ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2447.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2447/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B., 2) I. Ž., zastoupeným advokátem, 3) J. ú., zastoupenému advokátem, 4) H. A. S. 5) A. T. P., 6) J. d. P. H. a 7) I. K., zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 53/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 1999 č.j. 22 Co 189/99-210, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit třetímu žalovanému na nákladech dovolacího řízení 2.150,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
III. Žalobce je povinen zaplatit čtvrté, páté, šesté a sedmé žalované na nákladech dovolacího řízení 3.500,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním a druhým žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „závěť datovaná dne 8. června 1992 a podepsaná M. W., zemřelou dne 7. prosince 1993, je neplatná\". Žalobu odůvodnil zejména tím, že o pravosti, resp. úplnosti této závěti má značné pochybnosti, neboť „v závěti není uveden majetek, o kterém bylo všeobecně známo, že jej zemřelá vlastnila\", první žalovaný bez přítomnosti ostatních dědiců odemkl skřínku, v níž měla zůstavitelka uloženy cennosti a doklady o majetku, přičemž některé doklady zmizely, a závěť nebyla zajištěna sešitím a zapečetěním, takže některé listy mohly být odstraněny a nahrazeny stránkami s odlišným textem.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 12. 1998 č.j. 23 C 53/95 žalobě o určení neplatnosti závěti vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že závěť zůstavitelky M. W. je neplatná pro nedostatek formy, neboť byť byla sepsána na více listech, nebyly tyto listy spojeny způsobem obdobným jako listina sepisovaná notářem, spojení listů nebylo přelepeno a přelepení opatřeno podpisy osob, které závěť podepisují.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 1999 č.j. 22 Co 189/99-210 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neplatnosti závěti zamítl, v kontextu se změnou rozhodnutí ve věci samé změnil i výroky, jimiž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu. Současně pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně při shodných skutkových zjištění uzavřel, že žalobcem zpochybněná závěť splňuje náležitosti závěti, která byla zřízena v jiné písemné formě, než sepsané vlastní rukou, tak jak jsou obsaženy s ustanoveních §476 a 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník\"), a protože kromě obecných předpokladů platnosti právního úkonu, uvedených v ustanoveních §37 až 40 občanského zákoníku, zákon splnění dalších podmínek pro platnost takové závěti – byť je její obsah zaznamenán na více listech - nevyžaduje, není použití tzv. analogie zákona a především analogie práva v tomto směru namístě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že věc nesprávně právně posoudil. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. shledává zejména v tom, že odvolací soud při rozhodování v podstatě odkazoval na znalecký posudek, vypracovaný znalcem P. K., aniž se zabýval znaleckým posudkem J. V., který sice neměl k dispozici originál žalobou zpochybněné závěti, nicméně některé jeho poznatky měly být zváženy, neboť je lze dovodit i z xeroskopie závěti. Především tak bylo namístě objasnit, jakou metodou byla závěť skutečně vyhotovena, protože v tomto směru se znalecké posudky liší. Vysvětlení příčiny možného poškození koncového listu závěti (otvory papíru v okolí sponky jsou výrazně zvětšeny), podané znalcem K. nekoresponduje se skutečností, že závěť byla po sepisu uložena po relativně krátkou dobu, takže není důvod se domnívat, byla vystavena zvýšenému opotřebení. Možnost následné manipulace se závětí znalcem K. zjištěná druhová shodnost papíru nevylučuje a nelze přitom pomíjet, že první žalovaný je v současné době zastupován právě dr. B. a měl tedy i určitou dobu možnost přístupu k závěti. Odvolacímu soudu je rovněž vytýkáno, že se nezabýval skutečností, že první žalovaný bez přítomnosti ostatních dědiců odemkl skřínku s doklady o majetku zůstavitelky a že pominul rovněž skutečnost, že duševně svěží zůstavitelka se ve své závěti nezabývala všemi věcmi, které v době sepisu závěti vlastnila. Nevyjasněno zůstalo, proč zůstavitelka některé certifikáty krátce před svou smrtí sama převedla, zatímco o dispozici s ostatními požádala dr. B. Všechny uvedené skutečnosti svědčí podle žalobce o tom, že listina, která byla předložena v dědickém řízení, není pravým projevem vůle zůstavitelky. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že věc neprávně právně posoudil, když při zkoumání formálních náležitostí sporné závěti odmítl názor o nutnosti analogické aplikace notářských předpisů o spojování listů papíru v případě, že listina je sepsána na několika listech papíru; nadále prosazuje názor, že má-li být závěť sepsána na více listech papíru, potom jednotlivé listy musejí být spojeny obdobným způsobem, jako je tomu u závěti pořízené formou notářského zápisu, aby byla vyloučena jakákoli manipulace s nimi. Za nesprávný považuje žalobce rovněž závěr odvolacího soudu dovozující, že závěť lze shledat platnou i z pohledu splnění podmínky stanovené §476b občanského zákoníku, když k naplnění takové podmínky došlo tím, že závěť byla v přítomnosti svědkyně JUDr. B. a JUDr. V. zůstavitelkou diktována, po vytištění hlasitě přečtena, sešita a poté jak zůstavitelkou, tak oběma stále přítomnými svědkyněmi podepsána. Podle názoru žalobce zmíněný postup ke splnění podmínky stanovené §476b občanského zákoníku nestačí, neboť se musí jednat o prohlášení učiněné slovem. Ačkoliv žalobce napadá rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním výslovně i z důvodu jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), z obsahové konkretizace dovolacích námitek však vyplývá, že odvolacímu soudu vytýká pouze nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.).
Třetí žalovaný navrhl zamítnutí dovolání pro nedůvodnost. Připomíná, že soud prvního stupně (jehož skutková zjištění odvolací soud převzal) k ověření námitky, že se závětí bylo manipulováno, provedl velmi pečlivé dokazování, jehož závěry důvodnost námitek žalobce nepotvrdily. Pokud jde o právní závěry, třetí žalovaný se plně ztotožňuje s odvolacím soudem a analogickou aplikaci notářského řádu považuje za nepřípustnou a protiústavní.
Rovněž čtvrtá, pátá. šestá a sedmá žalovaná navrhly zamítnutí dovolání s tím, že není důvodné. Námitku dovolatele, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, považují za nedostatečně zdůvodněnou; samy jsou přesvědčeny, že dokazování před soudem prvního stupně bylo zcela dostatečným podkladem pro správné zhodnocení věci. Stejně jako třetí žalovaný, i ony považují za nepřípustný právní názor, který v dané věci přijal soud prvního stupně na základě analogie práva. Námitka dovolatele o nedostatku formy závěti podle §476b občanského zákoníku pramení podle nich z toho, že dovolatel směšuje výslovný projev s „hlasitým\" projevem.
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a své tvrzení, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), nespecifikoval. Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolací soud podle §242 odst. 3, věty první, o.s.ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem (v posuzovaném případě dovolacími důvody uvedenými v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.) a jejich obsahovým vymezením.
Jak již bylo shora zmíněno, námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění o pravosti závěti, z něhož napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování, uplatnil žalobce dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o.s.ř.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky a pod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.) Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o pravosti v dědickém řízení předložené závěti M. W. (skutkový závěr dovozující, že s listinou obsahující závěť M. W. nebylo dodatečně, tj. po jejím sepsání, vytištění, sešití kovovou kancelářskou sponkou a uložení do trezoru JUDr. B. až do jejího předložení příslušnému notáři manipulováno a je tak autentickým projevem vůle zůstavitelky) odvolací soud (shodně jako před ním soud prvního stupně) učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování, zejména na základě znaleckého posudku znalce P. K. z oboru kriminalistika, technické zkoumání listin a výslechu svědkyň JUDr. V. a JUDr. M., které hodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má skutkové zjištění, že se závětí M. W. nebylo dodatečně manipulováno (záměnou některých listů listiny obsahující závěť), oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo a byly současně významné pro věc nepominul (tvrzení žalobce, že ke znaleckému posudku vypracovanému znalcem PhDr. V. soud nepřihlédl, není pravdivé, neboť i tímto listinným důkazem se soudy zabývaly, tzn. hodnotily v něm předestřené poznatky způsobem uvedeným v ustanovení §132 o.s.ř. a učinily z něho zjištění, že závěť sepsaná na osmi listech nebyla zajištěna zapečetěním) a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor (okolnost, že odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti údajům o použití elektronického psacího stroje a o záměně některých listů z listiny obsahující závěť a naopak za pravdivý shledal poznatek dovozující, že text závěti byl vyhotoven metodou elektrografického přenosu při použití laserové počítačové tiskárny a že nic nenasvědčuje dodatečné výměně některého z listů závěti, pravidlům logického myšlení neodporuje). Namítá-li dovolatel, že závěr o pravosti závěti není správný proto, že znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. K. byl odvolacím soudem na úkor znaleckého posudku vypracovaného znalcem PhDr. V. „přeceněn\", předestírá tím vlastní hodnocení důkazů a činí ve skutečnosti jiné skutkové závěry, než odvolací soud. Napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak je vyloženo výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Požadavku žalobce, aby rozhodnutí odvolacího soudu shledal odvolací soud nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nelze přisvědčit.
Zbývá posoudit opodstatněnost dovolacích námitek žalobce, které se vztahují k dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že odvolací rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předmětem dovolacího přezkumu z tohoto pohledu je kontrola správnosti interpretace ustanovení §476 a 476b občanského zákoníku, jejímž výsledkem je závěr odvolacího soudu dovozující, že závěť M. W. datovaná dne 8. 6. 1992 splňuje všechny formální náležitosti, které k její platnosti občanský zákoník ve svém §476 a §476b stanoví a že požadavek, aby tato závěť napsaná na několika listech byla - pod sankcí neplatnosti - ošetřena obdobným způsobem, jako je tomu u závěti pořízené formou notářského zápisu (tj. jednotlivé její listy spojeny přelepením a přelepení opatřeno podpisy osob, které závěť podepisují), není oprávněný.
Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda-li a komu soud právo přizná či oduzná (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §476 odst. 1 občanského zákoníku zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.
Podle ustanovení §476b občanského zákoníku závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.
Podle ustanovení §35 odst. 1 občanského zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Občanské právo vychází ze zásady bezformálnosti právních úkonů. Vůli proto lze projevit (vyjádřit navenek) zásadně jakýmkoli způsobem vhodným k tomu, aby byla objektivně poznatelná. projev vůle tedy může být učiněn - obecně vzato - jak jednáním (konáním), tak i opomenutím; obě tyto formy projevu vůle lze vyjádřit buď výslovně (tj. za použití slovních výrazů nebo obvyklých znamení) nebo konkludentně (tj. jiným způsobem, jestliže nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl účastník projevit).
Vůli o tom, že listina o allografní závěti obsahuje jeho poslední vůli, může zůstavitel, na rozdíl od obecné úpravy obsažené v ustanovení §35 odst. 1 občanského zákoníku, projevit před dvěma svědky současně přítomnými - jak vyplývá z ustanovení §476b občanského zákoníku - jen výslovně. Znamená to, že konkludentní projevení vůle v tomto případě není možné; k tomu, aby právně významným způsobem dvěma současně přítomným svědkům sdělil, že listina o allografní závěti obsahuje jeho poslední vůli, musí zůstavitel použít slovní výrazy nebo obvyklá znamení. Smyslem právní úpravy jednak je, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případně svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), jednak to, aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně).
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že požadavkům ustanovení §476b občanského zákoníku před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitele, bylo učiněno zadost tím, že obě svědkyně úkonu JUDr. B. a JUDr. V. listinu obsahující závěť spolu s M. W. podepsaly poté, kdy byly současně přítomny jak tomu, kdy M. W. svou závěť, obsahující mimo jiné i přímé prohlášení, že jde o pořízení o jejím majetku pro případ její smrti, nahlas diktovala, tak při bezprostředně následujícímu vytištění listiny obsahující tuto závěť a při jejím hlasitém čtení. Ze znění ustanovení §476b občanského zákoníku nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule); zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky); hlasité diktování i následující hlasité přečtení závěti v posuzovaném případě pouhý konkludentní projev vylučuje.
Správným shledal dovolací soud rovněž závěr odvolacího soudu hodnotící požadavek analogické aplikace notářských předpisů týkajících se spojování listů papíru v případě, že listina je sepsána na několika listech. V důvodech lze odkázat na v tomto směru zcela vyčerpávající a výstižné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ve skutečnosti ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl vzhledem k úspěchu žalovaných podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Prvnímu a druhému žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, třetímu žalovanému náleží náhrada za právní služby advokáta sestávající ze dvou úkonů po 1.000,- Kč (§1 odst. 2, §7 a §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 ve znění pozdějších předpisů - dále jen advokátní tarif) a dvou paušálních částek po 75,- Kč (§3 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem 2.150,- Kč; čtvrté, páté, šesté a sedmé žalované náleží náhrada za právní služby advokáta, a to každé z nich za jeden úkon po 1.000,- Kč snížená o 20% (§12 odst. 4 advokátního tarifu) při zastupování čtyř účastnic na 800,- Kč a čtyři paušály po 75,- Kč, tj. celkem 3.500,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková