ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1442.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1442/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po A. T., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 D 1268/90, o dovolání M. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 1997, č.j. 24 Co 372/97-131, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 19. června 1997, č.j. 3 D 1268-90-117, určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 79.885,70 Kč, výši jejích dluhů částkou 27.460,60 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 52.425,10 Kč; zároveň potvrdil nabytí veškerého majetku zůstavitelky jedinému dědici ze zákona, pozůstalému synovi zůstavitelky, M. T.
Usnesení soudu prvního stupně napadl dědic M. T. odvoláním, v němž namítal, že do dědictví patří ještě další majetek zůstavitelky, konkrétně pozemek č.k. 905 v katastrálním území Ž., který zůstavitelka nabyla spolu s dalšími parcelami smlouvou trhovou č. 1651/41 ze dne 5. 9. 1940 od V. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 1997, č.j. 24 Co 372/97-131, odvolání jako opožděné odmítl. Uzavřel, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo M. T. doručeno uložením u pošty dne 14. 7. 1997. Lhůta k odvolání podle §204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"), uplynula dne 1. 8. 1997. Protože odvolání bylo podáno M. T. osobně u soudu prvního stupně až dne 11. 8. 1997, jednalo se o odvolání opožděné a jako takové je odvolací soud podle §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. odmítl, aniž je mohl věcně projednat.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dědic M. T. dovolání, v němž navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že jej vyloučil z realizace jeho procesních práv daných mu občanským soudním řádem, když o jeho odvolání rozhodl bez nařízení jednání; řízení tak podle jeho názoru trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, ústícím v závěr, že odvolání je opožděné. Ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. nemělo být podle jeho názoru aplikováno, když nebyly splněny podmínky pro fikci doručení do vlastních rukou; protože převzal rozhodnutí soudu prvního stupně 29. 7. 1997 a odvolání podal dne 11. 8.1997, nemůže jít o odvolání opožděné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost a současně i důvodnost dovolání s existencí takových vad řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Protože jiné vady taxativně vyjmenované v tomto ustanovení dovolatelem tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, zůstává k posouzení, zda řízení trpí vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., jíž dovolatel v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. výslovně argumentuje. Z obsahové konkretizace dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. je zřejmé, že na odnětí možnosti jednat před soudem usuzuje z pouhé skutečnosti, že o odmítnutí odvolání rozhodl odvolací soud, aniž nařídil jednání, při němž by bylo provedeno dokazování ohledně doručení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje. O vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Za odnětí možnosti jednat před soudem nelze tedy považovat takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
K právům účastníka řízení patří i právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR dne 16. 12. 1992, publikované pod č. 2/1993 Sb., jako součást ústavního pořádku České republiky). Účastníku řízení je tedy soud vždy povinen poskytnout možnost, aby věc byla v jeho přítomnosti projednána. Výjimky ze zásady, že odvolací řízení se provádí s jednáním, jsou taxativně vypočteny ve druhém odstavci ustanovení §214 o.s.ř. Pod písmenem a/ je v tomto ustanovení uveden případ, kdy jednání není třeba nařizovat, jestliže se odmítá odvolání podle §218 o.s.ř. Rozhodl-li tedy odvolací soud o odmítnutí odvolání ve smyslu ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., aniž nařídil jednání, postupoval podle občanského soudního řádu dovoleně, neboť bylo ponecháno plně na jeho úvaze, zda jednání nařídí či nikoliv. Postup odvolacího soudu nelze posoudit jako nesprávný a dovolací námitka nebyla v tomto směru uplatněna důvodně.
Nejedná-li se o výše popsané vady řízení, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání namítány, je dovolací soud podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem (v posuzovaném případě dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.) a jeho obsahovým vymezením. Dovolacímu přezkumu se tak otevírá kontrola správnosti závěru odvolacího soudu, že odvolání bylo podáno opožděně, souvisejícího s aplikací ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř.
Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda-li a komu soud právo přizná či oduzná (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
V souladu s ustanovením §204 odst. 1 je odvolání podáno včas, je-li podáno do patnácti dnů od jeho doručení. Není-li odvolání během této lhůty podáno, je podáno opožděně a soud odvolání v souladu s ustanovením §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odmítne.
Podle ustanovení 47 §odst. 1 o.s.ř. do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž to stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem o tom, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Z obsahu spisu (doručenky na č.l. 117 verte) plyne, že první pokus o doručení zásilky obsahující rozhodnutí soudu prvního stupně, určené do vlastních rukou dědice M. T. byl učiněn dne 11. 7. 1997, kdy byla zanechána výzva, druhý pokus pak dne 14. 7. 1997, kdy byla písemnost uložena na poště P. s tím, že adresát byl o tom vyrozuměn. Z obsahu doručenky pak dále vyplývá, že M. T. převzal zásilku osobně na poště dne 29. 7. 1997. Z otisku podacího razítka Obvodního soudu pro Prahu 3 (č.l. 121 spisu), se pak podává, že odvolání bylo podáno T. osobně dne 11. 8. 1997.
Doručenka má povahu veřejné listiny. K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou účastníka, jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručení dokladovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný občanským soudním řádem a poštovním řádem. Vzhledem k tomu, že doručenka má povahu veřejné listiny, je účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání těchto tvrzení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18, ročník 1998, pod pořadovým číslem 127); není-li totiž prokázán opak, potvrzuje doručenka pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (§134 o.s.ř.). Zároveň je třeba zdůraznit, že pro řádné doručení listovní zásilky podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. postačuje fakt, že výzva a vyrozumění o uložení zásilky byly vhodným způsobem učiněny. Jestli se vyrozumění či výzva následně nedostanou do rukou adresáta, např. z důvodu jejich ztráty z poštovní schránky, není pro posouzení řádnosti doručení rozhodující.
Dovolatel v dovolání namítá, že v dané věci nelze aplikovat ustanovení §47 odst. 2 větu třetí o.s.ř., týkající se fikce doručení, jelikož nebyly splněny podmínky k jeho aplikaci. K jeho námitkám ohledně nesprávného postupu při doručování spočívajícího v nesplnění povinnosti vhodným způsobem uvědomit adresáta o dni a hodině druhého pokusu doručení zásilky a povinnosti vyrozumět jej vhodným způsobem o uložení zásilky na poště, provedl dovolací soud prostřednictvím dožádaného soudu a při svém jednání (§243a odst. 1 věta druhá o.s.ř.) dokazování.
Svědek M. J., který v období, kdy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně M. T. doručováno, pracoval na poště P. jako poštovní doručovatel, vypověděl, že na konkrétní případ doručení předmětné zásilky si nepamatuje. Obecně však při doručování postupoval tak, že zastihl-li adresáta doma, zásilku mu předal, v opačném případě mu vhodil do schránky výzvu s časovým údajem, kdy přijde zásilku doručit znovu v nejbližší pracovní den. Pokud adresát nebyl ani v tomto termínu doma, vhodil mu do schránky vyrozumění o uložení listovní zásilky. Pošta pak zásilku uložila po dobu určenou k vyzvednutí a jestliže k vyzvednutí nedošlo, byla zásilka vrácena. V létě 1997 měl již za sebou více než roční praxi na poště a věděl, že dodržování předpisů je přísně sledováno a je si jist, že by neriskoval pokutu kvůli tak banálnímu pochybení. Výpověď doručovatele potvrzují předložené listovní doručovací karty ze dne 11. a 14. 7. 1997, ze kterých vyplývá, že listovní zásilka č. 5305 určená adresátu M. T. nebyla dne 11. 7. 1997 doručena a adresát byl vyrozuměn o tom, že další pokus o doručení proběhne dne 14. 7. 1997 a že dne 14. 7. 1997 byl nezastižený adresát vyrozuměn o uložení zásilky na poště. M. T. jako účastník řízení vypověděl, že s prací pošty P. nemá již delší dobu dobré zkušenosti a opakovaně si na nedodržování předepsaného postupu při doručování stěžoval. Nespokojeni s doručováním v místě byli i další obyvatelé domu, v němž bydlí a prakticky i denně se zdržuje, formální stížnosti však - jak je mu známo - neuplatnili. Pokud byla jeho stížnost shledána oprávněnou (což dokládá písemné vyjádření vedoucí pošty P. E. M. ze dne 27. 3. 1998), týkala se poštovní doručovatelky E. T., která v červenci 1997 na poště P. - jak vyplývá z její výpovědi - již nepracovala.
Lze uzavřít, že dovolatel neprokázal, že údaje uvedené na doručence (s nimiž ostatně musel být seznámen již v době podpisu doručenky) jsou nepravdivé. Výpovědí poštovního doručovatele J. lze mít za prokázané, že při doručování listovní zásilky obsahující rozhodnutí soudu prvního stupně byl dodržen postup předepsaný ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř., když tato výpověď zcela koresponduje s listovními doručovacími kartami a nebyla ostatními provedenými důkazy vyvrácena (důkazy, které dovolatel soudu nabídl, nejsou způsobilé prokázat, že doručovatel v daném konkrétním případě předepsaný postup pro doručování listovních zásilek do vlastních rukou nedodržel).
Odvolací soud v posuzovaném případě nepochybil dovodil-li že lhůta k odvolání počala běžet ode dne doručení, kterým je v souladu s fikcí uvedenou v ustanovení §47 odst. 2 třetí den od uložení zásilky. Bylo-li takto rozhodnutí soudu prvního stupně dovolateli v souladu s uvedenou fikcí doručeno 17. 7. 1997, je posledním dnem lhůty k podání odvolání pátek 1. 8. 1997 a odvolání M. T., podané jím osobně na soud 11. 8. 1997, bylo odvolacím soudem správně jako opožděné v souladu s ustanovením §218 odst. 1 písm. a) odmítnuto.
V mezích, ve kterých byl dovolací soud oprávněn dovoláním napadené usnesení přezkoumat, je právní posouzení věci odvolacím soudem správné; v důsledku toho je správné i usnesení, které na něm spočívá a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 1, věty před středníkem, o.s.ř. jako neopodstatněné zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. prosince 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová