ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1342.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1342/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve právní věci žalobce M. N. proti žalované V. a k. B., a.s., o 19. 533, 40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 10 C 343/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 1999, č.j. 16 Co 315/99 - 98, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na odstupném poskytovaném při skončení pracovního poměru 19. 533, 40 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 15. 9. 1996 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho pracovní poměr se žalovanou byl skončen dne 25.6.1996 dohodou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (z důvodu nadbytečnosti) a že žalovaná mu odmítá vyplatit odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku, na které má podle ustanovení §60a zák. práce nárok.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 15.5.1997, č.j. 10 C 343/96-16, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 7.409,- Kč „na účet\" advokáta. Dovodil, že ustanovení §65 zák. práce se na daný případ nevztahuje, neboť pracovní poměr mezi účastníky byl založen pracovní smlouvou, nikoliv jmenováním. Vycházel přitom z toho, že „ke skončení pracovního poměru žalobce u žalované výpovědí mohlo dojít jen z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce, což se také v dané věci stalo a pracovní poměr byl nakonec ukončen dohodou ze dne 25.6.1996 ke dni 30.6.1996\", a proto žalobce má vůči žalované nárok na odstupné při rozvázání pracovního poměru ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31.10.1997, č.j. 16 Co 281/97-36, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pro posouzení, zda pracovní poměr mezi účastníky vznikl jmenováním nebo pracovní smlouvou a zda žalobce mohl být odvolán z funkce podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce, je rozhodující okolnost, zda žalobce v pracovním poměru u žalované vykonával funkci, u níž se pracovní poměr zakládá jmenováním (§27 odst. 4 a 5 zák. práce), nebo funkci, u níž se pracovní poměr zakládá pracovní smlouvou (§27 odst. 2, §29 zák. práce). Soudu prvního stupně vytknul, že se nezabýval otázkou splnění hmotněprávních podmínek pro vznik nároku na odstupné při rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce, především tím, co bylo důvodem rozvázání pracovního poměru, když v uzavřené dohodě o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.6.1996 není výslovně uveden důvod (odkazuje se v ní na výpověď z pracovního poměru danou žalovanou žalobci dne 16.5.1996, která však byla žalobci dána z důvodů uvedených v ustanovení §65 odst. 3 větě třetí zák. práce), a není z ní ani patrno, že by důvodem byla některá z organizačních změn uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce. Proto soudu prvního stupně uložil, aby pro zjištění skutkového stavu dokazování v tomto směru doplnil.
Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 29.10.1998, č.j. 10 C 343/96-57, žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 16.103,- Kč „na účet\" advokáta, a České republice „na účet\" Okresního soudu v Bruntále „na nákladech řízení částku, jak bude specifikována v samostatném usnesení\". Z výsledků dokazování dovodil, že žalobce nebyl u žalované zaměstnán ve vedoucí funkci, do níž jsou zaměstnanci jmenováni, a proto ho nebylo možno z funkce odvolat, že pracovní poměr mezi účastníky skončil z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a že tedy nelze aplikovat ustanovení §65 odst. 3 věty třetí zák. práce; žalobci proto vznikl nárok na odstupné podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.4.1999, č.j. 16 Co 23/99-73, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce jako vedoucí střediska u žalované nezastával vedoucí funkci, která se obsazuje jmenováním podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce a která je uvedena v ustanovení §27 odst. 5 zák. práce (proto ho nebylo možno z funkce odvolat). Soudu prvního stupně však vytknul, že se v dalším průběhu řízení nezabýval věcí z hlediska podmínek vzniku nároku na odstupné podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce, ačkoli právní názor odvolacího soudu v tomto směru, který v celém rozsahu zopakoval, byl již v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu vysloven a je pro soud prvního stupně závazný.
Okresní soud v Bruntále poté rozsudkem ze dne 10.6.1999, č.j. 10 C 343/96-81, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 19.533,40 Kč s 19% úrokem z prodlení od 15.9.1996 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 17. 428,- Kč „na účet\" advokáta, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice „na účet\" Okresního soudu v Bruntále „částku, jak bude specifikována v samostatném usnesení\", do tří dnů od právní moci usnesení. Po doplnění dokazování znovu dospěl k závěru, že důvodem ukončení pracovního poměru mezi účastníky byla dohoda uzavřená dne 25.6.1996 výslovně z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že žalobci vznikl nárok na odstupné v přiznané částce v důsledku organizační změny, spočívající v neplatném odvolání žalobce z funkce, což mělo za následek „nadbytečnost\" žalobce a rozvázání pracovního poměru dohodou ze stejného důvodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25.11.1999, č.j. 16 Co 315/99-98, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 19.533,40 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 17.384,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházel z toho, že žalobce nezastával u žalované funkci obsazovanou jmenováním (jeho odvolání z funkce bylo neplatné), a proto režim ustanovení §65 odst. 2 a 3 zák. práce na něj nedopadá, a z toho, že o žádné organizační změně, jak ji má na mysli ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, ve vztahu k rozvázání pracovního poměru žalobce rozhodnuto nebylo, a proto se žalobce nemohl stát nadbytečným. Za organizační změnu na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval vadné rozhodnutí žalované o odvolání žalobce z funkce, protože organizační změnou může být jen takové rozhodnutí, které vede k reálné změně ve výrobním či organizačním schématu zaměstnavatelské organizace; žádnou takovou organizační změnu neměli účastníci při rozvazování pracovního poměru dohodou „ani namysli\", protože se „pohybovali mylně v režimu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce\" (toto ustanovení „nepracuje s reálnými organizačními změnami, nýbrž s fikcí nadbytečnosti, která se aplikuje v případě, že po odvolání z funkce nedojde mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem k dohodě o dalším pracovním zařazení\"). Zdůraznil, že i v případě skončení pracovního poměru po odvolání z funkce náleží odstupné, jen když zaměstnanec byl z funkce odvolán v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny (žalobcem zastávaná funkce vedoucího střediska zrušena nikdy nebyla). Dospěl proto na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobci nárok na odstupné nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení §60a zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., žalobce odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci co do závěru, že žalobci nárok na odstupné při rozvázání pracovního poměru nevznikl, protože nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §60a zák. práce. Podle názoru žalobce pracovní poměr účastníků skončil z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce proto, že po odvolání z funkce (ať už platném, či neplatném) nedošlo k dohodě o jeho dalším pracovním zařazení (žalovaná neměla pro žalobce žádnou práci); pro tento případ zákoník práce „konstruuje právní fikci\", že je dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, spočívající v nadbytečnosti. Mezi žalobcem a žalovanou skutečně také došlo k dohodě o tom, že je pro organizaci nadbytečný, a z tohoto důvodu skončil i pracovní poměr. Protože šlo o „tzv. organizační důvod\", který je uveden v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, vznikl mu nárok na poskytnutí odstupného ve smyslu §60a zák. práce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud „návrh zamítl\". Protože předmětem sporu je částka 19.533,40 Kč a nejedná se o obchodní spor, není dovolání v této věci podle ustanovení §238 o.s.ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř..
Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření ) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř. ).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost k zaplacení částky 19.533,40 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 15.9.1996 do zaplacení. Dovoláním napadeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč; k příslušenství uplatněného nároku se přitom nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.1.1998, sp.zn. 3 Cdon 322/97, uveřejněné pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné [srov. §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §239 odst. 3 o.s.ř.) a protože dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.250,- Kč a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč [srov. §7, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.], celkem ve výši 1325,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2000
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková