ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1984.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1984/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právních věcech žalobců A) J. Č., B) M. M., C) H. H., D) V. Ch., E) M. S., F) J. H. a G) P. R. proti žalované C. C., a.s., o neplatnost výpovědí a o náhradu mzdy, vedených u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 79/96, 10 C 80/96, 10 C 82/96, 10 C 83/96, 10 C 84/96, 10 C 85/96 a 10 C 91/96, o dovolání žalobce A) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. března 1999 č.j. 6 Co 524/99-162, takto:
I. Dovolání žalobce A) se odmítá.
II. Žalobce A) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.775,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce A) se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 77.097,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že od 22.1.1996 se na příkaz žalované účastnil „tzv. vnitropodnikového školení\", které však neplnilo žalovanou proklamované poslání, tj. prohlubování kvalifikace a zajištění lepší úrovně obsluhy, ale svým obsahem i formou bylo zjevným zneužitím práv zaměstnavatele (šikanou), které mělo přimět žalobce A), ale i některé další zaměstnance k ukončení pracovního poměru. Vzhledem k náplni školení, která spočívala v „nekonečném opakování základních manuálních činností\" žalobce A) ke dni 21.5.1996 okamžitě zrušil pracovní poměr s žalovanou z důvodu neplnění povinnosti žalované přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy. Protože mu žalovaná během školení vyplácela pouze základní mzdu a nikoliv mzdu ve výši průměrného výdělku, požadoval žalobce A) za období od 22.1.1996 do 21.5.1996 odpovídající doplatek mzdy a vzhledem k okamžitému zrušení pracovního poměru z jeho strany také náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu. Žalobci B) až G) se domáhali určení neplatnosti výpovědí daných žalovanou žalobkyni B) dne 18.6.1996 a dne 10.7.1996, žalobcům C), D) E), a F) dne 13.5.1996, žalobci G) dne 26.3.1996 a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni B) 57.845,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni C) 90.875,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni D) 43. 990,- Kč s příslušenstvím, žalobci E) 63. 302,- Kč s příslušenstvím, žalobci F) 68. 156,- Kč s příslušenstvím a žalobci G) 119. 687,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Českých Budějovicích (poté, co spojil věci žalobců A) až G) ke společnému řízení a poté, co žaloba žalobců B) až F) o neplatnost výpovědí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.4.1998 č.j. 7 Co 3131/97 - 116, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.10.1997 č.j. 10 C 79/96 - 82) rozsudkem ze dne 27.10.1998 č.j. 10 C 79/96-135 zamítl žalobu žalobce G) na určení neplatnosti výpovědi, zamítl žaloby žalobců A) až G) na požadovaná peněžitá plnění a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částky uvedené ve výroku rozsudku. Dospěl k závěru, že žalobcům nenáleží náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, a protože žalovaná podle ustanovení §126 odst. 2 zák. práce platila žalobcům za dobu školení mzdu, nenáleží jim ani ušlá mzda za dobu školení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18.3.1999 č.j. 6 Co 524/99-162 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby žalobce G) na určení neplatnosti výpovědi a ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba žalobce A) o zaplacení 77.097,- Kč a žaloba žalobce G) o zaplacení 119.687,- Kč s příslušenstvím, s tím, že rozsudek „ve vztahu k ostatním žalobcům zůstává nedotčen\" a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení s dodatkem, že „žalobci jsou povinni zaplatit uložené náklady řízení k rukám advokáta\"; současně uložil žalobci A) povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 3.928,- Kč a žalobci G) povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 7.856,- Kč, k rukám advokáta a vyslovil, že návrhu žalobců na připuštění dovolání se nevyhovuje. Tím, že žalovaná uložila žalobcům účast na školení k udržování a obnovování kvalifikace ve smyslu ustanovení §141a zák. práce, neomezila podle názoru odvolacího soudu žalobce v jejich právech a svobodách stanovených Čl. 2 odst. 3 a Čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a „nelze dovozovat\", že by žalovaná zneužila svého postavení zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení §126 odst. 2 zák. práce je účast na školení výkonem práce, za který zaměstnanci přísluší mzda (kterou žalovaná řádně vyplácela) a nikoliv, jak to dovozují žalobci, náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ve smyslu zákona č. 1/1992 Sb. Protože „nebylo rozhodnuto kladně o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru\", neshledal odvolací soud důvodným ani nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že v posuzované věci nešlo o řešení otázky zásadního právního významu, nýbrž o posouzení skutkových okolností daného případu.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce A) namítá (řízení o dovolání žalobce G) bylo usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.7.1999 č.j. 10 C 79/96-181 zastaveno), že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť „otázka vztahu resp. zneužití §141 a) ve vztahu k §7 zákoníku práce nebyla judikaturou dosud řešena\". Dovozuje, že „odvolací soud rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu\", protože „k prokázání opaku tvrzení žalované\" nebyli vyslechnuti Z. B. a M. M., jejichž výslech byl navrhován před soudem prvého stupně i v řízení odvolacím. Odvolací soud také nepostupoval správně, jestliže se nezabýval otázkou nařízeného školení z toho hlediska, „zda skutečně průběh školení sledoval udržování a obnovování kvalifikace, či sledoval účel zcela jiný\". Dovozoval, že pokud by školení opravdu sledovalo udržení a prohloubení kvalifikace, mělo být metodicky připraveno, mělo být vedeno k tomu způsobilým a kvalifikovaným zaměstnancem a nikoli zaměstnancem, „jehož odborná způsobilost kvalifikaci školených nepřevyšuje\", a mělo by být též časově vymezeno. V daném případě však bylo jediným cílem školení „vytvořit takovou situaci, že školení buď sami ukončí pracovní poměr, nebo že jejich reakce na šikanu bude považována za porušení pracovní kázně s možností ukončení pracovního poměru dle §46/1 písm. f) zák. práce\". Odvolací soud podle názoru dovolatele bagatelizuje průběh školení a činí nesprávný závěr o tom, že během školení nebyly porušovány pracovní ani hygienické předpisy, přestože „za zjištěného skutkového stavu nelze postup žalované hodnotit jinak než šikanozní\", na který žalobci reagovali přiměřenou obranou. Žalobce A) navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaná namítala, že nejsou splněny podmínky ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť „napadené rozhodnutí má mít po první stránce zásadní význam\" a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobce A) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně jím uplatněného nároku potvrzen. I když v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (dovolatel činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Pokud žalobce A) v dovolání uvádí, že cílem školení bylo nikoli zvýšení kvalifikace zaměstnanců, ale snaha žalované „vytvořit takovou situaci, že školení buď sami ukončí pracovní poměr, nebo že jejich reakce na šikanu bude považována za porušení pracovní kázně s možností ukončení pracovního poměru dle §46/1 písm. f) zák. práce\", předestírá tím vlastní skutkové závěry. Obdobně je tomu, když dovolatel koncentruje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu ve výtky týkající se postupu, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek uplatněných v dovolání je, že skutkové okolnosti, na nichž odvolací soud založil jinak standardní právní závěry, považuje za vadné, neboť vytýká, že odvolací soud měl přihlédnout k jiným skutečnostem, než přihlédl, a že naopak přihlížel ke skutečnostem, ke kterým neměl přihlížet, protože podle názoru dovolatele z provedených důkazů nevyplývají. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; dovolání žalobce A) tak představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak je uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatel rovněž namítá, že řízení před odvolacím soudem zůstalo neúplné a trpí vadou spočívající v tom, že „k prokázání opaku tvrzení žalované\" nebyl proveden navrhovaný důkaz výslechem svědků Z. B. a M. M. K této námitce dovolatele by bylo možné přihlédnout jen pokud by dovolání bylo přípustné (srov. §242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.); okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně trpí vadou podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., však přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nezakládá.
186
Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce A) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 2.700,- Kč a v paušální částce náhrad hotových výloh 75,- Kč (srov. §7, §8 odst.1, §11 odst.1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 2.775,- Kč. Protože dovolání žalobce A) bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce A) povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. září 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu