ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1451.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1451/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Z. D., zastoupené advokátkou, proti žalované S. p. š. t. a S. o. u. t., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 1330/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 1998 č.j. 15 Co 604/96-120, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou přípisem ze dne 18.6.1993, který byl žalobkyni předložen dne 23.6.1993, je neplatné\", a že pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá. Žalobu odůvodnila tím, že „údajná výpověď z pracovního poměru\", kterou „okamžitě ústně odmítla\" a z tohoto důvodu ani nepřevzala její písemné vyhotovení, neměla „ani ty nejzákladnější formálně právní náležitosti\", neboť „jedinou skutečností, která v ní byla uvedena, bylo ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce s odkazem na jakési regionální zvláštnosti a zvýšení efektivnosti práce\". Výpověď postrádala zejména údaj o tom, jakým rozhodnutím bylo její „funkční místo\" zrušeno a tento nedostatek podle jejího názoru zakládá již sám o sobě neplatnost výpovědi.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27.3.1995 č.j. 7 C 1330/93-63 zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou „přípisem ze dne 18.6.1993, který byl žalobkyni předložen dne 23.6.1993 a pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá\" a žalobkyni uložil, aby žalované zaplatila na nákladech řízení částku 1.150,- Kč „k rukám právní zástupkyně žalované E. H.\". Vycházel z toho, že v dané věci žalobkyně uplatnila neplatnost právního úkonu, který specifikovala jako „rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou přípisem ze dne 18.6.1993, který byl žalobkyni předložen dne 23.6.1993\". Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jí „cokoliv tedy zejm. i výpověď z 18.6.1993 byla žalovaným předložena dne 23.6.1993\", dospěl k závěru, že právní úkon, jehož určení neplatnosti se žalobkyně domáhá, „prostě neexistuje\", resp. žalobkyní „nebylo prokázáno, že by existoval\", a proto „nebylo možné zabývat se dále jeho platností či neplatností\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.5.1996 č.j. 15 Co 380/95-78 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnuta žaloba na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá, potvrdil a ve zbývajících výrocích (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi, a akcesorickém nákladovém výroku) tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. na určení, že její pracovní poměr u žalované trvá, neboť touto žalobou „nesleduje nic jiného než se domoci neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí\", a že zamítavý výrok ohledně žaloby na určení neplatnosti výpovědi „nedává vzhledem ke své formulaci smysl a není proto pro svoji nesrozumitelnost přezkoumatelný\", neboť soud prvního stupně převzal původní neúplný žalobní petit a pominul, že žalobkyně původní neúplný žalobní petit v průběhu řízení opravila. Ze žalobního návrhu podle názoru odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že se žalobkyně domáhá neplatnosti výpovědi ze dne 18.6.1993, jejíž existenci žalovaná potvrzuje, a proto nelze učinit závěr, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru neexistujícím úkonem.
Okresní soud v Třebíči poté rozsudkem ze dne 10.10.1996 č.j. 7 C 1330/93-93 rozhodl, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou přípisem žalované ze dne 18.6.1993 označeným „Rozvázání pracovního poměru výpovědí\" je neplatné a že žalovaná je povinna „nahradit\" žalobkyni na nákladech řízení částku 3.340,- Kč k rukám její „právní zástupkyně\" J. Ch. Soud prvního stupně dovodil, že výpověď, která byla žalobkyni „předložena\", jejíž převzetí žalobkyně odmítla a která byla „s ohledem na odmítnutí výpovědi ze strany její osoby i doručena\", není totožná s textem výpovědi předložené v průběhu řízení soudu v zalepené obálce. Za „podstatný důvod\" neplatnosti „předmětné výpovědi\" považoval skutečnost, že v době, kdy žalovaná žalobkyni výpověď dala, nebylo „odpovídajícím právně relevantním způsobem\" rozhodnuto o organizační změně, v důsledku níž by se žalobkyně stala nadbytečnou; i v případě, že rozhodnutí ředitele školy ze dne 26.5.1993 „zde v rozhodné době bylo\", nelze toto rozhodnutí podle názoru soudu prvního stupně „obsahově\" považovat za rozhodnutí o organizační změně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.1998 č.j. 15 Co 604/96-120 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 2.530,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.725,- Kč, obojí k rukám zástupkyně žalované E. H. Odvolací soud ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy se účastníci shodli na obsahu výpovědi doručované žalobkyni v tom směru, že šlo o výpověď pro nadbytečnost, která vznikla v souvislosti se zrušením dělení hodin českého jazyka, byla výpověď skutkově jednoznačně vymezena, že „byla učiněna písemně\" a v důsledku odmítnutí jejího převzetí také doručena žalobkyni v souladu s ustanovením §266a zák. práce. Zdůraznil, že rozhodnutí o organizační změně ve smyslu ustanovení §46 odst.1 písm. c) zák. práce - protože jeho formu zákon nestanoví - mohl statutární orgán učinit i jinou než písemnou formou; jestliže ředitel školy rozhodl v době před dáním výpovědi o organizační změně spočívající ve zrušení dělení výuky českého jazyka, což mělo za následek úbytek počtu vyučovacích hodin, stala se žalobkyně v důsledku této organizační změny jako učitelka českého jazyka nadbytečnou. Protože soud prvního stupně se svým závěrem, že výpověď založená ve spise není totožná s výpovědí doručovanou žalobkyni osobně zaměstnavatelem v červnu 1993, nespojil žádné právní hodnocení, odvolací soud - „i když je tento závěr v logickém rozporu s provedenými důkazy\" - uvedený závěr nepřezkoumával, neboť „pro rozhodnutí ve věci nemá právní význam\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.. Vytkla odvolacímu soudu, že se závěrem soudu prvního stupně o \"možnosti dvojího vyhotovení výpovědi\" zabýval „jen okrajově\" a považoval ho za „nelogický\", přestože soud prvního stupně provedl v tomto směru „podrobné a důkladné dokazování\". Dále namítala, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil věc, když došel k závěru, že výpověď splňuje formální náležitosti a že bylo rozhodnuto o organizační změně\". Poukázala zejména na výpověď svědka Ing. K., u něhož „lze předpokládat informovanost o organizaci školy\", který považuje za rozhodnutí ředitele zápis v knize porad ze dne 16.6.1993 a „nic mu není známo\" o rozhodnutí ředitele školy ze dne 26.5.1993. Dovolatelka sice připouští, že forma rozhodnutí o organizační změně není zákonem stanovena, ale „je nutno prokázat, že k tomuto rozhodnutí došlo, jakým způsobem a kdy\". Podle jejího názoru však toto žalovaná neprokázala, a proto „odvolací soud měl tedy tomu odpovídajícím způsobem věc právně posoudit\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla rozsudek odvolacího soudu „potvrdit\". Uvedla, že existuje pouze jediné vyhotovení výpovědi a že o organizační změně, na základě které se žalobkyně stala nadbytečnou, bylo žalovanou rozhodnuto „naprosto kvalifikovaně\". Při stanovení data, kdy bylo o organizační změně rozhodnuto, přitom nelze podle jejího názoru vycházet ze zápisu v knize porad, kde rozhodnutí bylo pouze „zveřejněno\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 18.6.1993 - podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 31.5.1994 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen \"zák. práce\".
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce organizace může dát pracovníku výpověď, stane-li se pracovník nadbytečným vzhledem k rozhodnutí organizace nebo příslušného orgánu o změně jejích úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, jak správně uvádí odvolací soud, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jejího technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem \"vyhlášeno\" nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, kterého se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru.
Zaměstnanec nemusí být vždy nadbytečným již v době podání výpovědi (srov. dikci ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce \"stane-li se pracovník nadbytečným\"). Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je třeba posuzovat v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance musí být přijato před podáním výpovědi.
Žalobkyně napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo prokázáno, že v době před dáním výpovědi ředitel jako statutární orgán žalované rozhodl o organizační změně, spočívající ve zrušení dělení výuky českého jazyka. Tuto námitku nelze považovat za opodstatněnou.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že v době před dáním výpovědi ředitel jako statutární orgán žalované rozhodl o organizační změně, spočívající ve zrušení dělení výuky českého jazyka, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování, zejména na základě výslechu ředitele žalované Ing. Votického, výslechu svědka Ing. K., učitele žalované, a zápisu z porady učitelů žalované ze dne 16.6.1993 (pořízeného samotnou žalobkyní), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li dovolatelka, že závěr, k němuž odvolací soud dospěl, není správný z toho důvodu, že „svědek Ing. K., u něhož lze předpokládat informovanost o organizaci školy, považuje za rozhodnutí ředitele zápis v knize porad ze dne 16.6.1993 a nic mu není známo o rozhodnutí ředitele školy ze dne 26.5.1993\", předestírá tím vlastní hodnocení důkazů a činí ve skutečnosti jiné skutkové závěry, než odvolací soud (aniž ve skutečnosti tímto tvrzením vyvrací závěr, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách jako takové bylo přijato před podáním výpovědi). Kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu představuje rovněž námitka, že písemné vyhotovení výpovědi předložené žalovanou (zasílané, z hledisek ustanovení §266a zák. práce nadbytečně, žalobkyni ještě dodatečně poštou, která převzetí této zásilky rovněž odmítla) „není ta stejná listina, která byla žalobkyni předložena\", neboť směřuje ke zpochybnění skutkových závěrů vztahujících se k obsahu posuzované výpovědi. Žalobkyně tak napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Namítá-li dále dovolatelka, že k rozhodnutí o organizační změně nedošlo „relevantním způsobem\", a že odvolací soud neposoudil věc správně, jestliže dospěl k opačnému závěru, nelze ani této námitce přisvědčit.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce je právním úkonem projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle ustanovení §242 odst. 2 zák. práce právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas nebo který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem je neplatný, jen stanoví-li to tento zákoník, popř. zvláštní zákon. Ustanovení §242 odst. 2 zák. práce dopadá - jak vyplývá z jeho dikce - jen na takový projev vůle, který je právním úkonem (§240 odst. 1 zák. práce).
Rozhodnutí organizace nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolu, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Z toho, že rozhodnutí o organizační změně je jen faktickým úkonem (skutečností), vyplývá, že námitky zaměřené na způsob a formu, ve které bylo rozhodnutí o organizační změně přijato, nemohou být opodstatněné.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce - jak bylo výše uvedeno - pouze předpokládá, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách bude rozhodnuto zaměstnavatelem nebo příslušným orgánem. Závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí ředitele jako statutárního orgánu žalované o organizační změně, spočívající ve zrušení dělení výuky českého jazyka, tudíž přestavuje řádné rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně i z hlediska způsobu a formy, je proto také v tomto směru v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1, částí věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.075,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, věty první o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. září 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková