ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2199.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2199/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Mgr. J. R. proti žalované D. Š., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 134.442,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 76/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 1999 č.j. 20 Co 27/99-56, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15.4.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobkyně při schůzce s rodiči konané "v letošním roce" dala prohlášení, že se rozhodla organizovat hodiny klavíru tak, že "nebere dvě děti na hodinu, ale každému dítěti dává půl hodiny", aniž by tento způsob vedení výuky oznámila jednatelce žalované či jej konzultovala s odpovědným pracovníkem žalované. I když žalovaná vyjádřila nesouhlas s tímto jednáním žalobkyně, kterým jsou poškozování nejen děti a jejich rodiče, kteří platí 60 vyučovacích minut, ale i dobré jméno žalované, žalobkyně v tomto jednání nadále pokračovala.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí na náhradě mzdy za období od 16.4.1997 do 31.5.1998 částku 134.442,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 10.9.1996 jako lektorka hudební výchovy a že "skutkový popis událostí" uvedený v dopise ze dne 15.4.1997 se nezakládá na pravdě, neboť výuku takto vedla s vědomím ředitelky žalované i rodičů bez jakéhokoli projevu jejich nesouhlasu. Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně spatřovala rovněž v tom, že žalovaná přistoupila k tomuto výjimečnému opatření až po uplynutí jednoměsíční lhůty podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23.6.1998 č.j. 27 C 76/97-36 žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 23.729,- Kč "na účet Mgr. Š. M., P., S. 13" a "čs. státu na svědečném" částku 128,- Kč "na účet Obvodního soudu pro Prahu 1". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru s žalobkyní je neplatné, neboť žalovaná nedodržela prekluzívní lhůtu jednoho měsíce ode dne, kdy se o vytýkaném jednání žalobkyně dozvěděla (§53 odst. 2 zák. práce), a též proto, že jednání žalobkyně nelze "s ohledem na posouzení celého případu" kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Protože žalobkyně žalované dne 16.4.1998 oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, má žalobkyně rovněž nárok na náhradu mzdy v požadované výši.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.4.1999 č.j. 20 Co 27/97-56 rozsudek soudu prvního stupně "ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 86.400,- Kč a ve výroku o náhradě svědečného" potvrdil, "ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni dalších 48.042,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky" tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně vyslovil, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Podle názoru odvolacího soudu bylo "nepochybným způsobem prokázáno", že žalobkyně vedla výuku způsobem popsaným v dopise ze dne 15.4.1997 se souhlasem žalované, a protože ani "žádnému ze slyšených rodičů tato organizace výuky nevadila a necítili se poškozeni", "nemohlo jednáním žalobkyně dojít ani k poškození dětí a jejich rodičů ani k poškození dobrého jména žalované". Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně, které je jí vytýkáno v dopise ze dne 15.4.1997, "nelze hodnotit ani jako pravdivé na straně jedné, ani jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem na straně druhé". Správným shledal rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Protože však rozsudek soudu prvního stupně ve svém odůvodnění "neposkytuje dostatek podkladů pro přezkoumání výše této náhrady za dobu více než šesti měsíců", odvolací soud jej v tomto rozsahu zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [§221 odst. 1 písm. a), c) o.s.ř.]. Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud neodůvodnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti jeho potvrzujícím výrokům) podala žalovaná dovolání. Namítala, že zjištění soudu prvního stupně o tom, že "dne 9.4.1994 dostala žalobkyně důtku", není správné, neboť v této době žalobkyně nebyla v pracovním poměru u žalované; odvolací soud pak pochybil tím, že si této vady "nikterak nepovšiml". Dále namítala, že soudy obou stupňů hodnotily skutečnosti, které jim podle názoru dovolatelky hodnotit nepřísluší, tj. "v jakém věku a jak dlouho udrží dítě pozornost", neboť jde o otázky, které by měl řešit znalec z oboru psychologie dítěte. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se vůbec nezabýval otázkou, že "cena hodiny výuky ve školičce je zcela rozdílná od ceny výuky na hodině klavíru, kdy rodiče byli jednáním žalobkyně finančně poškozováni". Uvedené otázky jsou podle názoru dovolatelky otázkami po právní stránce zásadního významu, pro které "mělo být odvolacím soudem dovolání připuštěno". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované "nepřipustil, resp. v případě rozhodování o dovolání je zamítl", neboť podle jejího názoru nejsou dány zákonné důvody dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedla, že otázky uplatněné v dovolání (její námitky) "jsou otázkami po právní stránce zásadního významu", z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Dovolání žalované tak představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková