ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1724.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1724/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně R. P., proti žalovanému S. T., a.s., o neplatnost výpovědi a o 261.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 152/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 1999 č.j. 15 Co 217/99-196 takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby bylo určeno, že výpověď ze dne 28.12.1994 daná žalovaným podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) a f) zák. práce je neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí „průměrnou mzdu účetní ke dni 30.5.1997 ve výši Kč 261.520,- + 19% poplatek z prodlení od 28.2.1995\". Jako žalovaného v žalobě označila „S. T. a.s.\". Žalobu odůvodnila zejména tím, že „výtky žalovaného o neplnění pracovních povinností jsou vyhotoveny na základě neznalosti odborných věcí řídících pracovníků na ekonomickém úseku TO V.\".
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.7.1996 (správně 25.7.1997) č.j. 54 C 152/95-79 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „čs. státu Městskému soudu v Brně na znalečném částku 2.750,- Kč\" a že „žalovanému se nepřiznává vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení\". Dospěl k závěru, že se žalobkyně dopustila vytýkaného soustavného méně závažného porušení pracovní kázně, a protože byly dodrženy i ostatní zákonem předepsané náležitosti, je výpověď z pracovního poměru platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.12.1997 č.j. 21 Co 766/97-112 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že napadené rozhodnutí trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobkyně označila jako žalovaného S. T., a.s., avšak soud prvního stupně ve věci rozhodl proti žalovanému S. T., a.s., tedy proti subjektu, který jako účastník řízení označen nebyl.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 26.6.1998 č.j. 54 C 152/95-127 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „čs. státu Městskému soudu v Brně na znalečném částku 2.750,- Kč\" a že „žalovanému se nepřiznává vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení\". Vycházeje z výpisu z obchodního rejstříku, že „současné označení žalovaného je S. T., a.s., odštěpný závod se sídlem B.\", a že „původní název odštěpného závodu\" byl vymazán, změnil označení žalovaného uvedeným způsobem. Ve věci samé pak setrval na závěru, že výpověď byla žalobkyni dána platně, neboť jednotlivými porušeními pracovní kázně naplnila výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce a v souladu s „dikcí zákona\" byla žalovaným v době posledních 6 měsíců, než jí byla dána výpověď, na toto porušení pracovní kázně i na možnost dání výpovědi upozorněna.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 26.11.1998 č.j. 21 Co 471/98-145 rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil názor, že „z pohledu současné rozhodovací praxe\" je žaloba označující jako žalovaného S. T., a.s., vadnou žalobou. Takové označení žalovaného totiž „vzbuzuje pochybnosti o úmyslu žalobkyně žalovat akciovou společnost, aniž uvedla její sídlo, nebo její odštěpný závod se sídlem v B.\"; proto soudu prvního stupně uložil, aby se pokusil postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. tuto vadu žaloby odstranit.
Městský soud v Brně (poté, co usnesením ze dne 17.12.1998 č.j. 54 C 152/95-151 podle ustanovení §43 o.s.ř. vyzval žalobkyni k doplnění žaloby tak, aby bylo zřejmé zda žaluje samostatný odštěpný závod nebo akciovou společnost, a upozornil ji, že v případě nevyhovění této výzvě bude řízení zastaveno) usnesením ze dne 30.3.1999 č.j. 54 C 152/95-185 řízení zastavil a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni\". Dospěl k závěru, že se nezdařilo odstranit nedostatek podmínky řízení, spočívající ve vadném označení účastníka řízení na straně žalovaného, neboť žalobkyně tím, že na výzvu k odstranění vady podání reagovala setrváním na označení žalovaného „S. T., a.s.\", „nevyloučila pochybnost, zda žaluje akciovou společnost nebo odštěpný závod\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.4.1999 č.j. 15 Co 217/99-196 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Protože na výzvu k doplnění žaloby v označení žalovaného reagovala žalobkyně tak, že žalovaný „S. T., a.s. - oblast M., o.z.\" má podle jejího názoru „samostatnou právní subjektivitu\", odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně žalobu nedoplnila v souladu s doručenou výzvou, neboť „výslovně neuvedla, zda tato směřuje proti akciové společnosti či pouze proti jejímu odštěpnému závodu\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Namítala, že v dané věci „nebyly dány podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř.\". Názor odvolacího soudu o tom, že jako účastník řízení neodstranila přes výzvu soudu nedostatek žaloby, pro který nelze v řízení pokračovat, není podle názoru dovolatelky správný, neboť na výzvu soudu prvního stupně ze dne 17.12.1998 výslovně uvedla, že její žaloba směřuje proti akciové společnosti, a pokud žalovaného označila jako „S. T., a.s., oblast M.\", pak „tuto oblast nadále uváděla jen pro účely místní příslušnosti\". Odvolací soud „v tomto konkrétním případě navíc nepřihlédl k tomu, že soud I. stupně se neřídil názorem odvolacího soudu, když ji jako žalobkyni vyzval jenom k označení obchodního jména žalované a nikoliv už k označení jejího sídla\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, „ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně č.j. 54 C 152/95-185 ze dne 30.3.1999 a tomuto věc vrátil dalšímu řízení\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není (§237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §238a odst.1 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst.2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst.1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst.2 o.s.ř.). Podle §239 odst.3 o.s.ř. dovolání není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně o věci samé potvrzeno. Nejde však o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř. V dané věci nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., protože odvolací soud ve výroku svého usnesení přípustnost dovolání nevyslovil a vyslovit nemohl a dovolatelka sama návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinila a ani účinně učinit nemohla, neboť přípustnost dovolání tímto způsobem lze založit jen proti potvrzujícím rozhodnutím ve věci samé.
Přípustnost dovolání v této věci tedy může být dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst.1 písm.f) o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst.2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě dovolatelka netvrdí, že by věc byla v rozporu se zákonem projednána v její nepřítomnosti, že by nemohla ve věci učinit přednesy nebo důkazní návrhy, nebo že by neměla možnost se k věci vyjádřit. Žalobkyně v dovolání vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř, protože žalobkyně přes výzvu soudu neodstranila nedostatek žaloby, pro který nelze v řízení pokračovat. Tím však nezpochybňuje postup odvolacího soudu v průběhu řízení, tedy činnost, která předchází konečnému soudnímu rozhodnutí, ale vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Kritiku vlastního rozhodnutí odvolacího soudu představuje - důsledně vzato - i námitka, že odvolací soud ponechal mimo rámec svých úvah okolnost, že se soud prvního stupně důsledně neřídil (podle názoru žalobkyně) právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho předcházejícím rozhodnutí. V případných vadách postupu soudu při samotném rozhodování nelze - jak je uvedeno výše - spatřovat dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Tyto vady však mohou být v dovolacím řízení přezkoumány jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §238a nebo §239 o.s.ř..
Protože usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postiženo, a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. srpna 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu