ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2204.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2204/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. N., 2) R. N., 3) F., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví a o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 15 C 261/97, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 1999 č.j. 9 Co 773/98-91, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o určení vlastnictví, se zamítá.
II. Ve výroku, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn ve vztahu k žalovanému 3) tak, že se určuje, že nemovitosti zapsané na LV č. 154 pro obec a katastrální území Ř., a to pozemek parc. č. 1220 zastavěná plocha s objektem bydlení čp. 229 a pozemkem parc. č. 1221 zahrada nejsou zatíženy zástavním právem, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 3) se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 9.4.1997 a kupní smlouva ze dne 9.4.1997, obě uzavřené mezi žalovanými 1) a 2) na straně jedné a žalovaným 3) na straně druhé, týkající se nemovitostí \"poz. parc. č. 1220 - zast. plocha o výměře 98 m2 s objektem bydlení čp. 229 a poz. parc. č. 1221 - zahrada o výměře 2677 m2\", zapsané u Katastrálního úřadu ve F. - M. na listu vlastnictví č. 154 pro obec a katastrální území Ř., jsou neplatné a že vlastníkem těchto nemovitostí je žalobkyně. Žalobu odůvodnila zejména tím, že kupní smlouvou ze dne 13.8.1996 uvedené nemovitosti prodala žalovaným 1) a 2); vlastnické právo podle této smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí. Protože žalovaní 1) a 2) jí nezaplatili celou kupní cenu ani v \"dodatečném termínu\", žalobkyně dopisem ze dne 8.10.1997, který byl žalovaným 1) a 2) doručen dne 9.10.1997, od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §517 odst.1 obč. zák. odstoupila. Posléze zjistila, že žalovaní 1) a 2) uvedené nemovitosti kupní smlouvou ze dne 9.4.1997 prodali žalovanému 3) a že tyto nemovitosti zástavní smlouvou ze dne 9.4.1997 zastavili ve prospěch žalovaného 3) k zajištění jeho pohledávky ve výši 260.000,- Kč. Žalobkyně má za to, že kupní smlouva a zástavní smlouva ze dne 9.4.1997 jsou neplatné právní úkony, neboť od kupní smlouvy ze dne 13.8.1996 odstoupila a žalovaní 1) a 2) s uvedenými nemovitostmi proto nemohli platně nakládat.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 19.6.1998 č.j. 15 C 261/97-25 žalobě vyhověl a žalovaným uložil, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 36.875,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně od kupní smlouvy ze dne 13.8.1996, kterou předmětné nemovitosti prodala žalovaným 1) a 2), dnem 9.10.1997 odstoupila, že zástavní smlouva ze dne 9.4.1997 zajišťovala půjčku, kterou žalovaný 3) poskytl žalovaným 1) a 2), a že kupní smlouva ze dne 9.4.1997 měla sloužit \"jako garant, jako záruka\" pro případ, že žalovaní 1) a 2) nebudou řádně uvedenou půjčku splácet. Na základě těchto zjištění dovodil, že odstoupením od kupní smlouvy ze dne 13.8.1996 se obnovilo vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem s účinky, jako by žalobkyně nikdy své vlastnické právo nepozbyla a žalovaní 1) a 2) je nikdy nenabyli. Zástavní smlouvou ze dne 9.4.1997 byla za této situace dána do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka; protože se tu nemůže uplatnit ustanovení §151d odst.1 obč. zák. (toto ustanovení lze použít jen tam, kde nabyvatel věc získal na základě smlouvy), zástavní právo jí zřízené vůči žalobkyni nepůsobí. Vzhledem k tomu, že v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí žalovaný 3) a že v jeho prospěch bylo k nemovitostem vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, má žalobkyně na určení svého vlastnického práva a neplatnosti obou smluv ze dne 9.4.1997 naléhavý právní zájem.
K odvolání žalovaného 3) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.5.1999 č.j. 9 Co 773/98-91 připustil zpětvzetí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 9.4.1997, rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a řízení o této žalobě zastavil, připustil změnu žaloby, spočívající \"v nahrazení dosavadního žalobního požadavku na určení neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9.4.1997 žalobním požadavkem na určení, že nemovitosti zapsané na LV č. 154 pro obec a katastrální území Ř., a to pozemek parc. č. 1220 zastavěná plocha s objektem bydlení č.p. 229 a pozemkem parc. č. 1221 zahrada nejsou zatíženy zástavním právem\", potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení, že žalobkyně je vlastníkem uvedených nemovitostí, a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že uvedené nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem; současně rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.146,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.268,- Kč, vše k rukám jejího zástupce, že žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.146,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.268,- Kč, vše k rukám jejího zástupce, a že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání. Na základě výsledků dokazování provedeného před soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že žalobkyně od kupní smlouvy ze dne 13.8.1996 odstoupila platně. Protože odstoupení od smlouvy má účinky nejen obligační, ale i věcněprávní, je žalobkyně bez zřetele na obsah zápisu v katastru nemovitostí a na kupní smlouvu ze dne 9.4.1997 o převodu nemovitostí na žalovaného 3) vlastníkem předmětných nemovitostí. Kupní smlouva ze dne 9.4.1997 je navíc absolutně neplatným právním úkonem pro absenci vážnosti (§37 odst.1 obč. zák.) a pro obcházení zákona (obcházení realizace zástavního práva - §39 obč. zák. ve vztahu k ustanovení §151f obč. zák.), neboť jejím účelem byla - podle výsledků dokazování - \"záruka za řádné splácení úvěru včetně údaje o zničení listiny obsahující text smlouvy v případě splacení úvěru\". Předmětné nemovitosti nejsou ve prospěch žalovaného 3) zatíženy zástavním právem, neboť věcněprávní účinky odstoupení od smlouvy se uplatní i v situaci, kdy \"v mezidobí třetí osoba nabyla odvozeným způsobem věcné právo k předmětu původní smlouvy\". Žalovaný 3) se podle názoru odvolacího soudu nemůže úspěšně dovolávat dobré víry při nabytí zástavního práva, neboť ani netvrdil, že by si před uzavřením zástavní smlouvy zjistil alespoň dotazem u zástavců, zda zaplatili žalobkyni celou sjednanou kupní cenu, která v té době již byla více než čtyři měsíce splatná; pojem dobrá víra \"musí být hodnocen nikoliv pouze z hlediska osobního přesvědčení určitého subjektu, ale se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, které na subjektivní vnitřní stav tohoto subjektu mohly a měly mít vliv\". Rozhodnutí o přípustnosti dovolání zdůvodnil odvolací soud tím, že jeho rozsudek řeší otázky \"komplexně dosud judikaturou neřešené\" a že zásadní význam má zejména otázka účinků odstoupení od smlouvy ve vztahu k dalšímu nabyvateli věcného práva k předmětu původní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to - jak vyplývá z obsahu dovolání - v obou výrocích, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, podal žalovaný 3) dovolání. Namítá, že žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy ze dne 13.8.1996 až poté, co již vznikla jeho věcná práva (vlastnické a zástavní právo) k předmětným nemovitostem, a že účinky odstoupení od kupní smlouvy nastávají jen mezi účastníky smlouvy a nemohou zasahovat do práv třetích osob; opačný právní názor odporuje \"ústavní zásadě ochrany vlastnického práva definované v čl. 11 odst.1 a 4 Listiny základních práv a svobod\" a ustanovení §3 odst.2 obč. zák. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že v jeho prospěch nepoužil ustanovení §151d odst.1 obč. zák. Má za to, že při zřízení zástavního práva jednal v dobré víře, že žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni předmětné nemovitosti zastavit, neboť \"jinak by s nimi vůbec nejednal\" a půjčku jim neposkytl. Dovolateli nelze důvodně vytýkat, že by si při uzavření zástavní smlouvy nepočínal s náležitou péčí a opatrností; obsah kupní smlouvy ze dne 13.8.1996 mu nebyl znám a jeho dobrá víra vychází z ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. Správný není ani názor odvolacího soudu, podle kterého je kupní smlouva ze dne 9.4.1997 neplaná podle ustanovení §37 odst.1 a §39 obč. zák. Všichni účastníci této smlouvy totiž měli \"zcela jednoznačně\" vůli účinky kupní smlouvy založit, a to \"účinky obligační bezprostředně a účinky věcné za splnění určitých podmínek, které následně skutečně nastaly\". Uvedená kupní smlouva nepředstavuje ani obcházení zákona, neboť ustanovení §553 obč. zák. uvažuje se zajišťovacím převodem práva; nejde tedy o \"zakázaný právní úkon\", ale naopak o \"úkon zákonem předvídaný\". Žalovaný 3) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je v napadených výrocích dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě mimo jiné zjištěno (správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá), že žalobkyně kupní smlouvou ze dne 13.8.1996 prodala žalovaným 1) a 2) své nemovitosti, ve smlouvě označené jako \"rodinný domek č.p. 229 se zast. plochou č. 1220 o výměře 98 m2 a p.č. 1221 zahrada o výměře 2677 m2, zapsané na LV 154 pro kat. území i obec Ř.\"; vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu ve F. - M. č.j. 10 V 11-2789/96 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 30.8.1996. Dopisem ze dne 8.10.1997, který byl žalovaným 1) a 2) doručen dne 9.10.1997, žalobkyně od této smlouvy ve smyslu ustanovení §517 odst.1 obč. zák. odstoupila, neboť žalovaní 1) a 2) jí nezaplatili celou sjednanou kupní cenu ani v dodatečně stanovené přiměřené lhůtě. Žalovaní 1) a 2) si podle \"zastavárenské smlouvy\" ze dne 9.4.1997 půjčili od žalovaného 3) částku 200.000,- Kč a k zajištění této pohledávky a \"zastavárenského poplatku\" ve výši 60.000,- Kč zřídili zástavní smlouvou ze dne 9.4.1997 ke koupeným nemovitostem zástavní právo ve prospěch žalovaného 3); vklad zástavního práva podle této zástavní smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu ve Fr. - M. č.j. 10 V 2 - 1546/97 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 14.4.1997. Dne 9.4.1997 uzavřeli žalovaní 1) a 2) se žalovaným 3) rovněž kupní smlouvu, kterou prodali žalovanému 3) předmětné nemovitosti. Ve smlouvě (v jejím čl. III) byla sjednána kupní cena ve výši 260.000,- Kč s tím, že může být uhrazena \"formou zápočtu proti vzájemné pohledávce z titulu poskytnuté zástavní půjčky 200.000,- Kč a sjednaného zastavárenského poplatku 60.000,- Kč podle zastavárenské smlouvy ze dne 9.4.1997\". Z výpovědi jednatele žalovaného 3) Jana Hlávky učiněné před soudem prvního stupně vyplynulo, že kupní smlouva ze dne 9.4.1997 \"sloužila jako garant, jako záruka pro případ, že žalovaní 1) a 2) nebudou řádně splácet úvěr a dostanou se do ztráty výhody splátek\"; kdyby žalovaní 1) a 2) \"úvěr\" řádně splatili, pak by tuto kupní smlouvu její účastníci \"společně roztrhali\".
Za tohoto skutkového stavu věci lze souhlasit se soudy v tom, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí (tj. objektu bydlení čp. 229 postaveného na pozemku p.č. 1220, pozemku p.č. 1220 - zastavěná plocha a pozemku p.č. 1221 - zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu ve F. - M. na listu vlastnictví č. 154 pro obec a katastrální území Ř.).
Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění (§517 odst.1 obč. zák.).
Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§48 odst.2 obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že kupující [žalovaní 1) a 2)] nezaplatili prodávající (žalobkyni) celou sjednanou kupní cenu ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jim prodávající stanovila (což sami - jak vyplývá z obsahu spisu - uznali), žalobkyně dopisem ze dne 8.10.1997 odstoupila od kupní smlouvy ze dne 13.8.1996 v souladu s ustanovením §517 odst.1 větou druhou obč. zák. Vzhledem k tomu, že právní předpisy ani dohoda účastníků smlouvy v tomto směru nestanovily nic jiného, byla tímto odstoupením kupní smlouva ze dne 13.8.1996 zrušena od počátku (§48 odst.2 obč. zák.).
Byla-li odstoupením od smlouvy zrušena smlouva s účinky \"od počátku\" (§48 odst.2 obč. zák.), nastává v právních vztazích účastníků smlouvy stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Zrušení smlouvy s účinky \"od počátku\" znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy \"od počátku\" projevuje zejména tím, že se \"od počátku\" obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy (tedy že se obnovuje \"původní stav\"), a to bez zřetele k tomu, zda smlouva měla mít právní následky jen v podobě obligačních účinků nebo zda měla mít také věcněprávní účinky (nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva); bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (§451 odst.2 obč. zák.), a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.).
Uvedené platí i v případě, že odstoupením byla zrušena s účinky \"od počátku\" kupní smlouva o převodu nemovitosti, podle které bylo vloženo do katastru nemovitostí ČR vlastnické právo. Zrušením této kupní smlouvy \"od počátku\" totiž s účinky \"od počátku\" zaniká právní titul, na základě kterého kupující nabyl vlastnické právo k nemovitosti. Mezi účastníky kupní smlouvy je tu po zrušení smlouvy takový právní stav, jaký byl před uzavřením smlouvy, a to nejen z hlediska obligačních účinků smlouvy, ale i účinků věcněprávních; to se projevuje mimo jiné v tom, že prodávající je nadále vlastníkem nemovitosti a že - bez zřetele k uzavřené kupní smlouvě - vlastně nikdy nepřestal být vlastníkem této nemovitosti. Na tomto závěru nic nemění ani to, že podle kupní smlouvy (později zrušené) bylo pro kupujícího vloženo do katastru nemovitostí ČR vlastnické právo. Byla-li zrušena smlouva s účinky \"od počátku\" a nastává-li proto - jak uvedeno výše - stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo, i z hlediska věcněprávních účinků smlouvy ztrácí vlastnické právo vložené do Katastru nemovitostí ČR svůj právní podklad. Protože kupující není vlastníkem nemovitosti a protože - z důvodu zrušení kupní smlouvy s účinky \"od počátku\" - se jím vlastně ani nikdy nestal, byly zrušením kupní smlouvy \"od počátku\" odklizeny účinky vkladu vlastnického práva, provedeného na základě takové smlouvy; není-li tu právní titul, na základě kterého kupující nabyl vlastnické právo k nemovitosti, nemůže mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, provedený na jeho základě, jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků zrušené smlouvy - zaniklého právního titulu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.3.1998 sp. zn. 1 Odon 26/97, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzovaném případě promítnutí uvedeného právního názoru mimo jiné znamená, že žalovaní 1) a 2) nebyli - vzhledem k tomu, že kupní smlouva ze dne 13.8.1996 byla s účinky \"od počátku\" zrušena - vlastníky předmětných nemovitostí ani v době, kdy tyto nemovitosti dali do zástavy žalovanému 3) a kdy je žalovanému 3) prodali, neboť žalobkyni je třeba \"od počátku\" považovat za vlastníka těchto nemovitostí s tím, že jejím vlastníkem ani - bez zřetele ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaných 1) a 2), provedenému na základě kupní smlouvy ze dne 13.8.1996 - vlastně nikdy nepřestala být. Žalovaný 3) tedy kupní smlouvou ze dne 9.4.1997 kupoval nemovitosti od \"nevlastníka\" a vlastnické právo nemohl platně nabýt, neboť žalovaní 1) a 2) na něj nemohli převést právo, které sami neměli. Okolnost, zda žalovaný 3) byl při uzavírání kupní smlouvy ze dne 9.4.1997 v dobré víře, že nemovitosti kupuje od vlastníka, je zde nerozhodná. Dobrá víra nabyvatele v tomto směru má totiž právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon (srov. například §486 obč. zák.); posuzovaná věc však mezi takové případy nepatří.
Tento právní názor není - jak se mylně domnívá dovolatel - v rozporu s právem na vlastnictví, zaručeným ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Uvedené ustanovení zaručuje každému právo vlastnit majetek a právo na ochranu jeho vlastnictví. Je-li vlastníkem předmětných nemovitostí podle zákona - jak vyplývá z výše uvedeného - žalobkyně a nikoliv žalovaný 3), odpovídá ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod postup soudů, kterým byla poskytnuta ochrana jejímu vlastnickému právu (formou určení jejího vlastnického práva).
Dovolací soud rovněž souhlasí s názorem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 9.4.1997 je ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatným právním úkonem.
Kupní smlouva ze dne 9.4.1997 byla uzavřena ve stejný den (současně), kdy byla mezi žalovanými 1) a 2) na straně jedné a žalovaným 3) na straně druhé sjednána \"zastavárenská smlouva\" o půjčce částky 200.000,- Kč a zástavní smlouva, sloužící k zajištění nároků žalovaného 3) z této \"zastavárenské smlouvy\". Vzhledem k tomu, že výše kupní ceny odpovídá výši nároků žalovaného 3) vůči žalovaným 1) a 2) ze \"zastavárenské smlouvy\" (vrácení půjčky 200.000,- Kč a zaplacení tzv. zastavárenského poplatku ve výši 60.000,- Kč) a nikoliv obecné (obvyklé) ceně nemovitostí [to je zřejmé již z toho, že žalovaní 1) a 2) koupili v roce 1996 předmětné nemovitosti od žalobkyně za cenu ve výši 700.000,- Kč], k tomu, co bylo ve smlouvě (v jejím čl. III) sjednáno o úhradě kupní ceny, a za přihlédnutí k tomu, co o účelu smlouvy uvedl jednatel žalovaného 3) J. H. před soudem prvního stupně, je nepochybné, že účelem kupní smlouvy ze dne 9.4.1997 nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovaným 3); skutečným účelem této smlouvy - jak soudy zjistily - bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného 3) na úhradu jeho pohledávky ze \"zastavárenské smlouvy\", která byla zajištěna zástavním právem k těmto nemovitostem, jestliže pohledávka nebude žalovanými 1) a 2) řádně a včas uspokojena, tedy - řečeno jinak - skutečným smyslem kupní smlouvy ze dne 9.4.1997 bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. §151a odst.1 a §151f obč. zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení §553 odst.1 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo (například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.
V posuzovaném případě o zajišťovací převod práva nešlo. Z kupní smlouvy ze dne 9.4.1997 a z účelu, pro nějž byla sjednána, vyplývá, že jejím obsahem nebyl převod práva dlužníků [žalovaných 1) a 2)], na základě kterého by se věřitel [žalovaný 3] stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku. I po uzavření smlouvy zůstali žalovaní 1) a 2) vlastníky předmětných nemovitostí a vlastnické právo mělo přejít na žalovaného 3) tím, že žalovaní 1) a 2) svůj dluh řádně a včas nesplní (poté, co budou v prodlení se splněním dluhu). Takovéto ujednání představuje podle svého obsahu - jak uvedeno výše - tzv. propadnou zástavu.
Názor odvolacího soudu, podle kterého předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalovaného 3), nelze zatím považovat za správný.
Vzhledem k tomu, že žalované 1) a 2) nebylo možné považovat v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 9.4.1997 za vlastníky předmětných nemovitostí, neboť vlastnické právo k předmětným nemovitostem v této době ve skutečnosti svědčilo - jak uvedeno již výše - žalobkyni, dali žalovaní 1) a 2) zástavní smlouvou ze dne 9.4.1997 do zástavy cizí věc.
Z uvedeného závěru však bez dalšího nevyplývá, že by na základě zástavní smlouvy ze dne 9.4.1997 nemohlo vzniknout ve prospěch žalovaného 3) zástavní právo. Při právním posouzení věci musí být přihlédnuto též k ustanovení §151d odst.1 obč. zák., podle kterého dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. Citované ustanovení se použije i v případě, že zástavou je nemovitost; odevzdáním věci se tu rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitosti ve prospěch zástavního věřitele, označeného v zástavní smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Odvolací soud měl proto posoudit vznik zástavního práva rovněž podle ustanovení §151d odst.1 obč. zák. a obstarat si k tomu potřebná skutková zjištění; zástavní právo totiž z hlediska tohoto ustanovení mohlo vzniknout buď tehdy, kdyby žalovaní 1) a 2) jako zástavci uzavřeli zástavní smlouvu ze dne 9.4.1997 se souhlasem vlastníka (tj. žalobkyně), nebo kdyby, jestliže zástavci předmětné nemovitosti zastavili bez souhlasu vlastníka, zástavní věřitel [tj. žalovaný 3)] zástavu (předmětné nemovitosti) přijal v dobré víře, že zástavci byli oprávněni věci zastavit.
S názorem odvolacího soudu, že se žalovaný 3) nemůže úspěšně dovolávat toho, že by při uzavření zástavní smlouvy ze dne 9.4.1997 jednal v dobré víře, nelze souhlasit. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že okolnosti rozhodné pro posouzení, zda žalovaný 3) přijal nemovitosti do zástavy v dobré víře, že žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni je zastavit, dosud nebyly předmětem dokazování. Uvedl-li odvolací soud, že žalovaný 3) ani netvrdil, že si před uzavřením zástavní smlouvy zjistil alespoň dotazem u zástavců, zda zaplatili žalobkyni kupní cenu, popřípadě další, v tomto směru rozhodné okolnosti, je třeba k tomu dodat, že o takové povinnosti tvrzení ani nebyl soudy ve smyslu ustanovení §5 o.s.ř. poučen, přestože povinnost tvrzení je nepochybně procesní povinností, o níž jsou soudy povinny účastníka řízení vždy poučit. Názor odvolacího soudu navíc - za současného stavu dokazování o této otázce - nerespektuje ustanovení §151d odst.1 in fine obč. zák., podle něhož v pochybnostech (tj. není-li zjištěno něco jiného) platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Zástavní právo je právem akcesorickým. Znamená to mimo jiné, že zástavní právo, které se zakládá podle smlouvy, vznikne platně jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.
Z dosavadních výsledků řízení rovněž vyplývá, že žalovaný 3) má v předmětu své činnosti (předmětu podnikání) uvedeno též \"zastavárny\" a že pohledávka, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno, vznikla ze \"zastavárenské smlouvy\" ze dne 9.4.1997.
Pojmy \"zastavárna\" nebo \"zastavárenská živnost\" nejsou v platném právním řádu (v živnostenském řádu ani v jiných právních předpisech) výslovně definovány. Při vymezení jejich obsahu je proto třeba vycházet z toho, co obvykle znamenají. Zastavárnou se v minulosti rozumělo zařízení (ať státní, obecní nebo soukromé), v němž se na cenné movité věci nebo cenné papíry půjčuje odhadnutá částka, která musí být v dohodnuté době i se sjednanými úroky zaplacena, jinak může být zástava prodána a výtěžek použit na úhradu půjčené částky a úroků s tím, že případný přebytek z prodeje náleží dlužníku (srov. zákon ze dne 23.3.1885 č. 48 ř.z. a předpisy jej provádějící), a ani v současné době není důvodu tento pojem vykládat odlišně (srov. například vymezení pojmu \"zastavárna\" ve Všeobecné encyklopedii, Diderot 1999, sv. 8, str. 426). Náplní zastavárenské živnosti je tedy poskytování peněžních půjček oproti zastavení movitých věcí, popřípadě též cenných papírů.
Provozování zastavárny (zastavárenské živnosti) v žádném případě neopravňuje podnikatele k tomu, aby vykonával takovou podnikatelskou činnost, jež by spočívala v poskytování půjček fyzickým a právnickým osobám, jejichž vrácení by bylo zajišťováno zástavním právem na nemovitostech. Jestliže žalovaný 3) vykonával takovou výdělečnou činnost ve větším rozsahu (a dosavadní skutková zjištění takový závěr nevylučují), jde o činnost protiprávní (srov. §118 tr. zák.). Právním následkem činnosti, která je v rozporu se zákonem, je neplatnost právních úkonů při ní učiněných (§39 obč. zák.).
Soudům je třeba vytknout, že se věcí z tohoto pohledu nezabývaly, přestože výsledky dosavadního řízení to plně odůvodňovaly, a že si k tomu neopatřily potřebná skutková zjištění.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný jen ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem. Protože ve vztahu k tomuto výroku nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by v byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 3) v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a řízení mu předcházející je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku ve vztahu k žalovanému 3) [ve vztahu k žalovaným 1) a 2) nebyl rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku dovoláním dotčen], jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 3) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst.1 část věty za středníkem, §243b odst.2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková