ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1487.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1487/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Š. S., proti žalovaným 1) Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63, a 2) České republice - Nejvyššímu kontrolnímu úřadu v Praze 7, Jankovcova č. 63, o neplatnost upozornění na porušení pracovní kázně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 126/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 1999 č.j. 17 Co 499/98-56, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20.6.1997 č.j. 130/97 nadepsaném „Upozornění na porušení pracovní kázně\" Nejvyšší kontrolní úřad (dále jen „NKÚ\") upozornil žalobce na porušení pracovní kázně, které spatřoval v tom, že žalobce ve svém článku publikovaném v deníku P. dne 16.6.1997 uvedl (v upozornění uvedené) „nepravdivé a pravdu zkreslující údaje\" a že tak jednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (§73 odst. 1 písm. d) zák. práce); současně byl žalobce upozorněn na možnost výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, jestliže se bude porušování pracovní kázně opakovat.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené upozornění na porušení pracovní kázně je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že upozornění obsahuje „některé formulace, které byly známy až později\", že mu bylo doručeno až tři měsíce po datu jeho vyhotovení, že je na něm uvedeno nepravdivé jednací číslo a že se ani nemohl vytýkaným jednáním dopustit porušení pracovní kázně, neboť „právo zaměstnavatele nemůže spočívat v tom, že by mohl zakazovat zaměstnancům jejich základní ústavní právo vyjadřovat pravdivě kritické názory slovem a tiskem\".
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15.4.1998 č.j. 12 C 126/97-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen žalovaným „uhradit\" částku 3.225,- Kč „na účet\" advokátky. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná 2) není ve sporu pasivně legitimována, neboť se jedná o pracovněprávní spor, v němž jedná „svým jménem jako rozpočtová organizace a vystupuje jako zaměstnavatel\" žalovaný 1). Ve věci samé dospěl k závěru, že „tak, jak byl naformulován žalobní petit žalobcem, nedošlo ze strany NKÚ k žádnému protiprávnímu úkonu tím, že žalobci bylo předáno formou dopisu upozornění na porušení pracovní kázně\", protože tento úkon je naopak podmínkou pro dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Jelikož neshledal žádný z důvodů uvedených v ustanovení §242 odst. 1 zák. práce pro určení neplatnosti tohoto právního úkonu, zamítl žalobu rovněž vůči žalovanému 1).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.2.1999 č.j. 17 Co 499/98-56 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé\" potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil „jen tak, že výše náhrady činí 5.025,- Kč\", jinak jej v tomto výroku potvrdil, rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným „na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.350,- Kč na účet jejich právní zástupkyně\", a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná 2) není v dané věci pasivně legitimována, neboť „není účastníkem hmotněprávního vztahu, který je předmětem tohoto řízení\". Předmětné upozornění není podle názoru odvolacího soudu právním úkonem „definovaným\" v ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť „jeho následkem není ani vznik, ani zánik, ani změna práv a povinností účastníků pracovního poměru\", a z tohoto důvodu jej nelze posuzovat z hledisek stanovených v ustanovení §242 odst. 1 zák. práce pro neplatnost právních úkonů. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že „obdobná otázka již byla řešena ve Zhodnocení rozhodování soudů o některých otázkách skončení pracovního poměru, projednaném a schváleném občanskoprávním kolegiem NS ČSR ze dne 20.6.1977 č.j. Cpj 42/76\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, „jímž byla žaloba proti žalovanému zamítnuta z důvodu neexistence právního úkonu\" [tj. ve vztahu k žalovanému 1)], podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vyjádřil přesvědčení, že „dovolání je namístě, neboť posouzení právní formy upozornění na porušení pracovní kázně a tedy možnost vyslovení jeho případné neplatnosti, je otázkou po právní stránce zásadního významu\". Dovolatel zdůraznil, že s upozorněním na možnost výpovědi v souvislosti s porušením pracovní kázně zákon spojuje vznik práva zaměstnavatele dát zaměstnanci po dobu šesti měsíců výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a že „pokud tedy upozornění výslovně směřovalo ke vzniku takového oprávnění (pro pracovní poměr velmi významného), jde o právní úkon\". Případy posuzované v „analogickém\" rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které odkázal odvolací soud, se týkaly výzvy k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, která na možnost výpovědi výslovně neupozorňuje a „takto k ní přímo nesměřuje\", tedy podle názoru dovolatele „jiného případu vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření zdůraznil, že k tomu, aby bylo upozornění na porušení pracovní kázně, které bylo žalobci dáno v návaznosti na ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, považováno za právní úkon, nepostačuje, že je předpokladem pro vznik konkrétního práva, neboť právní úkon nelze zaměňovat s předpokladem. Jedná se o opatření, které samo o sobě nemá právní důsledky; ty by mohla mít až případná výpověď. Navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto jako nepřípustné, protože „nenastala situace předvídaná ustanovením §239 odst.2 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přesto přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu pojmu právního úkonu obsaženého v ustanovení §240 odst. 1 zák. práce. Výklad této právní otázky ve vztahu k tzv. faktickým úkonům se v judikatuře vyšších soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v tomto směru zaujala již dříve stanovisko (srov. Zhodnocení rozhodování soudů o některých otázkách skončení pracovního poměru, Cpj 42/76, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím IV, SEVT Praha 1986, str. 191), z něhož jako obdobné věci vycházel odvolací soud i nyní, že hmotněprávní podmínka platné výpovědi - v daném případě písemná výzva k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce - není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce. Názor, který vymezil (zde v souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce) pojem tzv. faktického úkonu jako skutečnost, která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví, a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu, byl v vysloven v poslední době v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.8.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, a v současné době je také jako správný přijímán právní praxí (srov. Součková M. a kol.: Zákoník práce, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H.Beck 1997, str. 447). Dovodil-li tedy odvolací soud v posuzované věci, že upozornění na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce (které je rovněž hmotněprávní podmínkou případné výpovědi), nelze posuzovat z hledisek ustanovení §242 odst. 1 zák. práce, protože není právním úkonem, a že nedůvodnost tohoto opatření by mohla být posuzována teprve v rámci řízení o neplatnost výpovědi dané z uvedeného důvodu, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právní otázky uplatněné dovolatelem po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.075,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému 1) nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného 1) v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. srpna 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková