ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.242.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 242/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce M. J., proti žalované C. s. i., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 141/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 1999 č.j. 15 Co 418/96-256, ve znění opravného usnesení ze dne 27. srpna 1999 č.j. 15 Co 418/96-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 3. 1992 č.j. 7 C 250/91- 48, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 1993 č.j. 13 Co 262/92-78, byla povolena obnova řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 C 25/83, které skončilo pravomocně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 1984 č.j. 16 Co 146/84-619, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru podle §53/1-b ZP z 22. 6. 1973 je neplatné, se zamítá\".
Po povolení obnovy řízení rozhodl Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 4. 4. 1996 č.j. 7 C 141/95-91 tak, že „okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b/ zák. práce ze dne 22. 6. 1973, doručené žalobci žalovaným dne 23. 6. 1973, je neplatné\", a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 1999 č.j. 15 Co 418/96-256, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 8. 1999 č.j. 15 Co 418/96-264, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu a zamítl návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku. Po doplnění dokazování se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalobce nebyl v době od 20. 3. 1973 do 22. 6. 1973 v důsledku špatného zdravotního stavu schopen vykonávat pro žalovaného (resp. jeho právního předchůdce) práci podle pracovní smlouvy, ačkoli mu lékařem nebyl vystaven doklad o pracovní neschopnosti. Na základě tohoto zjištění dovodil, že nepřítomnost žalobce v práci v uvedeném období nelze považovat za neomluvenou, tedy ani za porušení pracovní kázně, které je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru. Návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku odvolací soud zamítl s odůvodněním, že podstata sporu spočívá ve zjištění, zda žalobce v rozhodné době byl či nebyl schopen práce, tedy ve skutkových okolnostech; dovolání může být připuštěno jen k řešení právních a nikoliv skutkových otázek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). V dovolání rekapituluje podle jejího názoru nejdůležitější ve věci zjištěné skutečnosti a namítá, že pokud by soudy při rozhodování „posuzovaly všechny znalecké posudky v jejich souhrnu a jednotlivě, nemohly by zákonitě dospět k takovým právním závěrům, že žalobě vyhoví\". Dále vytýká odvolacímu soudu, že „odmítl její návrh na vypracování znaleckého posudku, který by, vycházeje z dříve vypracovaných znaleckých posudků a z posouzení současného zdravotního stavu žalobce, nepochybně mohl učinit jednoznačný závěr o tehdejším zdravotním stavu žalobce\". S odkazem na tyto důvody žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Je přesvědčen, že soudy hodnotily správně všechny ve věci vypracované znalecké posudky a zcela správně dovodily, že ve sporu není rozhodující potvrzení zdravotnického orgánu o pracovní neschopnosti žalobce, nýbrž fakt, že žalobce v rozhodné době nebyl pro špatný zdravotní stav schopen práci konat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.) - se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je vždy přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; k takovým vadám je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nejsou v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Jejich existence nebyla dovolatelkou v dovolání namítána, ani z obsahu nevyplývá.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zákon připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1. o.s.ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. O žádný z těchto případů v dané věci nejde, neboť odvolací soud po povolení obnovy řízení potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné. Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.Přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. se pak žalovaná výslovně dovolává.
Dovolání může být podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. neslouží totiž k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; z toho logicky vyplývá, že k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst.- 2 os..ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. I když se výslovně dovolává - vedle důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. - rovněž dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí pouze se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel. Kritice totiž není podrobováno právní posouzení věci odvolacím soudem vycházející z právního názoru, že za hrubé porušení pracovní kázně nelze považovat nepřítomnost pracovníka v práci, zapříčiněnou jeho faktickou neschopností pracovat v důsledku zdravotních potíží. Podstatou námitek dovolatelky je to, že nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména znalecké posudky vyjadřující se ke zdravotnímu stavu žalobce v době jeho nepřítomnosti v práci) a k jakému skutkovému závěru dospěly. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně uzavřel, že dokazováním bylo zjištěno, že v období od 20. 3. do 22. 6. 1973 nedocházel žalobce na pracoviště proto, že byl v důsledku špatného zdravotního stavu neschopen pracovat, je přesvědčena, že ze znaleckých posudků mělo být dovozeno, že žalobce ve zmiňovaném období práce schopen byl. Tím, že dovolatelka dospívá k odlišným skutkovým závěrům a že na nich buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože i dovolací soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2, §243c o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., ale výlučně dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak rozvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v dané věci přípustné a protože rozsudek odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupení advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč (§1 odst. 2, §7 a §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a v paušální částce náhrad hotových výloh 75,- Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), tj. celkem 1.075,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. září 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová