ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.244.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 244/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Úřadu práce ve V., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 13/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 1999 č.j. 16 Co 268/99-247, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19.9.1997 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce pro závažné porušení pracovní kázně výpověď z pracovního poměru. Naplnění výpovědního důvodu spatřoval v tom, že žalobkyně jako zaměstnankyně působící v jeho odboru zprostředkování práce vykazovala návštěvy uchazečů o zaměstnání, přestože k nim ve skutečnosti vůbec nedošlo. Žalobkyně dne 10.9.1997 předložila k dalšímu zpracování celkem 8 osvědčení pro přiznání hmotného zabezpečení s datem sepsání těchto dokladů s uchazeči téhož dne, což \"nebylo v praxi reálné uskutečnit\"; u dvou z těchto uchazečů byly telefonicky prověřeny termíny jejich návštěv na úřadu práce a z jejich sdělení vyplynulo, že \"třetí návštěva na ÚP\" dne 10.9.1997 \"se nerealizovala\". S ohledem na tuto skutečnost byla následně provedena vnitřní kontrola, při níž bylo mimo jiné zjištěno, že ze 144 žalobkyní vyřizovaných dokumentací uchazečů o zaměstnání bylo ve 35 případech prokázáno vykazování \"fiktivní práce s uchazeči\". Žalobkyně svým jednáním nerespektovala příkaz nadřízeného ze dne 30.4.1997 a porušila bod 3. popisu své pracovní činnosti.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že \"výpovědní důvod neodpovídá skutečnosti\" a že dne 8.12.1997 žalovanému oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 29.6.1998 č.j. 9 C 13/98-62 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Dospěl k závěru, že zpráva o výsledku kontroly práce žalobkyně, podle které měla žalobkyně vykazovat \"fiktivní práci s uchazeči\", není natolik věrohodná, aby jí bylo prokázáno jednání žalobkyně uvedené ve výpovědi z pracovního poměru. Žalobkyně připustila, že \"při návalu práce\" mohlo dojít k tomu, že některé údaje nezapsala do evidence nebo do průkazek uchazečů o zaměstnání; tvrzení, že by \"prováděla jakékoliv manipulace či domlouvala se s uchazeči o zaměstnání, že jim bude návštěva na úřadě práce vykázána, aniž by se na úřad práce dostavili\", však popřela a ze svědeckých výpovědí nevyplynulo, že by žalobkyně záznamy o jednání s uchazeči o zaměstnání \"fingovala\". Důvod výpovědi uplatněný v dopise ze dne 19.9.1997 tedy nebyl zjištěn.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9.12.1998 č.j. 16 Co 348/98-86 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že soud prvního stupně se při svém rozhodování zabýval jen výsledky vnitřní kontroly agendy žalobkyně, zatímco žalobkyni bylo ve výpovědi z pracovního poměru vytýkáno především porušení pracovní kázně, kterého se měla dopustit dne 10.9.1997. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda se žalobkyně dopustila jednání, uvedeného v dopise ze dne 19.9.1997, a zda šlo o tak závažné porušení pracovní kázně, které je důvodem k podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce.
Po provedení dalších důkazů Okresní soud ve Vsetíně poté rozsudkem ze dne 21.4.1999 č.j. 9 C 13/98-221 znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že \"žalobkyni se přiznává právo na náhradu nákladů řízení v částce 6.225,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit právnímu zástupci žalobkyně\". Z výsledků dokazování dovodil, že žalobkyně porušila žalovaným stanovený postup při zprostředkování zaměstnání (s nímž byla seznámena na pracovní poradě dne 30.4.1997) tím, že dne 10.9.1997 s uchazeči o zaměstnání P., S., Š., K., Š. a H. a \"zřejmě i dalšími dvěma\" nejednala a záznam o jejich třetí návštěvě na úřadě práce byl nepravdivý. Další žalobkyni vytýkané porušení pracovní kázně, zjištěné vnitřní kontrolou, nepovažoval soud prvního stupně z důvodů uvedených ve svém předchozím rozsudku \"za jednoznačně prokázané\". Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobkyně v té době pracovala se skupinou zaměstnanců v oboru strojírenství, která se v důsledku hromadného propouštění zaměstnanců Z. V. \"masivně rozšířila\", a ještě zastupovala spolupracovnici M., že žalobkyni byl v roce 1997 přiznán osobní příplatek ke mzdě a v červenci 1997 jí byla udělena mimořádná odměna, že v důsledku jejího jednání žalovanému nevznikla žádná škoda a že svým jednáním, o němž uchazeči o zaměstnání vůbec nevěděli, nemohla znevážit práci ostatních spolupracovníků ani \"úřadu práce jako celku\"; jednání žalobkyně proto nedosáhlo intenzity závažného porušení pracovní kázně, a proto nemohlo být důvodem k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce. K negativnímu hodnocení žalobkyně, předloženému soudu dne 2.4.1999 žalovaným, soud prvního stupně nepřihlížel s odůvodněním, že nelze vyloučit, že v něm \"určitou nezanedbatelnou roli sehrál účel, pro které bylo zpracováno\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.9.1999 č.j. 16 Co 268/99-247 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.000,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.225,- Kč, vše k rukám advokáta. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně svým jednáním dne 10.9.1997 porušila své základní pracovní povinnosti zaměstnance úřadu práce, které vycházejí z kompetencí, jež byly žalovanému svěřeny zákonem v oblasti státní politiky zaměstnanosti, a že její činnost dne 10.9.1997 byla v přímém rozporu s pokynem žalovaného o postupu při zprostředkování zaměstnání; její jednání nemůže omlouvat ani množství práce, ani případné zastupování jiné zaměstnankyně žalovaného. Při posouzení intenzity porušení pracovní kázně odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobkyně se jednání dne 10.9.1997 \"dopustila zcela vědomě\". I když jednáním žalobkyně nebyla žalovanému způsobena škoda, jsou nepochybné \"negativní důsledky ve snížení morálního kreditu úřadu práce jako státního orgánu\", neboť žalobkyně postupovala vadně, nepravdivým a podvodným způsobem vykazovala práci, kterou neodvedla, a v rámci prověřování agendy žalobkyně se o jejím jednání dozvěděli i uchazeči o zaměstnání. Skutečnosti, že žalobkyně pracovala u žalovaného po dobu zhruba šesti let, že jí byl v roce 1997 přiznán minimální příplatek ke mzdě a že v červenci 1997 jí byla udělena mimořádná odměna, nemá \"žádnou vypovídací hodnotu ve prospěch žalobkyně\". Podle názoru odvolacího soudu je třeba hodnotit jednání žalobkyně - bez zřetele k tomu, že soud prvního stupně zpochybnil výsledky kontroly agendy žalované - jako závažné porušení pracovní kázně. Výpověď z pracovního poměru je proto platným právním úkonem.
V dovolání žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že se náležitě nevypořádal se všemi námitkami, které v průběhu řízení uplatnila, a že provedené důkazy vyhodnotil \"zcela jednostranně\" v její neprospěch. Žalobkyně pracovala u žalovaného více než 6 let a po tuto dobu neměl žalovaný k její pracovní činnosti žádné připomínky. Svým jednáním, popsaným ve výpovědi z pracovního poměru, nemohla žalovanému způsobit \"žádné potíže\", neboť žádnému z uchazečů o zaměstnání nebyly nedůvodně přiznány dávky v nezaměstnanosti. Za situace, kdy pro uchazeče neměla nabídku volného místa, její jednání nemohlo představovat závažné porušení pracovní kázně. Příkaz ze dne 30.4.1997 o obligatorní třetí návštěvě uchazeče o zaměstnání na úřadu práce během 15 dnů představoval \"pouhou formalitu\", u jiných úřadů práce nebyl uplatňován a \"někdy v roce 1998\" byl zrušen. Dovolatelka dále namítá, že obdobné \"pochybení\" bylo zjištěno rovněž u zaměstnankyň žalovaného S., R., H. a G., avšak u žádné z nich nebylo posouzeno ani jako méně závažné porušení pracovní kázně, na které by je žalovaný upozornil. Za situace, kdy jednání žalobkyně představovalo jen ojedinělé vybočení z jinak řádného plnění pracovních povinností po dobu více než 6 let, a za přihlédnutí k tomu, že příkaz ze dne 30.4.1997 platil \"jen po relativně krátkou dobu\" , a k pracovnímu vytížení žalobkyně, nemělo být porušení pracovní kázně hodnoceno jako závažné. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůraznil, že žalobkyně porušovala své pracovní povinnosti vědomě a že neuskutečněný rozsah práce (třetí návštěvu uchazeče na úřadu práce) \"vědomě fiktivně vykazovala jako uskutečněný\". Její jednání nemohlo být posouzeno jinak než jako závažné porušení pracovní kázně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř., bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst.1 o.s.ř.), a po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., dospěl bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru v září 1997 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří - jak správně uvedl odvolací soud - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 19.9.1997, závažně porušila pracovní kázeň, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že žalobkyně porušila své pracovní povinnosti zcela vědomě, že záměrně a opakovaně vykazovala \"nepravdivým a podvodným způsobem\" práci, kterou ve skutečnosti nevykonala, a že tak činila při výkonu státní správy v oblasti státní politiky zaměstnanosti. V důsledku jejího jednání sice žalovanému škoda (spočívající v nedůvodném přiznání hmotného zabezpečení uchazečům o zaměstnání) nevznikla, bylo to ovšem také proto, že její činnost vyšla dne 10.9.1997 najevo a že proto jí vadně zpracovaná osvědčení již nemohla být podkladem pro přiznání hmotného zabezpečení. I za přihlédnutí k tomu, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána více než 6 let, že dosud k její pracovní činnosti neměl žalovaný výhrady (k pracovnímu hodnocení žalobkyně, které žalovaný předložil soudu prvního stupně v průběhu řízení, není důvod přihlížet, neboť nelze vyloučit jeho ovlivnění okolnostmi, které nastaly po výpovědi, popřípadě probíhajícím sporem) a že jí byl přiznán příplatek ke mzdě a v červenci 1997 také mimořádná odměna, a k okolnostem, za kterých žalobkyně pracovní kázeň porušila (zejména zvýšenému množství práce), jsou výše uvedené okolnosti natolik významné, že odůvodňují posouzení porušení pracovní kázně žalobkyní jako závažné. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobkyně závažně porušila pracovní kázeň), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobkyní rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) části věty před středníkem zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrad hotových náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst.1 písm. k), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože žalovaný měl ve věci plný úspěch, soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. žalobkyni uložil, aby mu tyto náklady řízení nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. září 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová