ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.239.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 239/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. t. t., a.s. (dříve T. W., a.s.), zastoupenému advokátkou, o náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, za účasti K., p., a.s. (dříve Č. K., d. p., a.s.) jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 116/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. září 1999 č.j. 25 Co 725/98-85, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 15. září 1998 č.j. 6 C 116/98-64 (s výjimkou výroku II., kterým bylo žalobě vyhověno) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě nákladů na její výživu za dobu od 1.9.1995 do 31.8.1998 částku 173.304,- Kč a aby jí z tohoto důvodu platil od 1.9.1998 částku 10.830,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že její manžel L. H., utrpěl pracovní úraz, na jehož následky dne 30.8.1995 zemřel. Žalovaný jí nahrazuje jako pozůstalé manželce náklady na výživu ve výši 6.016,- Kč měsíčně. Žalobkyně má za to, že náhrada nákladů na její výživu byla žalovaným stanovena v rozporu s ustanovením §199 zák. práce. Při správném výpočtu náhrady totiž mělo být přihlédnuto k tomu, že průměrný měsíční výdělek zemřelého činil 22.707,- Kč a že průměrný měsíční výdělek žalobkyně činil 4.814,- Kč. Z celkového příjmu rodiny ve výši 27.521,- Kč měsíčně připadá na jednoho jejího člena 13.720,- Kč měsíčně; po odpočtu vdovského důchodu žalobkyně ve výši 2.930,- Kč měsíčně činí náhrada nákladů na její výživu 10.830,- Kč měsíčně.
Žalovaný uvedl, že výši náhrady nákladů na výživu žalobkyně stanovil podle metodického pokynu Č. K., d. p., a.s., agentury v L., která v rámci zákonného pojištění žalovaného za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání plní žalobkyni, a že rozhodnutí ve věci \"ponechává zcela na úvaze soudu\".
Vedlejší účastnice uvedla, že ustanovení §199 zák. práce je třeba posuzovat \"jako ustanovení restituční ve vztahu\" k ustanovení §91 zákona o rodině Podle ustanovení §91 odst.2 zákona o rodině má být životní úroveň manžela v zásadě stejná; protože z celkového příjmu rodiny ve výši 27.521,- Kč měsíčně činí podíl žalobkyně 13.760,- Kč měsíčně, představuje náhrada nákladů na výživu žalobkyně po odpočtu jejího výdělku ve výši 4.814,- Kč měsíčně a jí pobíraného vdovského důchodu ve výši 2.930,- Kč měsíčně částku 6.016,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 15.9.1998 č.j. 6 C 116/98-64 žalovanému uložil, aby platil žalobkyni na náhradě nákladů na výživu pozůstalých od 1.9.1998 částku 6.016,- Kč měsíčně, žalobu o zaplacení 173.304,- Kč a o zaplacení částky 4.814,- Kč měsíčně od 1.9.1998 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že součet výdělku žalobkyně a jejího manžela v rozhodném období zjištěný podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. činil 27.521,- Kč měsíčně. Protože k tomu, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla stejná, se \"musí dostat\" každému z nich částka 13.760,- Kč a protože žalobkyně \"měla k dispozici\" svůj výdělek ve výši 4.814,- Kč měsíčně, měla by žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně nárok na výživné od manžela ve výši 8.946,- Kč. Od této částky je třeba ve smyslu ustanovení §199 odst.3 zák. práce odečíst vdovský důchod ve výši 2.930,- Kč, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na náhradu své výživy ve výši 6.016,- Kč měsíčně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10.9.1998 č.j. 25 Co 725/98-85 rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou \"nenapadeného\" výroku II. (tj. výroku, kterým bylo žalobě vyhověno) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti rozsudku se připouští dovolání. Odvolací soud dovodil, že při určení výše náhrady na výživu pozůstalého manžela podle ustanovení §199 odst.2 zák. práce je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanoveních §91 odst.2 a §96 odst.1 zákona o rodině a že proto musí být zohledněny i příjmy žalobkyně. Kdyby bylo rozhodováno o výživném za života manžela žalobkyně, musely by být podle názoru odvolacího soudu sečteny příjmy obou manželů, které by se \"vydělily dvěma, a rozdíl mezi polovinou společných příjmů a příjmem žalobkyně by představoval výživné\"; soud prvního stupně proto dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně by měla po svém manželovi nárok na výživné ve výši 8.946,- Kč. Námitku žalobkyně, že k jejímu výdělku při určení náhrady na náklady její výživy nelze přihlížet, odmítl odvolací soud s odůvodněním, že by při takovémto postupu byla životní úroveň manželky z pohledu ustanovení §199 zák. práce vyšší než za života manžela. Rozhodnutí o připuštění dovolání zdůvodnil odvolací soud tím, že o způsobu výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalé manželky podle ustanovení §199 zák. práce, \"konkrétně zda má či nemá být přihlédnuto k příjmu manželky zemřelého\", neexistuje ustálená judikatura a \"ani právní teorie není v názoru na řešení dané otázky jednotná\".
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že podle ustanovení §199 odst.2 zák. práce jsou pro určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých rozhodující pouze dvě skutečnosti, a to průměrný výdělek zemřelého zaměstnance a výše důchodů, přiznaných pozůstalým z titulu smrtelného pracovního úrazu. I když se \"s odkazem\" na ustanovení §91 odst.2 zákona o rodině bere v úvahu i příjem pozůstalé manželky, nemůže se od vypočtené poloviny celkového příjmu rodiny v okamžiku smrti poškozeného odečíst vedle vdovského důvodu pozůstalé manželky také její příjem, neboť z ustanovení §199 zák. práce \"nic takového nevyplývá\". Soudy tedy její průměrný měsíční výdělek ve výši 4.814,- Kč nesprávně odpočetly od náhrady na její výživu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle ustanovení §36 věty první o.s.ř. v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce).
Podle ustanovení §36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát.
Podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senáty okresního soudu se skládají ze soudce a dvou přísedících.
Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých je nárokem odvozeným od nároku zaměstnance, jenž utrpěl pracovní úraz (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15.7.1983 sp. zn. 6 Cz 18/83, uveřejněný pod č. 16 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1987). Z této povahy nároku mimo jiné vyplývá, že mezi pozůstalým a zaměstnavatelem se jedná o pracovněprávní vztah. Řízení o žalobě, kterou se pozůstalý domáhá náhrady nákladů na svou výživu (§197 odst.1 písm.c), §199 zák. práce), je tedy řízením v pracovní věci; v řízení o takové žalobě proto před okresním soudem jako soudem prvního stupně jedná a rozhoduje senát, složený ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.
V posuzovaném případě však soud prvního stupně - jak je nepochybné z obsahu spisu - věc při jednání dne 15.9.1998 projednal a rozhodl předsedkyní senátu jako jediným soudcem (samosoudkyní). Přestože byl - jak vyplývá z výše uvedeného - nesprávně obsazen, odvolací soud toto pochybení způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a §221 odst. 2 o.s.ř. neodstranil. Odvolací soud tím zatížil své rozhodnutí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.g) o.s.ř.; dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V meritu je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že uplatněný nárok vznikl dne 30.8.1995 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1995 (dále jen \"zák. práce\"), a podle zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění zákonů č. 132/1982 Sb. a č. 234/1992 Sb., tedy podle zákona o rodině ve znění účinném do 30.9.1995 (dále též jen \"zák. o rod.\").
Podle ustanovení §197 odst.1 písm.c) zák. práce jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
Podle ustanovení §199 odst.1 zák. práce náhrada na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.
Podle ustanovení §199 odst.2 zák. práce při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého, náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle §195 a nesmí být poskytována déle, než by příslušela zemřelému podle §195 odst.4.
Podle ustanovení §199 odst.3 zák. práce náhrada nákladů přísluší, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.
V posuzovaném případě je žalobkyně z hlediska ustanovení §199 odst.1 zák. práce osobou, které byl zemřelý L. H., jako své manželce povinen poskytovat výživu. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený ve zhodnocení rozhodování soudů o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, schváleného občanskoprávním kolegiem býv. Nevyššího soudu ČSR dne 27.1.1975 Cpj 37/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11 na str. 56, roč. 1976, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.4.1972 sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, roč. 1973) částky výživného, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat, musí odpovídat charakteru výživného ve smyslu ustanovení zákona o rodině, upravujících vyživovací povinnosti. Ve vztahu k nároku pozůstalého manžela to znamená, že rozsah náhrady nákladů na jeho výživu je určen rozsahem výživného, které mu náleží ve smyslu ustanovení §91 a §96 odst.1 zák. o rod.
Ustanovení §199 odst.2 zák. práce, podle kterého se při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých vychází z průměrného výdělku zemřelého, na těchto závěrech nic nemění. Uvedené ustanovení totiž vyjadřuje jen to, že možnosti a schopnosti zemřelého k plnění výživného se určí, jde-li o jeho výdělek u zaměstnavatele, ve výši jeho průměrného výdělku; nelze z něho dovozovat, že se nepřihlíží k hlediskům, významným pro stanovení výživného podle zákona o rodině (u vyživovací povinnosti mezi manželi k hlediskům, uvedeným v ustanoveních §91 a §96 odst.1 zák. o rod.).
Z uvedeného vyplývá, že při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela musí být mimo jiné přihlédnuto ke schopnostem a možnostem zemřelého, k odůvodněným potřebám druhého manžela a k péči o společnou domácnost. Rozsah, v jakém zemřelý byl povinen poskytovat výživné, se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná.
Pro zjištění odůvodněných potřeb druhého manžela jsou nepochybně významné jeho osobní a majetkové poměry, a tedy také okolnost, jaký dosahoval výdělek. Není proto správný názor dovolatelky, aby se při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela nepřihlíželo k tomu, jaké má příjmy ze své výdělečné činnosti.
Pro určení rozsahu náhrady nákladů na výživu pozůstalých (tedy i pozůstalého manžela) je rozhodný stav, jaký tu byl v době smrti zaměstnance (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 26.2.1974 sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975), samozřejmě bez přihlédnutí k takovým okolnostem, které byly vyvolány pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
V posuzované věci odvolací soud při určení výše náhrady nákladů na výživu žalobkyně sice poukázal také na ustanovení §91 a §96 odst.1 zák. o rod., ve skutečnosti však - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel, obdobně jako žalobkyně, žalovaný, vedlejší účastník a soud prvního stupně, z tzv. dílové teorie (z jedné z jejích variant), když sečetl příjmy žalobkyně a jejího manžela, součet vydělil dvěma a rozdíl mezi polovinou společných příjmů a příjmem žalobkyně považoval za částku odpovídající výživnému. Tzv. dílová teorie určení výživného (ve všech svých variantách) není v souladu se zákonem, neboť nebere (a vzhledem ke své povaze ani nemůže brát) v úvahu všechny skutečnosti, které jsou v jednotlivých případech významné pro určení výživného podle hledisek uvedených v zákoně o rodině (u vyživovací povinnosti mezi manželi v ustanoveních §91 a §96 odst.1 zák. o rod.).
Z uvedeného je nepochybné, že odvolací soud při určení rozsahu náhrady nákladů na výživu žalobkyně vycházel z nesprávného právního názoru. Veden tímto názorem pak zejména nezjišťoval, jak žalobkyně a její zemřelý manžel pečovali o společnou domácnost (a jaká byla v penězích vyjádřená hodnota této péče), jaké byly v době smrti manžela žalobkyně jejich osobní a majetkové poměry apod. Závěr odvolacího soudu, že výše výživného, které by byl manžel žalobkyně povinen žalobkyni platit, odpovídá částce 8.946,- Kč, proto nemůže být v souladu se zákonem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.g) o.s.ř. a protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen napadený rozsudek, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou jeho výroku II., kterým bylo žalobě vyhověno, jenž nebyl napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci), zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. září 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová