ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2053.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2053/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. Š. proti žalované S., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 139/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. dubna 1999 č.j. 22 Co 741/98-114, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, které mu dala žalovaná dopisem ze dne 30.4.1997, je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně, spočívajícího v neomluvené absenci v zaměstnání ve dnech 28.4.1997 a 29.4.1997, nedopustil, neboť od 28.4.1997 do 30.4.1997 čerpal podle příkazu žalované řádnou dovolenou.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8.12.1997 č.j. 17 C 139/97-43 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit\" žalobci náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve zjištěné dvoudenní neomluvené absenci nelze spatřovat zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, a proto nemůže být dán důvod ani k takovému „výjimečnému a radikálnímu řešení\", jakým je okamžité zrušení pracovního poměru. Při svém rozhodování přihlížel rovněž k tomu, že „nebyly naplněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru i s ohledem na to, že žalobce neměl před okamžitým zrušením pracovního poměru jiné neomluvené absence ani jinak neporušoval pracovní kázeň\".
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28.5.1998 č.j. 22 Co 168/98-69 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že „nemohl důvodnost odvolání přezkoumat, neboť pro to nenalezl dostatečné množství podkladů\", a vytknul soudu prvního stupně, že jeho závěry v tom směru, že „žalobce nenastoupil do práce úmyslně\" a že „subjektivně jednal v dobré víře, že má dovolenou povolenou\", zůstaly „ničím nepodloženými úvahami\", i proto, že žalobce „svou obranu nepodpořil žádnými důkazy svědčícími v jeho prospěch\". Soudu prvního stupně proto uložil, aby žalované umožnil prokázat pravdivost uplatněných odvolacích námitek a provedl jí navržené důkazy, vyslechl žalobce k důvodům, které ho vedly k neomluvené absenci, a v novém rozhodnutí se vypořádal i s obranou žalované v odvolacím řízení uplatněnou, že další přítomnost žalobce na pracovišti je zdrojem porušování pracovní kázně ostatních zaměstnanců.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 19.10.1998 č.j. 17 C 139/97-97 žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost „nahradit\" žalované náklady řízení ve výši 11.480,- Kč k rukám M. V. Po doplnění dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že nepřítomnost žalobce v práci ve dnech 28. a 29.4.1997 byla neomluvenou absencí, která ohrozila provoz žalované a vedla ke vzniku škody, a že je třeba považovat ji za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že žalobce měl „zřejmé problémy\" s dodržováním pracovní kázně i v období před zjištěnou neomluvenou absencí a že porušování pracovní kázně ze strany žalobce bylo „negativně vnímáno\" i ostatními pracovníky žalované.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6.4.1999 č.j. 22 Co 741/98-114 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit\" žalované „k rukám její zástupkyně\" náklady odvolacího řízení 2.305,- Kč. Ve věci samé se odvolací soud „ztotožnil\" se skutkovým zjištěním i s právními závěry soudu prvního stupně a „se zřetelem na obsah odvolání\" po rozboru skutkových okolností případu zdůraznil, že se žalobci nezdařilo prokázat, že jeho nepřítomnost v zaměstnání ve dnech 28.4.1997 a 29.4.1997 byla omluvena.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítal, že soudy obou stupňů „nesprávně posoudily jak skutkový tak právní stav věci\". Dovozoval, že intenzita porušení pracovní kázně neodůvodňuje v posuzovaném případě natolik „radikální řešení\", jako je okamžité zrušení pracovního poměru, a že ve výpovědích svědků, „kteří jsou stále zaměstnanci žalované\", je možné najít „sporné body\" a „všechny důvody byly zcela vykonstruovány\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§l0a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku žalobce neučinil (§239 odst. 2 o.s.ř.), a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být dovolání žalobce přípustné jen tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 19.10.1998 č.j. 17 C 139/97-97 jinak, než ve svém rozsudku ze dne 8.12.1997 č.j. 17 C 139/97-43 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho kasačním usnesení ze dne 28.5.1998 č.j. 22 Co 168/98-69.
Ze znění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř, přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 19.10.1998 č.j. 17 C 139/97-97 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 28.5.1998 č.j. 22 Co 168/98-69 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu totiž nebyly výtky z hlediska právního posouzení skutkového stavu, nýbrž pokyny k doplnění dokazování. Při svém novém rozhodnutí tak soud prvního stupně vycházel ze skutečností, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěry soudu prvního stupně, že neomluvená absence žalobce ohrozila provoz žalované a způsobila jí škodu, že žalobce měl zřejmé problémy s dodržováním pracovní kázně i v období před zjištěnou neomluvenou absencí a že porušování pracovní kázně ze strany žalobce bylo „negativně vnímáno\" i ostatními pracovníky žalované, o které opřel svůj názor o míře intenzity porušení pracovní kázně, nevyplynuly z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze v posuzované věci z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovozovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž se mohl věcí zabývat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. srpna 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková