ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2336.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2336/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. G., zastoupeného advokátem, proti žalované T. - P., s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 361/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. června 1999, č. j. 10 Co 74/99-81, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 23.7.1993 žalovaná sdělila žalobci, že „dle předchozího jednání s ním\" skončil jeho pracovní poměr u žalované „dle §53 odst. 1/b, t.j. pro hrubé porušení pracovní kázně\" dne 21.7.1993; současně žalobce vyzvala, aby se co nejdříve dostavil na osobní oddělení „k vyřízení výstupních formalit\".
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu za období od 17.8.1993 do 28.2.1994 na náhradě mzdy 45.500,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že s ním žádné jednání ze strany žalované vedeno nebylo a že jinou písemnost než dopis ze dne 23.7.1993 od žalované neobdržel. Přestože dopisem ze dne 13.8.1993 žalované sdělil, že s ukončením pracovního poměru nesouhlasí, žalovaná jej odmítá nadále zaměstnávat.
Žalovaná namítala, že žádné okamžité zrušení pracovního poměru nikdy žalobci doručeno nebylo; pouze dala žalobci dopisem ze dne 21.7.1993 na vědomí, že v budoucnu má v úmyslu s ním okamžitě zrušit pracovní poměr. Dříve však než k tomuto opatření přistoupila, dostavil se žalobce na osobní oddělení žalované, kde „bez dalšího\" podepsal výstupní list, na kterém bylo uvedeno jako datum skončení pracovního poměru 21.7.1993. Protože podle názoru žalované splňuje výstupní list všechny náležitosti uvedené v ustanovení §43 zák. práce, skončil pracovní poměr s žalobcem - bez ohledu na okolnost, že na výstupním listě byl na žádost žalobce uveden jako důvod skončení pracovního poměru „§53/1b zákoníku práce\" - dohodou účastníků ke dni 21.7.1993.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 29.11.1995 č.j. 13 C 361/93-23 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 480,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce dne 21.7.1993 převzetím výstupního listu žalobcem. Náležitosti výstupního listu však soud prvního stupně dále nezkoumal, neboť žaloba směřovala k určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného dopisem žalované ze dne 23.7.1993, který však podle jeho názoru „okamžité zrušení pracovního poměru neobsahoval\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6.6.1996 č.j. 10 Co 191/96-33 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že z dosud provedeného dokazování není zřejmé, na základě kterého úkonu žalované či úkonu účastníků a ke kterému datu mělo k tvrzenému skončení pracovního poměru dojít. Podle názoru odvolacího soudu dosud řádné okamžité zrušení pracovního poměru soudu předloženo nebylo a nebyly odstraněny ani rozpory mezi obsahem dopisů žalované, z nichž vyplývá, že k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem přistoupila, a tvrzením žalované, že pracovní poměr skončil dohodou účastníků; soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru provedl další důkazy.
Okresní soud v Teplicích poté rozsudkem ze dne 11.11.1998 č.j. 13 C 361/93-63 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 3.705,- Kč. Po doplněném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná sice měla v úmyslu s žalobcem skončit pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, ale nebylo prokázáno, že k tomuto opatření skutečně přistoupila.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9.6.1999 č.j. 10 Co 74/99-81 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru sdělené žalobci dopisem žalované ze dne 23.7.1993, podle kterého měl pracovní poměr žalobce u žalované skončit dne 21.7.1993, je neplatné, a ve výroku o náhradě mzdy rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud za použití výkladového pravidla uvedeného v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce, podle něhož je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití, dovodil, že v dopise ze dne 23.7.1993 žalovaná projevila svou vůli pracovní poměr s žalobcem okamžitě zrušit. Protože žalovaná nenamítala platnost, ale neexistenci okamžitého zrušení pracovního poměru s žalobcem, znamená zjištění existence tohoto úkonu, „automaticky\" jeho neplatnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) podala žalovaná dovolání. Namítala, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by - ať již písemnou či ústní formou - učinila projev vůle s žalobcem okamžitě zrušit pracovní poměr. Podle názoru dovolatelky veškeré písemné doklady „pouze deklarují\" právní úkon, který však učiněn nebyl, a žádný z předložených dokladů není dokladem o skutečném skončení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku od-volacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, pře-zkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalovaná uvedla, že podává dovolání „z důvodu dle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.\", z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu. Podstatou jejích námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu (srov. též §41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazo-vání, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznat-ků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdi-vosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hod-nocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napad-nout výsledek činnosti soudu při hodnocení důka-zů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud do-spěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skuteč-nosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hod-nocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovolá-ním úspěšně na-padnout.
Skutkový závěr o tom, že žalovaná projevila svou vůli okamžitě s žalobcem zrušit pracovní poměr, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědi žalobce a svědků J. H. a Z. B. a z listinných důkazů - výstupního listu a potvrzení o zaměstnání, na nichž je jako důvod skončení pracovního poměru žalobce u žalované uvedeno ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, a z dopisu žalované ze dne 23.7.1993), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků které vyplynuly z přednesů účastníků není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li dovolatelka, že veškeré písemné doklady „pouze deklarují\" právní úkon - okamžité zrušení pracovního poměru s žalobcem, který však učiněn nebyl, a že žádný z předložených dokladů není dokladem o skutečném skončení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by měla za následkem nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně 31. října 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková