ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2124.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2124/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. Š. proti žalované Š. O., s.r.o., zastoupené advokátem, o vydání pracovního posudku, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 176/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 1998 č.j. 10 Co 136/98-128, takto:
I.Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby byla žalované uložena povinnost vydat mu posudek o pracovní činnosti v souvislosti se skončením pracovního poměru. Žalobu odůvodnil tím, že poté, co jeho pracovní poměr skončil a od 1. dubna 1991 mu byl Českou správou sociálního zabezpečení přiznán starobní důchod, odmítá žalovaná “zákonem obvyklou formou oznámit odborovému orgánu”, že žalobce odešel do starobního důchodu, aby mohl obdržet od odborového orgánu “finanční částku, kterou obdrželi všichni důchodci žalované při odchodu do starobního důchodu”, a že mu “žalovaná neplněním svých zákonných zaměstnaneckých (správně zaměstnavatelských) povinností brání najít si práci”.
Žalovaná ve vyjádření namítla, že není v předmětném sporu “pasivně legitimována”, neboť žalobce u ní nikdy nebyl zaměstnán. Zdůraznila, že obchodní společnost Š., k., P., a.s., u které žalobce naposledy pracoval, je sice zakladatelem žalované, avšak nikoliv jejím právním předchůdcem.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 15.1.1998 č.j. 12 C 176/94-111 uložil žalované povinnost vydat žalobci posudek o pracovní činnosti “v souvislosti se skončením pracovního poměru ke dni 31.3.1991” a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že “zakladatelem a jediným společníkem žalované je Š., a.s., P. (správně Š., k., P., a.s.), která vložila do této společnosti část svého jmění a na základě protokolu o vyčlenění majetku, práv a závazků ze září 1993 došlo i k převodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tak, jak má na mysli ust. §250 zákoníku práce před novelou”. Proto dovodil, že “v daném případě došlo k singulární sukcesi v otázce pracovněprávní”, že žalovaný vstoupil do práv a povinností původního zaměstnavatele žalobce a že žalobce tedy žalovaného označil správně. Ve věci samé přitom dospěl k závěru, že “s odkazem na §60 zák. práce má žalobce právo na vydání pracovního posudku při skončení pracovního poměru i za situace, kdy platnost tohoto skončení na základě výpovědi je předmětem občanskoprávního řízení”.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7.4.1998 č.j. 10 Co 136/98-128 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; zároveň zamítl návrh žalované na připuštění dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že “soud prvního stupně, který při posuzování dané problematiky vycházel z toho, že delimitační protokol o vyčlenění majetku, práv a závazků mezi Š., k., P., a.s. a Š. O. s.r.o. ke dni 1.10.1992 obsahuje v bodu 5.1 i pracovně právní vztahy k zaměstnancům, pod bodem 5.2 pak personální dokumentaci a v příloze je pod závodem 41 jmenovitě uveden i žalobce, posuzoval danou věc podle názoru odvolacího soudu správně”. Proto přisvědčil soudu prvního stupně, že “došlo k právnímu nástupnictví přechodem práv a povinností na žalovanou společnost singulární sukcesí a pokud žaloba směřuje proti novému nabyvateli těchto práv, pak tuto žalobu je třeba považovat za odůvodněnou”. Návrhu žalované na připuštění dovolání nevyhověl s odůvodněním, že “s ohledem na rozsah důkazního řízení a jeho výsledky” nelze považovat rozhodnutí po právní stránce za zásadní.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání na základě ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesouhlasí s právním názorem soudů obou stupňů o tom, že “k převodu práv povinností z pracovněprávních vztahů došlo v souladu s ustanovením §250 zák. práce, a to na základě dokumentu označeného jako Protokol o vyčlenění majetku, práv a závazků mezi Š., k., P., a.s. a Š. O. s.r.o. ke dni 1.10.1992, podepsaného statutárními zástupci účastníků v září 1993”. Zdůraznila, že “z dikce” ustanovení §250 odst. 1 zák. práce vyplývá, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází při převodu části zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli, a že k takovému převodu může dojít buď prodejem podniku, resp. jeho části podle ustanovení §476 a násl. obch. zák., nebo vkladem podniku, resp. jeho části, do nově zakládané společnosti v souladu s ustanovením §59 odst. 4 obch. zák. Ze zakladatelské listiny žalované vyplývá, že vklad zakladatele, Š., k., P., a.s., do žalované společnosti byl proveden formou nepeněžitého vkladu, jehož předmětem byly zejména některé pohledávky a hmotný majetek, nikoli však pozemky, stavby, podnik nebo část podniku ve smyslu ustanovení §59 odst. 4 a §476 obch. zák. Z uvedeného je tedy zřejmé, že “založením žalované nedošlo k převodu části podniku, ani že po vzniku žalované nedošlo k prodeji podniku nebo jeho části, a jinou úpravu, na základě které by přešly všechny závazky a povinnosti vztahující se k části podniku, obchodní zákoník nezná”. Na žalovanou nemohla přejít práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů i vzhledem k ustanovení §250 odst. 2 zák. práce, neboť pracovní poměr žalobce skončil 31.3.1991, zatímco žalovaná byla zapsána do obchodního rejstříku 1.10.1992. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ještě nejde, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která má v projednávané věci pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě dovolatelka - jak vyplývá z obsahu dovolání - spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku v tom, jak řeší právní otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a a.s. Š., k., P. na žalovanou společnost. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. §28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších změn a doplňků) nasvědčují tomu, že se výklad této otázky v rozhodovací praxi soudů dosud zcela neustálil, i když v typově obdobné problematice byl již usměrněn rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 1994 sp.zn 6 Cdo 82/94, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, pod č. 38. Odvolací soud v projednávané věci posoudil tuto právní otázku jinak, než je řešena v uvedeném rozhodnutí [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky]. Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl zaměstnán v pracovním poměru u společnosti “Š., k., P., státní podnik” (právního předchůdce společnosti “Š., k., P. a.s.”), v závodě O. Dopisem ze dne 29.1.1991 zaměstnavatel žalobci sdělil, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti; řízení o neplatnost této výpovědi vedené pod sp. zn. 10 C 35/91 Okresního soudu v Karlových Varech v době, kdy odvolací soud rozhodl v nyní posuzované věci, stále probíhalo. Zakladatelskou listinou sepsanou dne 24.9.1992 založila “Š., k., P., a.s. se sídlem v P., T. č. 57”, jako jediný zakladatel žalovanou společnost - “Š. O. s.r.o.”, která byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného Okresním soudem Plzeň-město ke dni 1.10.1992. Vklad zakladatele “byl splacen při založení společnosti nepeněžitou formou a činí 250.000 tis. Kčs”. Předmět vkladu, jak byl popsán v příloze č. 1 zakladatelské listiny, byl specifikován jako fond základních prostředků, obratový fond, nehmotná a jiná aktiva a účelový fond. Navazující “Protokol o vyčlenění majetku, práv a závazků mezi Š., k., P., a.s. a Š. O. s.r.o. ke dni 1.10.1992” kromě jiného obsahuje “určení vyčleněné organizační jednotky Š.”, “vymezení majetku vyčleněné organizační jednotky” a “údaje o delimitaci v oblasti pracovněprávních vztahů” s tím, že nově zřízená společnost “přebírá se všemi právy a povinnostmi podle §250 zákoníku práce pracovníky vyčleňovaného závodu”.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci především významné (určující), zda samotné ujednání obsažené v “Protokolu o vyčlenění majetku, práv a závazků mezi Š., k., P., a.s. a Š. O. s.r.o. ke dni 1.10.1992” bylo skutečností, která měla za následek přechod práv a povinností z pracovního poměru žalobce na žalovanou společnost.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce upravován v ustanoveních §249 a 250 (ustanovení §251 zák. práce upravuje uspokojení nároků pracovníků zrušeného zaměstnavatele). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy. Zvláštní zákony upravují přechod těchto práv a povinností např. v §17 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, v §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v §30 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, v §59 odst. 3 obch. zák., nebo v §480, resp. §487 obch. zák. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě zákona, tj. tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelů. Již z tohoto hlediska nemůže mít samo o sobě právní význam ujednání o delimitaci v oblasti pracovněprávních vztahů obsažené v “Protokolu o vyčlenění majetku, práv a závazků mezi Š., k., P., a.s. a Š. O. s.r.o. ke dni 1.10.1992”, neboť v tomto směru není vůli účastníků přiznávána jakákoliv relevance.
Názor dovolatelky, že za těchto okolností nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce na žalovanou, však přesto nelze sdílet, neboť s předpokladem, na němž je tento názor budován, že v souvislosti se založením žalované společnosti byla část základního jmění vytvořena vložením nepeněžitého vkladu, avšak nikoliv vložením části podniku, není možné vyslovit souhlas.
Na základě smlouvy zaměstnavatelů dochází k přechodu práv a povinností z pracovně právních vztahů - jak výše uvedeno - jen tehdy, jestliže právní předpisy s jejím uzavřením takový následek spojují. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází proto například uzavřením smlouvy o prodeji podniku, příp. jeho části (§476 a násl. obch. zák.); uvedené vyplývá z ustanovení §480 obch. zák., podle něhož "práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přechází z prodávajícího na kupujícího". K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku stala účinnou. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází též v případech, kdy je do obchodní společnosti jako nepeněžitý vklad vkládán podnik nebo jeho část, což vyplývá z ustanovení §59 odst. 3 obch. zák., které výslovně stanoví, že na tyto případy (pokud se týče přechodu práv a povinností) se přiměřeně použijí ustanovení o smlouvě o prodeji podniku
Nevyplývá-li z jiných ustanovení obchodního zákoníku něco jiného, zakládá se společnost společenskou smlouvou podepsanou všemi zakladateli (srov. §57 odst. 1, větu první obch. zák.). Připouští-li tento zákon, aby společnost založil jediný zakladatel, nahrazuje společenskou smlouvu zakladatelská listina vyhotovená, nestanoví-li zákon jinak, ve formě notářského zápisu (§57 odst. 3, věta první obch. zák.). Z uvedeného vyplývá, že předpokladem založení společnosti je vždy právní úkon, neboť i v případě založení společnosti jediným zakladatelem představuje jeho prohlášení učiněné (předepsanou formou) v zakladatelské listině projev vůle sledující konstituování těch právních následků, které s ním zákon spojuje. Jestliže vznikne o obsahu takového právního úkonu pochybnost, je třeba se ji v tomto případě pokusit odstranit výkladem za použití obvyklých interpretačních pravidel; přitom je třeba mít na zřeteli zejména, že vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jazykovým výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.).
V posuzovaném případě byla žalovaná společnost založena společností Š., k., P., a.s., jako jediným zakladatelem. V zakladatelské listině vyhotovené ve formě notářského zápisu ze dne 24.9.1992 se uvádí, že “vklad zakladatele byl splacen při založení společnosti nepeněžitou formou a činí 250.000 tis. Kčs”, aniž by zde byl dále podrobněji konkretizován. Předmět vkladu byl blíže popsán v příloze č. 1 zakladatelské listiny, podle níž se vklad sestával z “fondu základních prostředků”, “obratového fondu”, “nehmotných a jiných aktiv” a z “účelového fondu”. Uvedená “specifikace” tedy vyjadřuje předmět vkladu, jímž je vytvářeno základní jmění nově zakládané společnosti, pojmy představujícími zúčtovací kategorie týkající se finančního hospodaření a vytváření kmenového jmění státního podniku (srov. nařízení vlády č. 577/1990 Sb., o finančním hospodaření státních podniků).Vlastní obsah použitých pojmů charakterizujících předmět vkladu je vysvětlován (interpretován) teprve v “Protokolu o vyčlenění majetku, práv a závazků mezi Š., k., P. a.s. a Š. O. s.r.o. ke dni 1.10.1992”. Vyplývá z něho, že předmětem vkladu byla ucelená samostatně hospodařící část zakladatele - závod Š. O., jako jeden funkční celek přebírající výrobní program, (bod 4.) i - kromě jiného - obchodní jméno (bod 4.2.1.) a smluvní závazky (bod - 3.), který je tvořen vymezeným majetkem (včetně základních prostředků - bod 2.2.1. a provozními plochami, mj. “tvořenými areálem vyčleňovaného závodu” - bod 2.3.), do něhož byli delimitováni “pracovníci vyčleňovaného závodu podle seznamu” (bod 5.1.).
Dovolatel při svých úvahách opomíjí, že podle §5 obch. zák. se podnikem rozumí soubor hmotných (výrobní zařízení, pozemky a budovy, zásoby hotových výrobků atd.), osobních (zaměstnanci podniku) a nehmotných (práva a závazky) složek podnikání, které tvoří jeden funkční celek. K podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Částí podniku se potom rozumí jeho ucelená samostatně hospodařící část, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Takováto část podniku má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti. Podobně jako podnik i část podniku představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (věcí, práv a jiných majetkových hodnot). Pro část podniku je tak charakteristické spojení hmotných, nehmotných a osobních složek činnosti. Dochází-li ke vkladu části podniku, pak takovýto právní úkon se nemůže dotýkat jen jeho hmotných složek, ale vždy také jeho osobního prvku (zaměstnanců v něm působících). Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce přešla na žalovanou - i když založen na nepřiléhavých důvodech, je správný.
Ve prospěch názoru, že v posuzované věci nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nelze úspěšně argumentovat tím, že pracovní poměr žalobce skončil již před založením žalované dne 31.3.1991 na základě výpovědi dané dne 29.1.1991 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce společností Š., k., P., a.s.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nově založenou společnost v souvislosti s jejím založením je odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku zachována jednota hmotných osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení §480 obch. zák. (které se podle ustanovení §59 odst. 3 obch. zák. použije přiměřeně, jestliže je vkládán podnik či jeho část), se jednoznačně podává (srov. slova “... k zaměstnancům podniku...”), že na novou společnost nepřechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy zakladateli vznikly při provozování podniku (jeho části), ale jen práva a povinnosti vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah se zakladatelem trval alespoň v den vzniku nové společnosti; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti zakladatele vůči bývalým zaměstnancům nedotčena.
Poněkud odlišná situace nastává (a tak tomu bylo i v posuzovaném případě) tehdy, jestliže ke dni vzniku nové společnosti u soudu probíhá (tj. nebyl dosud pravomocně skončen) spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance, který působí (podle pracovní smlouvy má působit) v podniku (jeho části), jehož vložením má být vytvořena část základního jmění nově vznikající společnosti. V důsledku toho, že platnost rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo před vznikem nové společnosti, byla zpochybněna, není tu a ani nemůže být jistota, zda pracovní poměr následkem výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skutečně skončil, nebo zda stále (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné) pokračuje. Protože v okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu k takovémuto zaměstnanci (tj. v den vzniku nové společnosti) nelze považovat pracovní poměr za skončený, a protože pracovní poměr (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné) může nadále trvat, je odůvodněn závěr, že podle ustanovení §59 odst. 3 obch. zák. na základě ustanovení §480 obch. zák. přechází na nově založenou společnost po jejím vzniku zápisem do obchodního rejstříku (srov. §62 odst. 1 obch zák.) práva a povinnost z pracovněprávních vztahů též k těm zaměstnancům, u nichž byl před vznikem nové společnosti rozvázán pracovní poměr, avšak platnost rozvázání pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl v době vzniku nové společnosti pravomocně rozhodnut.
V posuzovaném případě dala společnost Š., k., P., a.s. žalobci výpověď z pracovního poměru dříve, než byla část podniku tohoto zakladatele - závod Š. O. - vložena do nově zřízené žalované společnosti. Řízení o neplatnost této výpovědi, které probíhalo pod sp. zn. 10 C 35/91 u Okresního soudu v Karlových Varech, ke dni vzniku žalované dne 1.10.1992 neskončilo. Za těchto skutkových okolností nelze důvodně vytýkat věcnou nesprávnost závěru odvolacího soudu, který - i když z nikoliv přiléhavých důvodů - dovodil, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce přešla na žalovanou společnost.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1, částí věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. června 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková