ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1062.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1062/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobců A/ F. H. a B/ B. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Táborská č. 350, zastoupené advokátkou, za účasti Mgr. J. H. a J. B., jako vedlejších účastníků na straně žalované, obou zastoupených advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 157/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1998, č.j. 23 Co 604/98 - 99, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že zůstavitel Ing. F. V., zemřelý asi 24.6.1994, posledně bytem v P., U. č. 38, žil po dobu nejméně jednoho roku před svou smrtí s nimi ve společné domácnosti. Uváděli, že zůstavitel žil osamoceně, neměl jiných příbuzných než žalobce F. H., který byl jeho bratrancem. Zdravotní problémy zůstavitele (jednalo se o problémy fyzického i psychického rázu) zapříčinily, že potřeboval péči a materiální pomoc, kterou mu žalobci až do jeho smrti poskytovali; oproti tomu on jim na vedení společné domácnosti pravidelně finančně přispíval a pořizoval drobné nákupy. V době zhoršení zdravotního stavu zůstavitele pobýval buď někdo z rodiny žalobců v jeho domácnosti nebo naopak zůstavitel trávil určitý čas v bytě žalobců, jelikož zdravotní stav mu často neumožňoval účastnit se spolu se žalobci rekreačních pobytů mimo P., zůstával doma, materiálně jimi zabezpečen. Stávalo se však, že neočekávaně a bez předchozího vyrozumění rodiny žalobců opouštěl svůj byt, přičemž někdy žalobcům svůj záměr oznámil, jindy nikoliv a žalobci tak neměli mnoho možností toto jeho jednání, které nesporně souviselo s jeho psychickým stavem a zdravím, korigovat. Tím se stalo, že zůstavitel byl nalezen ve svém bytě až po delší době od úmrtí.
V pořadí první (žalobě zcela vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 1997, č.j. 7 C 157/96 - 59, byl k odvolání žalované usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1998, č.j. 23 Co 16/98 -79, zrušen a poté, co odvolací soud připustil změnu v označení žalovaného z „Český stát, zastoupený Obvodním úřadem pro Prahu 4\" na „Český stát, zastoupený Městskou částí v Praze 4\", byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování.
Obvodní soud pro Prahu 4 po doplnění dokazování ve směru vytýčeném odvolacím soudem pak rozsudkem ze dne 4. 5. 1998, č.j. 7 C 157/96 - 87, žalobě opětovně vyhověl. Vycházeje ze zjištění, že úmyslem zůstavitele i žalobců bylo trvale spolu žít, že zůstavitel, jehož finanční možnosti byly značně omezené, se ve svém zařízeném bytě téměř nezdržoval a přebýval v bytě žalobců, na kterých byl zcela závislý a s nimiž společně hospodařil, uzavřel, že žalobci a zůstavitel tvořili společnou domácnost ve smyslu ustanovení §115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen o.z.), neboť „zákonné podmínky definující společnou domácnost v daném případě splněny byly\", přičemž „k přerušení společné domácnosti nedošlo ani v době před smrtí zůstavitele, kdy byli žalobci po dobu asi dvou měsíců na dovolené\".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12 .1998, č.j. 23 Co 604/98-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Neztotožnil se ani se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ani s jeho právním posouzením dané věci. Po opakování důkazů vyšetřovacím spisem Policie ČR, MO Nusle, č. OÚ 4-1358/MO5-TČ-94 a spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 35 D 2390/94, vzal za prokázané, že zůstavitel žalobce pouze navštěvoval a občas jim vypomáhal v domácnosti, žalobci pak jednostranně pomáhali jemu; měli však oddělené bydlení, finanční prostředky nesdružovali (neznali ani jaká je výše nájemného v bytě zůstavitele a jaký je charakter tohoto bytu) a nebyl dán ani jejich úmysl vést společnou domácnost, což potvrdily i okolnosti zůstavitelova úmrtí, kdy žalobci zůstavitele delší dobu nepostrádali, nezajistili, ani neuhradily jeho pohřeb. Na podkladě těchto skutkových zjištění dovodil, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky vedení společné domácnosti ve smyslu ustanovení §115 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž namítají, že „odvolací soud rozhodné skutečnosti pro posouzení otázky, zda žalobci se zůstavitelem vedli společnou domácnost či nikoliv posoudil nesprávně, když nezhodnotil s ohledem na provedené důkazy správně skutkový stav věci, z čehož potom následně vyplývají chybné právní závěry hodnocení situace a daných vztahů\". Dovolatelé nesouhlasí především se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že zůstavitel u nich nebydlel a na náklady domácnosti pravidelně nepřispíval; skutkové závěry navíc považují za rozporné, když na jedné straně bere odvolací soud za prokázané, že zůstavitel se ve svém bytě zdržoval sporadicky a na straně druhé zjišťuje, že domácnost žalobců navštěvoval pouze občas. Jsou přesvědčeni, že z provedených důkazů vyplynulo, že zůstavitel bydlel v jejich domácnosti, choval se zde jednoznačně jako její člen, pravidelně přispíval na náklady vedení této domácnosti a podle vlastních možností i na náklady společných cest ve volných dnech. Bylo-li pak rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném skutkovém základě, nemůže být podle dovolatelů správné ani z hlediska právní kvalifikace věci, neboť je namístě uzavřít, že soužití zůstavitele se žalobci bylo spotřebním společenstvím v souladu s ustanovením §115 o.z. a trvalo déle než jeden rok před smrtí zůstavitele. Z uvedených důvodů navrhují rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná namítá, že žalobci v dovolání neuvedli žádné nové skutečnosti než ty, které odvolací soud zhodnotil. Velký důraz klade na „objektivní důkazy\", a to dědický spis Okresního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 35 D 2390/94, spis Policie ČR, MO Nusle sp. zn. OU 4 1358/Mo5- TČ-94 a protokol o předběžném šetření sepsaný dne 16. 12. 1994 se sociální pracovnicí Obvodního úřadu Praha 4 E. B., která byla následně jako svědkyně bez vztahu k účastníkům řízení a k věci slyšena u soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\"), nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli výživou odkázáni na zůstavitele.
Podle ustanovení §115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení §115 a §475 odst. 1 obč. zák. se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodů léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud v posuzovaném případě na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nežili se zůstavitelem ve společné domácnosti. Vycházel přitom ze zjištění, že při odděleném bydlení a vzájemné neinformovanosti o poměrech druhé strany, kdy žalobci neznali finanční poměry zůstavitele, výši nájmu v bytě, který užíval, ani charakter tohoto bytu, se zůstaviteli od žalobců dostávalo pouze jednostranné občasné výpomoci, aniž by byly společně hrazeny náklady domácnosti a za tím účelem sdružovány finanční prostředky; v úvahu vzal i „skutečnosti ohledně úmrtí zůstavitele\", kdy žalobci nezajistili, ani neuhradili zůstavitelův pohřeb a „dříve jej ani nepostrádali\". Z odůvodnění jeho rozsudku pak vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci čerpal ze všech důkazů provedených již soudem prvního stupně, přičemž „k výpovědi svědka, taxikáře J. M.... jako k nevěrohodné vůbec nepřihlížel, neboť je v rozporu se všemi ostatními provedenými důkazy\".
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2, věta první o.s.ř.). Pokud tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§211 o.s.ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být zpravidla provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat na kladené otázky apod.).
Shora uvedené zásady odvolací soud dostatečně nerespektoval a především nedocenil, že ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkových zjištění, jež byly soudem prvního stupně čerpány nejen z listinných důkazů, ale především z výpovědí účastníků řízení a svědků, slyšených bezprostředně při jednáních soudu prvního stupně. Byť ve svém rozhodnutí pouze obecně odkazuje na výsledky dokazování, aniž by - až na výjimky listinných důkazů - náležitě rozvedl, jaké poznatky z toho kterého důkazu čerpal a vzal za prokázané a aniž by vyhodnotil důkazy z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, nelze vyloučit, že v souvislosti se skutkovým závěrem uvažoval vedle listinných důkazů rovněž výpovědi účastníků a svědků slyšených bezprostředně před soudem prvního stupně (o tom ostatně svědčí zmínka o nevěrohodnosti výpovědi svědka M.), to jest důkazy, které bylo nutné zopakovat, odchýlil-li se od skutkových zjištění, která na jejich podkladě učinil soud prvního stupně a která jsou významná pro právní posouzení věci.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud v posuzovaném případě přijal jiné hodnocení spolehlivosti těch důkazů, které pro odchylné hodnocení odvolacím soudem vyžadují opakované provedení, aniž je přitom sám opakoval (případně opakování provedl předepsaným způsobem), přičemž tyto důkazy byly použity při aplikaci práva. Dovoláním napadené rozhodnutí tedy trpí vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 1 a 2 o.s.ř. toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., z pohledu ostatních, v dovolání namítaných důvodů (§241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.) se dovolací soud věcí nezabýval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. prosince 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu