ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.183.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 183/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. H. proti žalovanému "Generálnímu ředitelství cel, Budějovická 7, 148 OO Praha - Pankrác", o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 1636/96, o dovolání Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel v Praze 4, Budějovická č. 7 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 1999 č.j. 15 Co 479/98-92, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 19.11.1996, která došla soudu prvního stupně dne 20.11.1996, domáhal, aby výpověď z pracovního poměru, kterou mu dal žalovaný a s níž byl seznámen dne 18.11.1996, byla "uznána neoprávněnou s účinky jejího zrušení s náhradou způsobených škod". Jako žalovaného označil "Generální ředitelství cel, Budějovická 7, 148 OO Praha - Pankrác".
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 25.9.1997 č.j. 6 C 1636/96-54 rozhodl, že "návrh, aby z řízení vystoupil žalovaný Generální ředitelství cel a na jeho místo vstoupil jako nový žalovaný Ministerstvo financí České republiky - generální ředitelství cel", soud nepřipouští. Dovodil, že žalobce ve svém podání ze dne 18.6.1997 označil jako žalovaného "Ministerstvo financí ČR - generální ředitelství cel Praha"; protože nejde o "totožný subjekt", který byl jako žalovaný označen v žalobě ze dne 19.11.1996, "je nutno" posoudit podání ze dne 18.6.1997 jako "návrh ve smyslu ust. §92 odst.2 o.s.ř., tedy jako návrh na to, aby soud připustil vystoupení původního žalovaného Generálního ředitelství cel a aby do řízení vstoupilo jako nový subjekt Ministerstvo financí ČR - generální ředitelství cel Praha". Navrženou záměnu žalovaného však nebylo možné připustit, neboť "generální ředitelství cel" s ní nesouhlasí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.8.1999 č.j. 15 Co 479/98-92 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že podání žalobce ze dne 18.6.1997 neobsahuje návrh na záměnu žalovaného a že jde "zcela jednoznačně" o "upřesnění" žaloby, mimo jiné též v označení žalovaného. Protože o záměně účastníků může soud rozhodovat jen na návrh žalobce a protože žalobce v této věci záměnu žalovaného nenavrhl, nebyla splněna "podmínka pro vydání rozhodnutí spočívající v existenci návrhu na připuštění záměny".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podalo Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel v Praze 4, Budějovická č. 7 dovolání. Namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého podání žalobce ze dne 18.6.1997 je upřesněním žaloby a nikoliv návrhem na záměnu účastníků. Žalobce totiž v žalobě ze dne 19.11.1996 označil jako žalovaného "Generální ředitelství cel, Budějovická 7, 148 OO Praha 4 - Pankrác", tedy subjekt, který je organizační složkou Ministerstva financí a který nemá způsobilost být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že takovéto označení je přesné a určité, žaloba ze dne 19.11.1996 netrpí vadou, o jejíž odstranění by měl soud postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. usilovat a kterou by bylo možné odstranit způsobem uvedeným v ustanovení §92 odst.2 o.s.ř.; ve skutečnosti jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a proto mělo být řízení ve věci zastaveno. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání podal ten, kdo k němu nebyl oprávněn (subjektivně legitimován).
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Stejné právo jako účastník má ten, kdo není účastníkem řízení, avšak z rozhodnutí odvolacího soudu mu vznikají práva nebo povinnosti.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, popř. ti, kterým z rozhodnutí odvolacího soudu vznikají práva a povinnosti (dále jen "účastníci"), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzovaném případě nebyla dovolateli usnesením odvolacího soudu způsobena na jeho právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením napadeného usnesení. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky k rozhodování o záměně (a tedy ani k připuštění záměny) účastníka na straně žalovaného (§92 odst.2 o.s.ř.), neboť žalobce v tomto směru neučinil návrh a bez návrhu o záměně účastníka nelze rozhodovat. Ve vztahu k dovolateli tedy neučil žádné rozhodnutí, kterým by se dotkl jeho práv nebo povinností v tomto řízení. Dovolatel nemůže mít - objektivně vzato - žádný zájem na tom, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno, neboť na jeho práva ani povinnosti by takový výsledek dovolacího řízení nemohl mít žádný vliv. K podání dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu proto dovolatel není subjektivně legitimován.
V napadeném usnesení odvolací soud posoudil podání žalobce ze dne 18.6.1997 - ve shodě s ustanovením §41 odst.2 o.s.ř. - jako podání, kterým žalobce odstraňoval vady své žaloby ze dne 19.11.1996, mimo jiné v označení žalovaného. Uvedeným závěrem však nestanovil (a s ohledem na povahu jeho usnesení ani nemohl stanovit), zda vady, kterými žaloba ze dne 19.11.1996 podle názoru dovolatele trpí (mimo jiné v označení žalovaného), lze odstranit a učinit tak žalobu bezvadnou nebo zda představují nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení o věci zastaveno. Nastíněná otázka nebyla předmětem rozhodování odvolacího soudu (odvolací soud, jak vyplývá ze zásadně přezkumné povahy odvolacího řízení, rozhodoval a mohl rozhodovat jen o tom, zda může být připuštěna záměna účastníka na straně žalovaného, a nikoliv o otázkách v usnesení soudu prvního stupně neřešených) a k jejímu vyřešení může dojít až v dalším průběhu řízení.
Protože dovolání bylo podáno tím, kdo k tomuto mimořádnému opravnému prostředku není oprávněn, Nejvyšší soud ČR dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst.1 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. června 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová