ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2125.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2125/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného JUDr. K. K., jako správce konkursní podstaty úpadce M. B., a.s., proti povinné D. p. M., a.s., pro 16,000.000,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí a prodejem spoluvlastnického podílu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 42 E 66/98, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. října 1998, č.j. 12 Co 245/98 - 56, takto:
I. Dovolání povinné se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Oprávněný (jeho procesní předchůdkyně M. B., a.s.) se návrhem, doplněným písemným podáním ze dne 11.2.1998, domáhal, aby byl nařízen podle „vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20.12.1993, č.j. Sm 356/93\" k uspokojení jeho pohledávky ve výši 16,000.000,- Kč s 6% úrokem od 14.11.1992 do zaplacení, nákladů směnečného řízení ve výši 500.000,- Kč a nákladů tohoto výkonu rozhodnutí ve výši 37.500,- Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví číslo 59 pro katastrální území P., obec a okres O., které označil, a prodejem spoluvlastnického podílu povinné v rozsahu jedné čtvrtiny k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví číslo 722 pro katastrální území O., obec a okres O., které rovněž označil. K doložení věcné legitimace povinné připojil k návrhu smlouvu o prodeji podniku ze dne 31.5.1995 a výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Ostravě, oddílu B, vložky č. 195; k doložení změny obchodního jména a sídla povinné (označené v návrhu jako „D. p. M., a.s.\") předložil úplný výpis z obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem v Ostravě, oddílu B, vložky 441. Vlastnické a spoluvlastnické právo povinné k nemovitostem, jejichž prodej navrhl, doložil výpisy z katastru nemovitostí, a to z listu vlastnictví číslo 59 pro katastrální území P., obec a okres O., a z listu vlastnictví číslo 722 pro katastrální území O., obec a okres O.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 23.2.1998, č.j. 42 E 66/98-43, návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení. Dospěl k závěru, že oprávněný se domáhá nařízení výkonu rozhodnutí proti jiné povinné a prodejem nemovitostí a spoluvlastnického podílu k nemovitostem vlastnicky náležejícím jiné osobě, než která byla „zavázána v nalézacím řízení\", aniž by způsobem uvedeným v ustanovení §256 o.s.ř. prokázal listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem přechod závazků z „nalézacího rozhodnutí\" a z tam uvedené povinné („M. M., a.s. v likvidaci\") na povinnou označenou v návrhu jako „D. p. M., a.s.\". Smlouvu o prodeji podniku ze dne 31.5.1995 za listinu prokazující přechod povinnosti z rozhodnutí nepovažoval, „protože subjektem z titulu zavázaným je M. - M. a.s. v likvidaci, zatímco subjektem, který uzavíral jako prodávající smlouvu o prodeji podniku, je M. - M., a.s. Z toho dovodil, že k datu uzavření smlouvy o prodeji podniku ještě „neexistoval závazek z nalézacího řízení\" a že navíc „tento závazek je závazkem jiného subjektu, než který smlouvu uzavíral\".
K odvolání oprávněného (jeho procesní předchůdkyně) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27.10.1998, č.j. 12 Co 245/98-56, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20.12.1993, č.j. Sm 356/93 - 6, ve znění rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6.2.1996, č.j. 15 Cm 26/94 - 64, a ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.4.1997, č.j. 4 Cmo 686/96 - 106, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 16,000.000,- Kč s 6% úrokem od 14.11.1992 do zaplacení a pro náklady „nalézacího řízení\" ve výši 500.000,- Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné „zapsaných u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví č. 59 pro katastrální území P., obec a okres O. - pozemek parcela č. 156/2, zastavěná plocha bez stavby, o výměře 35 m2, parcela č. 156/3, zastavěná plocha bez stavby, o výměře 15 m2 a parcela číslo 170, ostatní plocha, o výměře 2835 m2\" a prodejem spoluvlastnického podílu povinné v rozsahu jedné čtvrtiny k nemovitostem „zapsaným u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví č. 722 pro katastrální území O., obec a okres O. - pozemku parcela st. 168, zastavěná plocha, o výměře 269 m2, se stavbou č.p. 838, objekt občanské vybavenosti\" s tím, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na nemovitosti „i s jejich součástmi a příslušenstvím\", a povinné uložil, aby zaplatila oprávněnému na nákladech výkonu rozhodnutí částku 37.500,- Kč; povinné zároveň zakázal převést nemovitosti na jiného nebo je zatížit, uložil jí, aby do 15 dnů soudu oznámila, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo, a upozornil ji, že při neoznámení těchto skutečností odpovídá za škodu tím způsobenou. Na rozdíl od soudu prvního stupně ze smlouvy o prodeji podniku ze dne 31.5.1995 uzavřené podle §476 a násl. obch. zákoníku mezi M. M., a.s., jako prodávající, a D., a.s., jako kupující, dovodil, že přechod povinnosti uhradit vymáhanou pohledávku z povinné „z titulu\" na povinnou označenou v návrhu na výkon rozhodnutí byl prokázán, neboť důsledkem smlouvy o prodeji podniku je vzhledem k ustanovení §477 odst. 1 obch. zákoníku přechod „všech práv a závazků, na které se podnik vztahuje\", na kupujícího. Protože přechod povinnosti v daném případě vyplývá přímo z právního předpisu, je smlouva o prodeji podniku předložená oprávněnou ve stejnopise ověřeném notářem dostatečným dokladem k prokázání zákonného přechodu povinnosti z vykonávaného rozhodnutí na povinnou. Za správný nepovažoval ani názor soudu prvního stupně, že „k datu 31.5.1995 závazek z nalézacího řízení neexistoval\". Vycházeje z toho, že k přechodu práv nebo povinností lze v exekučním řízení přihlédnout jen tehdy, jestliže nastal po vydání titulu (nikoliv před jeho vydáním), přičemž je nerozhodné, kdy nastala jeho formální vykonatelnost, a že v daném případě k přechodu povinnosti z povinné označené ve vykonávaném rozhodnutí na povinnou označenou v návrhu na výkon rozhodnutí po vydání titulu, jímž je směnečný platební rozkaz ze dne 20.12.1993, došlo, dospěl k závěru, že jsou splněny všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné a prodejem spoluvlastnického podílu povinné k nemovitostem, oprávněným přesně označeným, včetně předpokladu, že nemovitosti a spoluvlastnický podíl k nemovitostem ve výši 1/4 jsou ve vlastnictví povinné; to zjistil z výpisů z katastru nemovitostí (z listu vlastnictví číslo 59 pro katastrální území a obec P., okres O., a číslo 722 pro katastrální území O., obec a okres O.), předložených oprávněným.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání s tím, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení „ §241 odst. 3, písm. a), b), c), a d) o.s.ř.\". V prvé řadě nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že je spoluvlastnicí jedné čtvrtiny nemovitostí „zapsaných u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví č. 722 pro katastrální území O., obec a okres O. - pozemku parcela st. 168, zastavěná plocha, o výměře 269 m2, se stavbou č.p. 838, objekt občanské vybavenosti\", a tvrdí, že v době rozhodování odvolacího soudu o nařízení výkonu rozhodnutí již spoluvlastnicí těchto nemovitostí nebyla. Dovolává se přitom rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30.10.1997, č.j. 12 Co 240/97-108, který nabyl právní moci dne 12.2.1998, a jímž jí jako povinné osobě byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání ideální 1/4 těchto nemovitostí oprávněným osobám, a rozhodnutí Katastrálního úřadu v O., č.j. 11 V6-6095/98, ze dne 11.12.1998, jímž byl proveden zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch těchto oprávněných osob s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 13.10.1998 (tento rozsudek opatřený doložkou o vkladu vlastnického práva ve fotokopii k dovolání připojila). Dále namítá, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že k přechodu povinnosti uspokojit vymáhanou pohledávku na ni jako povinnou došlo po vydání rozhodnutí (exekučního titulu). Za exekuční titul nepovažuje směnečný platební rozkaz ze dne 20.12.1993, neboť tento byl „v průběhu řízení zrušen rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 15.6.1994, č.j. 15 Cm 16/94-27, a nemohlo dojít k jeho formální vykonatelnosti\", ale rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.4.1997, č.j. 4 Cmo 686/96-106, který nabyl právní moci 31.7.1997, a v němž byla jako žalovaná (povinná) označena „ M. -M., a.s. v likvidaci\". Přestože oprávněnému (žalobci) bylo v průběhu nalézacího řízení známo nejen to, že žalovaná M.-M., a.s. vstoupila do likvidace, což u jednání Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 6.2.1996 oznámil a doložil výpisem z obchodního rejstříku, oddílu B, číslo vložky 195, vedeného u Okresního (správně Krajského) soudu v Ostravě, ale (z téže listiny) i to, že smlouvou o prodeji podniku ze dne 31.5.1995 byl podnik M.-M., a.s., prodán nabyvateli D., a.s., nevyužil jako žalobce svého práva disponovat s návrhem, neuplatnil v nalézacím řízení singulární sukcesi a „ ze své vůle \" vedl nadále řízení proti původně žalované M.-M., a.s. v likvidaci, která se po prodeji podniku dostala do právního postavení ručitele za závazky ve smyslu ustanovení §477 odst. 3 obch. zákoníku. Z toho dovozuje, že k singulární sukcesi na straně povinné došlo před vydáním exekučního titulu, že pochybení v otázce procesního nástupnictví, k němuž došlo v nalézacím řízení, nelze napravovat v řízení exekučním a že oprávněný se proto měl domáhat výkonu rozhodnutí vůči subjektu označenému v exekučním titulu jako M.-M., a.s. v likvidaci, který dosud existuje. Podle názoru povinné „právní posouzení citovaných skutečností odvolacím soudem je nesprávné, jelikož odvolací soud normu vztahující se na tento případ nesprávně vyložil a na daný skutkový stav nesprávně aplikoval, a jeho rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování\". Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné i podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) napadené usnesení ve smyslu §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 1999 sp. zn. 14K 31/99 byl prohlášen na majetek obchodní společnosti M. B., a.s., konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. K. K. Proto se správce konkursní podstaty stal dnem prohlášení konkursu účastníkem řízení namísto úpadce M. B., a.s. (srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění změn a doplňků).
Ačkoli povinná v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení „ §241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) o.s.ř.\", z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí s právním posouzením věci (dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.) a se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel (dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.).
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. v posuzované věci není dán již proto, že v řízení o výkonu rozhodnutí dokazování podle ustanovení §129 o.s.ř. ani podle jiného ustanovení hlavy druhé, části třetí občanského soudního řádu prováděno nebylo. O návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud rozhoduje zpravidla bez jednání a bez slyšení povinného (srov. §253 o.s.ř.); o tom, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí ( jejich splnění je soudu povinen prokázat oprávněný), se neprovádí dokazování. Závěr o tom, zda listiny předložené oprávněným prokazují, že na povinnou přešla povinnost z rozhodnutí (§256 o.s.ř.), že se tak stalo po vydání rozhodnutí a že nemovitosti a spoluvlastnický podíl k nemovitostem, jejichž prodej byl navržen, jsou ve vlastnictví (spoluvlastnictví) povinné (§335 odst. 1, §338 odst. 1 o.s.ř.), byl soud zásadně oprávněn učinit bez toho, aby důkaz těmito listinami (smlouvou o prodeji podniku ze dne 31.5.1995 a výpisy z katastru nemovitostí) ve vykonávacím řízení provedl. Soud prvního stupně, který zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí poté, co dospěl k závěru, že přechod povinnosti z rozhodnutí nebyl prokázán, neprováděl dokazování. Odvolací soud pak - aniž nařídil jednání (§214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.) - dospěl na základě těchto listin k opačnému závěru, tj. že přechod povinnosti na povinnou označenou v návrhu prokázán byl a že k němu došlo po vydání titulu, a dále též k závěru, že nemovitosti a spoluvlastnický podíl ve výši 1/4 k nemovitostem, jejichž prodej byl navržen, jsou ve vlastnictví té povinné, na kterou přešla povinnost plnit vymáhanou pohledávku. Nebylo-li tedy prováděno dokazování, je pojmově vyloučena i možnost existence dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 1998, sp.zn. 2 Cdon 721/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 1999 pod číslem 4, a usnesení téhož soudu ze dne 28. ledna 1999, sp.zn. 20 Cdo 1772/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1999 pod číslem 5).
Povinná napadá usnesení odvolacího soudu také proto, že „odvolací soud právní normu vztahující se na tento případ nesprávně vyložil a na daný skutkový stav ji nesprávně aplikoval\", tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §255 odst. 1 o.s.ř. účastníky řízení o výkon rozhodnutí jsou oprávněný a povinný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá procesním způsobem; oprávněným je ten, kdo podal u soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a povinným je ten, koho oprávněný v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí za tohoto účastníka řízení označil. Podle toho, zda takto označený účastník vystupuje na straně oprávněného nebo na straně povinného, je rozlišována buď aktivní procesní legitimace, anebo pasivní procesní legitimace.
Od procesní legitimace účastníka je třeba odlišovat tzv. věcnou legitimaci, která představuje vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci ( předmětu řízení ); vyjadřuje, zda tomu, kdo návrh na výkon rozhodnutí podává, svědčí i oprávnění podle vykonávaného rozhodnutí a zda výkon rozhodnutí je veden proti tomu, komu z vykonávaného rozhodnutí svědčí povinnost.
Podle ustanovení §256 odst. 1 o.s.ř. proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí. Podle ustanovení §256 odst. 2 o.s.ř. přechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že soud může nařídit výkon rozhodnutí jen tehdy, je-li prokázáno, že se výkonu rozhodnutí domáhá ten, v jehož prospěch bylo rozhodnutí v nalézacím řízení vydáno, případně ten, kdo prokáže, že právo přiznané v nalézacím řízení po vydání takového rozhodnutí na něj přešlo, a že výkon rozhodnutí může být veden jen proti tomu, jemuž byla rozhodnutím v nalézacím řízení vydaným uložena nějaká povinnost, případně proti tomu, o němž je prokázáno, že povinnost uložená v nalézacím řízení po vydání takového rozhodnutí na něj přešla.
K přechodu práv nebo povinností je možno v exekučním řízení přihlédnout jen tehdy, jestliže nastal po vydání titulu; skutečnost, kdy se rozhodnutí stalo formálně vykonatelným, zde není významná.
S názorem povinné, že titulem pro výkon rozhodnutí není směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20.12.1993, č.j. Sm 356/93-6, protože „byl zrušen a nemohlo dojít k jeho formální vykonatelnosti\", že exekučním titulem je až rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.4.1997, č.j. 4 Cmo 686/96-106, který nabyl právní moci dne 31.7.1997, že tedy k přechodu povinnosti došlo před vydáním rozhodnutí (exekučního titulu), a proto oprávněný nemůže procesní nástupnictví na straně povinné uplatňovat až v exekučním řízení, dovolací soud nesouhlasí.
V posuzovaném případě byl k výkonu navržen směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20.12.1993, č.j. Sm 356/93-6, ve spojení s rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6.2.1996, č.j. 15 Cm 26/94-64, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.4.1997, č.j. 4 Cmo 686/96-106, kterým byla pohledávka ve výši 16,000.000,- Kč s 6 % úroky od 14.11.1992 do zaplacení a náhrada nákladů řízení ve výši 500.000,- Kč přiznána oprávněné - M. B., a.s., a jako povinná byla v rozhodnutí označena M. - M., a.s. v likvidaci.
Z obsahu připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp.zn. 15 Cm 26/94, sice vyplývá, že Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15.6.1994, č.j. 15 Cm, 26/94-27, směnečný platební rozkaz ze dne 20.12.1993, č.j. Sm 356/93-6, k včasným námitkám žalované (datovaným dnem 28.12.1993), nejdříve zrušil, ale posléze, a to je podstatné, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.6.1995, č.j. 5 Cmo 419/94-50, citovaný rozsudek krajského obchodního soudu „ odstranil\" tím, že jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Poté Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.2.1996, č.j. 15 Cm 26/94-64, znovu rozhodl tak, že směnečný platební rozkaz „ č.j. Sm 356/93 ze dne 20.12.1993\" ponechává v platnosti. Tento rozsudek pak byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30.4.1997, č.j. 4 Cmo 686/96-106.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu ze dne 20.12.1993, č.j. Sm 356/93-6, zrušen nebyl, a tím, že byl ponechán v platnosti, nabyl účinků pravomocného rozsudku a stal se i formálně vykonatelným.
Pro posouzení, zda v dané věci došlo k přechodu povinnosti z vykonávaného rozhodnutí na povinnou ve smyslu ustanovení §256 odst. 1 o.s.ř., a v rámci toho otázky, zda k tomuto přechodu došlo po vydání vykonávaného rozhodnutí (exekučního titulu), jak požaduje zákon, je podstatné, jaké povahy je směnečné rozkazní řízení a v tomto řízení vydané rozhodnutí ve formě směnečného platebního rozkazu, jaký vliv mají včas podané námitky na platnost směnečného platebního rozkazu z hlediska titulu pro výkon rozhodnutí a jaký dopad do řízení má skutečnost, že v průběhu směnečného řízení došlo k procesnímu nástupnictví následkem tzv. singulární sukcese na straně některého z účastníků tohoto řízení.
Podle ustanovení §175 odst. 1 věty první o.s.ř. předloží-li navrhovatel v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh předseda senátu krajského soudu činného v obchodních věcech směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž odpůrci uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo, aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.
Podle ustanovení §175 odst. 4 o.s.ř. podá-li odpůrce včas námitky, nařídí předseda senátu k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že směnečné rozkazní řízení je svou povahou odlišné od běžného rozkazního řízení (srov. §172 a násl. o.s.ř.), byť je rovněž určitým druhem zkráceného řízení; oproti němu však vykazuje celou řadu zvláštností, a to s přihlédnutím ke zvláštní povaze nároků ze směnky, která představuje nesporný a abstraktní platební závazek, což se odráží jak v oblasti hmotněprávní, tak v oblasti procesní. Uplatňované pohledávky musí být prokázány už v žalobě přesně určenými listinami, jejichž formální náležitosti upravuje hmotné právo (zákon směnečný a šekový č. 191/1950 Sb.). Z hlediska procesního je směnečné řízení ovládáno zásadou koncentrace řízení spočívající v tom, že při posuzování platnosti směnečného platebního rozkazu (po jeho vydání) lze přihlížet jen k těm námitkám, které žalovaný vznesl v zákonem stanovené lhůtě tří dnů od jeho doručení. Soud pak dále jedná již jen o těchto včas uplatněných námitkách (k později podaným námitkám přihlížet nemůže) a v návaznosti na jejich posouzení směnečný platební rozkaz buď potvrdí, nebo zruší (nemůže jej změnit). Důsledkem takového způsobu rozhodování o námitkách je to, že žalobce nemůže během jednání o námitkách změnit žalobu. Koncentrační zásada nedopadá pouze na procesněprávní námitky poukazující na nedostatek podmínek řízení, k jejichž existenci soud přihlíží kdykoli za řízení (srov. §103 o.s.ř.) a s nimiž zákon spojuje nemožnost pokračovat v řízení (takovými námitkami jsou například námitka nedostatku pravomoci soudu, námitka jeho věcné nepříslušnosti, námitka rei iudicatae, námitka listispendence, námitka nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení apod.).
Skutečnost, že v průběhu směnečného rozkazního řízení, po vydání směnečného platebního rozkazu, došlo na straně některého z účastníků řízení k procesnímu nástupnictví následkem singulární sukcese, nepředstavuje námitku nedostatku podmínky řízení (nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení), ale jde o překážku postupu řízení ve smyslu ustanovení §107 a násl. o.s.ř. (srov. marginální rubriku k ustanovením §107 až 111 o.s.ř.).
Protože občanský soudní řád ani jiný právní předpis institut procesního nástupnictví nevymezují (nestanoví, kdo a za jakých podmínek se stává procesním nástupcem dosavadního účastníka ve sporu nebo v jiné právní věci), je třeba dovodit výkladem zákona, v jakých situacích procesní nástupnictví nastává. V soudní praxi není sporu o tom, že k němu dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka přešla na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese. Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna práva nebo povinnosti (tedy i procesní práva nebo povinnosti) svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva nebo povinnosti v tom stavu, v jakém byly, a s vlastnostmi, které měly v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že ona práva nebo povinnosti byly předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, má proto nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví.
Při singulární sukcesi přechází na nabyvatele (na rozdíl od případů universální sukcese, která má za následek přechod zásadně všech práv a povinností) jen jednotlivá práva a povinnosti vymezená předmětem sukcese. Protože i při singulární sukcesi nabyvatel získává všechna práva a povinnosti spojená s předmětem sukcese, platí (obdobně jako je tomu při sukcesi universální), že na nabyvatele přecházejí rovněž procesní práva a povinnosti. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se singulární sukcesí) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. září 1997, sp.zn. 2 Cdon 1459/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10/1997 pod poř. č. 82).
Lze tedy uzavřít, že dojde-li v průběhu občanského soudního řízení, a to platí i pro směnečné rozkazní řízení, k singulární sukcesi, přecházejí na cessionáře i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním práv spojená, včetně práv procesních. Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení dochází bez toho, aby o ní soud rozhodoval, a koncentrační zásada (jinak ovládající směnečné řízení) na institut procesního nástupnictví nedopadá. Jedinou podmínkou na rozdíl od universální sukcese tu je, aby singulární sukcese byla některým z dosavadních účastníků nebo nabyvatelem u soudu uplatněna ( srov. rozsudek nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 1996, sp.zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2/1997 pod poř. č. 11).
Výše uvedené ústí jak v ten závěr, že rozhodnutím ve věci samé je ve zkráceném směnečném řízení vždy směnečný platební rozkaz a že námitky proti němu podané se jeho platnosti nedotýkají (mají jen ten význam, že jejich včasným podáním se v jimi vymezeném rozsahu odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu), tak i v ten závěr, že směnečný platební rozkaz, zůstane-li v platnosti (potvrzen), je vždy také titulem pro výkon rozhodnutí. Proto nejen v řízení směnečném (nalézacím), ale i v řízení o výkon rozhodnutí lze úspěšně uplatnit námitku procesního nástupnictví následkem singulární sukcese, došlo-li k ní po vydání směnečného platebního rozkazu (to bez ohledu na skutečnost, že účinků pravomocného rozsudku nabude směnečný platební rozkaz v případě podání včasných námitek až po právní moci rozsudku, jímž bude ponechán v platnosti).
V posuzovaném případě oprávněný prokazoval v řízení o výkon rozhodnutí přechod povinnosti z vykonávaného rozhodnutí, za které považoval směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20.12.1993, č.j. Sm 353/93-6, smlouvou o prodeji podniku, kterou dne 31.5.1995 podle ustanovení §476 a násl. obch. zákoníku uzavřela M. - M., a.s., jako prodávající, a D., a.s., jako kupující, a která nabyla účinnosti dnem 1.6.1995.
Z uvedeného vyplývá, že oprávněný procesní nástupnictví na straně povinné v důsledku singulární sukcese uplatnil v řízení o výkon rozhodnutí ( v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí).
Již z toho důvodu, že smlouva o prodeji podniku byla uzavřena dne 31.5.1995 s účinností od 1.6.1995, tedy po zahájení směnečného rozkazního řízení a po vydání směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20.12.1993, č.j. Sm 353/93-6, mohl kterýkoli z tehdejších účastníků (i nabyvatelka podniku) kdykoli v průběhu směnečného řízení uplatnit procesní nástupnictví a zákonný přechod závazků (povinností) na nabyvatelku podniku - D., a.s. (po změně jejího obchodního jména a sídla jde o D. p. M., a.s., tedy povinnou v této věci). Skutečnost, že procesní nástupnictví na straně povinné následkem singulární sukcese v průběhu směnečného řízení uplatněno nebylo (a soud dokončil řízení s původní žalovanou), však neznamená, a to právě vzhledem k tomu, že k singulární sukcesi došlo až po vydání směnečného platebního rozkazu jako titulu pro výkon rozhodnutí, že tuto námitku nelze úspěšně uplatnit postupem podle §256 o. s. ř. v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí (jak oprávněný v dané věci učinil). Neuplatnění procesního nástupnictví v důsledku singulární sukcese již v rozkazním řízení rovněž nic nemění na vykonatelnosti exekučního titulu v takovém řízení vydaného.
Podle ustanovení §476 odst. 1 obch. zákoníku smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení smlouva vyžaduje písemnou formu.
Podle ustanovení §477 odst. 1 obch. zákoníku na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Podle ustanovení §477 odst. 3 obch. zákoníku k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Podle ustanovení §477 odst. 4 obch. zákoníku kupující je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího.
Přechod povinností, k němuž dochází podle ustanovení §477 odst. 1 obch. zákoníku, je takovým přechodem, který vyplývá přímo z právního předpisu. Z hlediska ustanovení §256 odst. 2 o.s.ř. lze takový přechod prokázat nejen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem, ale jakýmkoliv jiným dokladem, z něhož lze přechod bez pochybností dovodit. Takovým dokladem je oprávněnou předložená písemná smlouva o prodeji podniku ze dne 31.5.1995 (v ověřené fotokopii), jakož i oprávněnou předložený výpis z obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem v Ostravě, oddílu B, vložky 195 (v ověřené fotokopii).
Závěr odvolacího soudu, že přechod povinnosti z rozhodnutí, za které správně považoval směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20.12.1993, č.j. Sm 353/93-6, na povinnou byl pro účely nařízení výkonu rozhodnutí prokázán, včetně závěru, že k přechodu povinnosti došlo po vydání titulu pro výkon rozhodnutí, je proto správný.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění usnesení a z obsahu spisu - při svém rozhodování dále dovodil, že výpisem z katastru nemovitostí listu vlastnictví číslo 722 pro katastrální území O., obec a okres O., bylo prokázáno, že spoluvlastnický podíl ve výši 1/4 k tam uvedeným nemovitostem je ve vlastnictví té povinné, na kterou přešla povinnost z rozhodnutí. Usnesení odvolacího soudu o nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 27.10.1998 bylo oprávněné, povinné i Katastrálnímu úřadu v O. doručeno dne 11.3.1999.
Povinná v dovolání tvrdí, že „jednu čtvrtinu k celku\" dotčených nemovitostí nemá ve vlastnictví, neboť svého vlastnického práva pozbyla, což až v dovolacím řízení dokládá rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30.10.1997, který nabyl právní moci dne 12.2.1998, opatřeným rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. o povolení vkladu vlastnického práva rozhodnutím, č.j. 11 V6-6095/98, s tím, že vklad práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 11.12.1998 a že právní účinky vkladu vznikly dnem 13.10.1998; dovozuje tak, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení výkonu rozhodnutí (27.10.1998) spoluvlastnicí podílu ve výši 1/4 k dotčeným nemovitostem již nebyla. Z obsahu spisu vyplývá, že toto tvrzení, ale ani případné tvrzení, že u Okresního soudu v Olomouci, či u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci vůbec probíhá řízení o uzavření dohody o vydání dotčených nemovitostí (spoluvlastnického podílu k nim) podle zákona č. 403/1990 Sb., dosud v tomto řízení neuvedla; z pohledu průběhu řízení o výkon rozhodnutí jde tedy o tvrzení nové, uplatněné až před dovolacím soudem (v podaném dovolání).
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. §205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a ke kterým odvolací soud ani nemohl přihlédnout. Proto také právní úprava (§243a odst. 2 věta první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ke zjištění skutkového stavu věci, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen.
Protože v dovolacím řízení - jak uvedeno výše - nelze správnost rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit s přihlédnutím k novým skutečnostem a důkazům, nelze odvolacímu soudu ani důvodně vytýkat, že svůj závěr o tom, že povinná je vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši 1/4 označených nemovitostí, učinil i bez toho, aby se zabýval zjištěním, zda dovolatelka spoluvlastnictví k dotčeným nemovitostem (podílu k nim ve výši 1/4), nepozbyla (z důvodů, které uvedla teprve v dovolání).
Pro úplnost je třeba dodat, že i kdyby odvolacímu soudu před rozhodnutím ve věci byla známa skutečnost, že povinná po zahájení řízení o výkon rozhodnutí z důvodů, které uvádí, spoluvlastnické právo k dotčeným nemovitostem pozbyla, nemohla by sama o sobě mít vliv na výše uvedený závěr odvolacího soudu o splnění předpokladu pro nařízení výkonu rozhodnutí uvedeného v ustanovení §335 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §338 odst. 1 věty první o.s.ř. na výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu k movité věci nebo nemovitosti se užije ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.
Podle ustanovení 335 odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí může být nařízen, jen když oprávněný přesně označí nemovitost, jejíž prodej navrhuje, a je-li prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného.
Podle ustanovení §335a odst. 2 pro pořadí oprávněného na uspokojení z výtěžku výkonu rozhodnutí je rozhodující doba, kdy k soudu výkonu došel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí dražbou.
Splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (včetně předpokladu uvedeného v ustanovení §335 odst. 1 o.s.ř.) je soudu povinen prokázat (doložit) - jak vyplývá zejména z ustanovení §261 a násl. o.s.ř. - oprávněný. Povinnost oprávněného prokázat, že nemovitost (spoluvlastnický podíl k nemovitosti) je ve vlastnictví povinného (§338 odst. 1, §335 odst. 1 o.s.ř.), je jeho procesní povinností. Protože - jak uvedeno výše - při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se neprovádí dokazování a soud rozhoduje zpravidla bez jednání, může oprávněný tuto procesní povinnost splnit zásadně v souvislosti s podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a může přitom vycházet ze stavu, jaký tu je (nejpozději byl) v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Skutečnosti, které ve vlastnictví k nemovitosti nastaly po zahájení řízení, není oprávněný povinen soudu prokazovat; výklad, který by pro oprávněného takovou povinnost dovozoval, by byl v rozporu s předmětem a účelem občanského soudního řízení vyjádřenými v ustanoveních §1 a §6 o.s.ř.
Dovolací soud z uvedených důvodů proto zastává názor, že předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (spoluvlastnického podílu) spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost (spoluvlastnický podíl k nemovitosti) je ve vlastnictví povinného ( §335 odst. 1 o.s.ř.), soud posuzuje podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení (tj. v den podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí). Jen podle tohoto stavu totiž oprávněný může označit nemovitost, jejíž prodej navrhuje (spoluvlastnický podíl), jen k tomuto okamžiku může prokazovat vlastnictví povinného k nemovitosti (spoluvlastnickému podílu) a podle tohoto okamžiku se také řídí pořadí pohledávky oprávněného. Přejde-li z jakýchkoli důvodů po zahájení řízení vlastnické (spoluvlastnické) právo z povinného na jinou osobu, nebrání tato skutečnost sama o sobě vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nebo prodejem spoluvlastnického podílu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp.zn. 3 Cdon 1222/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, č. sešitu 11, pod číslem 89). Osoba, která se stala novým vlastníkem nemovitosti (spoluvlastnického podílu ) a jejíž věc byla postižena výkonem rozhodnutí, se může po nařízení výkonu rozhodnutí bránit pouze postupem podle ustanovení §267 odst. 1 o.s.ř., tj. žalobou proti oprávněnému na vyloučení nemovitosti (spoluvlastnického podílu) z výkonu rozhodnutí, a to ve sporném řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Pravomocné rozhodnutí soudu o žalobě podle ustanovení §267 odst. 1 o.s.ř. je potom důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Jestliže v posuzovaném případě podal oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí a prodejem spoluvlastnického podílu povinné k nemovitostem ve výši 1/4 dne 16.1.1998 a jestliže povinná dotčený spoluvlastnický podíl k nemovitostem pozbyla až v průběhu řízení o výkon rozhodnutí (jak sama tvrdí, až dne 13.10.1998, kdy vznikly právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch třetích osob), byl závěr odvolacího soudu o tom, že bylo prokázáno, že spoluvlastnický podíl k nemovitostem je ve vlastnictví povinné (byl ke dni zahájení řízení), správný.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť povinná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněnému, který by
měl v dovolacím řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §254 odst. 1 a §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. září 2000
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová