ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.117.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 117/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po A. M., za účasti A) J. P. a B) J. P., vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. D 2601/98, o dovolání J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 1999 č.j. 14 Co 85/99-46, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 1. 1999 č.j. D 2601/98-35 určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 383.606,- Kč, výši dluhů částkou 106.250,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 277 356,- Kč, schválil dohodu o vypořádání dědictví mezi zákonnými dědičkami J. P. a J. P., oběma zastoupenými J. P. na základě plných mocí, podle níž veškerý majetek nabývá J. P. s tím, že uhradí dluhy dědictví, a J. P. nežádá dědického podílu; současně rozhodl o odměně notáře jako soudního komisaře.
Odvolání J. P. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1999 č.j. 14 Co 85/99-46 jako opožděné odmítl. Vycházel přitom ze zjištění, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo J. P., zástupci J. P. s plnou mocí pro celé řízení, doručeno dne 10. 2. 1999 podle §49 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"), přičemž J. P. odvolání proti tomuto rozhodnutí podala u soudu teprve dne 12. 3. 1999.
Usnesení odvolacího soudu napadla J. P. dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. a §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Je přesvědčena, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že v řízení byla řádně zastoupena a lhůtu k odvolání počítal ode dne, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně bylo doručeno jejímu zástupci. Skutečnost, že J. P., jemuž udělila plnou moc k zastupování, zastupoval v řízení rovněž druhou zákonnou dědičku, která je jeho manželkou, a jehož zájmy tak kolidovaly se zájmy dovolatelky, musela podle názoru dovolatelky způsobit neúčinnost takového zastoupení. V této souvislosti dovolatelka připomíná, že sám soud prvního stupně musel mít pochybnosti o jejím řádném zastoupení, neboť své rozhodnutí ze dne 28. 1. 1999 doručil dovolatelce přesto, že její zástupce měl již doručení tohoto rozhodnutí vykázáno. V odmítnutí odvolání spatřuje dovolatelka rovněž odnětí jí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Zdůrazňuje, že sama odvolání podala bez odkladu poté, co zjistila obsah usnesení soudu prvního stupně. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen usnesení soudu odvolacího, ale rovněž i usnesení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání podle §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval soud jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud v posuzovaném případě založil své rozhodnutí, jímž odmítl odvolání dědičky J. P., na závěru dovozujícím, že jde o odvolání podané opožděně. Prejudiciálně přitom řešil, zda odvolatelka byla v dědickém řízení řádně zastoupena a zda tedy bylo odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně doručováno jejímu zástupci s účinky řádného doručení. Posoudit, zda je napadené usnesení odvolacího soudu z pohledu právně relevantních námitek uplatněných v dovolání správné, znamená přezkoumat nejen opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního závěru o opožděnosti odvolání, na němž rozhodnutí spočívá, ale rovněž závěru, k němuž odvolací soud dospěl při řešení shora zmíněné otázky prejudiciální, která má z hlediska právního závěru dovozujícího opožděnost odvolání klíčový význam.
V posuzovaném případě zahájil soud prvního stupně řízení o dědictví po A. M., zemřelé dne 30. 8. 1998, usnesením ze dne 9. 9. 1998 č.j. D 2601/98. Ze zjištění soudu prvního stupně, které nebylo dovolatelkou zpochybněno a které odvolací soud převzal, vyplývá, že dědička J. P. dne 15. 10. 1998 udělila J. P. plnou moc k tomu, aby ji v řízení o projednání dědictví po A. M. zastupoval, zejména, aby za ni a jejím jménem dědictví odmítl nebo neodmítl, vyjadřoval se k právům na toto dědictví, jež uplatní nebo již uplatnily jiné osoby, uváděl údaje o dluzích zůstavitelky, vyjadřoval se k údajům ostatních dědiců o majetku, majetkových právech a dluzích zůstavitelky, sjednal a uzavřel dohodu o vypořádání dědictví, byť by podle ní neobdržela z dědictví žádný podíl, a učinil vše, co je nebo bude třeba k projednání dědictví. Při jednání před notářem jako soudním komisařem dne 8. 12. 1998 pak uzavřely dědičky prostřednictvím svého zástupce dohodu o vypořádání dědictví, podle níž nabyla veškerý majetek zůstavitelky její dcera J. P. s tím, že uhradí dluhy zůstavitelky, jakož i náklady pohřbu, a vnučka zůstavitelky J. P. nežádá výplatu zákonného dědického podílu.
Námitky dovolatelky argumentující neúčinností zastoupení pro rozpor v zájmech mezi ní jako zastoupenou a zástupcem J. P. ve skutečnosti odpovídají právnímu názoru, na němž je založen judikát uveřejněný pod číslem 12/66, resp. 49/75 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož „jestliže v řízení o dědictví jeden z dědiců navrhl i v zastoupení druhého z dědiců dohodu, která se svými důsledky blíží odmítnutí dědictví, je třeba před rozhodnutím o schválení dohody dědiců zkoumat, zda mezi zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech (§22 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Je proto třeba v takovém případě odročit jednání, poskytnout zastoupenému dědici právní poučení, vyslechnout jej a přesvědčit se, je-li taková dohoda výrazem shodné vůle dědiců\".
Zmíněný právní názor však má své opodstatnění jen tehdy, není-li - tak jako tomu je v posuzovaném případě - možnost k uzavření takové dohody výslovně obsažena v předložené plné moci udělené dědicem jeho zástupci.
Nelze-li uvažovat o kolizi v zájmech mezi dovolatelkou (zastoupenou) a jejím zástupcem, nutno - s přihlédnutím k obsahu plné moci - vycházet z předpokladu, že dovolatelka byla v řízení řádně zastoupena J. P. (srov. §24, §27 odst. 1 o.s.ř.).
Plná moc může být udělena jen pro určité úkony (prostá plná moc) nebo pro celé řízení (procesní plná moc). Není-li v plné moci výslovně uvedeno, že platí jen pro určité úkony, je třeba vycházet z toho, že jde o procesní plnou moc. Procesní plnou moc nelze v rozsahu oprávnění zástupce omezit a zmocněnec vystupující podle této plné moci je oprávněn ke všem úkonům, které může za řízení učinit účastník. Plná moc, kterou udělila dovolatelka J. P., žádná omezení neobsahuje a lze tudíž vycházet z toho, že jde o procesní plnou moc.
Odvolání se podává do 15 dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje (§204 o.s.ř.).
Má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. (§49 odst. 1 o.s.ř.)
Zástupci dovolatelky J. P. (zástupci s plnou mocí pro celé řízení) bylo usnesení soudu prvního stupně doručeno dne 10. 2. 1999. Od tohoto dne běžela J. P. lhůta k podání odvolání, která skončila dne 25. 2. 1999. Pokud tedy bylo odvolání podáno J. P. osobně u soudu dne 12. 3. 1999, jednalo se o podání opožděné a odvolací soud nepochybil, pokud toto odvolání pro opožděnost odmítl (§218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Sluší se připomenout, že byl-li podle pokynu předsedy senátu opis usnesení soudu prvního stupně zaslán i samotné J. P. formou zásilky určené do vlastních rukou, jednalo se o úkon nadbytečný a z hlediska běhu odvolací lhůty irelevantní.
Oprávněnost nelze přiznat ani námitce dovolatelky, že odmítnutím odvolání jí byla ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem. V rozhodnutích uveřejněných pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že po změnách, jichž s účinností od 1. 1. 1996 doznalo ustanovení §237 písm. f/ o.s.ř. (tím, že za slovo „byla\" byla vložena slova „v průběhu řízení nesprávným\") je za „postup soudu v průběhu řízení\" možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Rozhodnutím odvolacího soudu o odmítnutí odvolání (srov. §218 odst. 1 o.s.ř.) - v něm projeveným hodnotícím úsudkem, že odvolání je opožděné - tedy zmatečnost podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998 pod číslem 42) a potud je dovolání, jež k jinému „postupu soudu v průběhu řízení\" uplatněné argumenty nepřipíná, zjevně neopodstatněné.
Protože závěr odvolacího soudu o tom, že odvolání bylo dědičkou J. P. podáno opožděně, je správný a jak bylo výše rozvedeno, netrpí řízení vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1, věty před středníkem, o.s.ř., jako neopodstatněné zamítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková