ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2323.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2323/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. G., proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic České republiky, o neplatnost skončení pracovního poměru, o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, o náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a o vyplacení cestovních náhrad, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 554/92, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 1999, č.j.. 13 Co 703/99-211, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 25.5.1999 č.j. 13 C 554/92-198 zastavil dovolací řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.1.1999 č.j. 13 Co 954/98-171 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Vycházel z toho, že předmětem řízení je neplatnost skončení pracovního poměru, nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 42.420,- Kč, nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 6.396,- Kč a nárok na vyplacení cestovních náhrad ve výši 1.184,- Kč, tedy „čtyři různé nároky, které žalobce spojil do jedné žaloby", kdy soudní poplatek z žaloby o určení neplatnosti skončení pracovního poměru se stal splatným podáním dovolání a soudní poplatky z ostatních nároků se na základě výzvy soudu staly splatnými 22. března 1999. Protože žalobce, přestože mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, soudní poplatek z dovolání ve výši 3.700,- Kč nezaplatil „ani po opakované výzvě", soud prvního stupně dovolací řízení podle §9 odst. 1 a 2 „zákona o soudních poplatcích" zastavil.
K odvolání žalobce Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 23.6.1999 č.j. 13 C 554/92-203 uvedené usnesení soudu prvního stupně ze dne 25.5.1999 č.j. 13 C 554/92-198 „částečně zrušil" ve výrocích, jimiž bylo zastaveno dovolací řízení proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se neplatnosti skončení pracovního poměru a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 6.396,- Kč s příslušenstvím. Dovodil, že částka 1.500,- Kč, kterou žalobce zaplatil dne 14.6.1999, „pokrývá" soudní poplatek z dovolání o nároku na určení neplatnosti skončení pracovního poměru a soudní poplatek z dovolání o nároku na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 6.396,- Kč, nikoli však soudní poplatek za oba zbývající samostatné nároky na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru a na zaplacení cestovních náhrad.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7.9.1999 č.j. 13 Co 703/99-211 odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23.6.1999 č.j. 13 C 554/92-203 odmítl. Podle názoru odvolacího soudu žalobce není osobou oprávněnou podat odvolání, neboť napadeným usnesením bylo „v souladu se zájmy žalobce" zrušeno předchozí usnesení o zastavení řízení a dovolací řízení o zbývajících dvou nárocích „může případně proběhnout". Protože proti rozhodnutí, kterým je účastníku řízení vyhověno, nemůže tento účastník odvolání podat, odvolací soud odvolání žalobce odmítl podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř..
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že dne 14.6.1999 zaplatil soudní poplatek z dovolání ve výši 1.500,- Kč, přičemž „výslovně uvedl, že tento soudní poplatek platí za dovolání proti výroku o neplatnosti ukončení pracovního poměru a 500,- Kč za dovolání proti výroku o zamítnutí nároku na zaplacení 7.580,- Kč". Jestliže však odvolací soud považoval nárok zaplacení 7.580,- Kč za dva různé nároky (s tímto názorem dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas), měl se dotázat, „za který z obou nároků žalobce soudní poplatek platí", a nikoli o tom „sám rozhodnout". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu „v plném rozsahu" zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §201 o.s.ř. účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Z obecného závěru, že k odvolání jsou legitimováni účastníci řízení a že ustanovení §202 odst. 1 a 2 o.s.ř. na posuzovaný případ nedopadá, nelze dovozovat, že by odvolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy odvolání jakožto opravného prostředku plyne, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Tím, že soud prvního stupně v posuzované věci své předchozí usnesení, jímž bylo zastaveno dovolací řízení zahájené z podnětu žalobcova dovolání, zčásti zrušil, nevznikla žalobci na jeho právech žádná újma, neboť se jeho postavení v důsledku uvedeného rozhodnutí v žádném ohledu nikterak nezhoršilo. Žalobce - objektivně vzato - nemůže mít z procesního hlediska žádný zájem na tom, aby usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23.6.1999 č.j. 13 C 554/92-203, kterým bylo z podnětu jím podaného odvolání zrušeno dřívější usnesení tohoto soudu ze dne 25.5.1999 č.j. 13 C 554/92-198 ve výrocích, jimiž bylo zastaveno dovolací řízení proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se neplatnosti skončení pracovního poměru a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 6.396,- Kč s příslušenstvím, bylo odvolacím soudem změněno nebo zrušeno.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou (kromě namítané), která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího nebo dovolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu