ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2475.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2475/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované D., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 1463/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 1998, č. j. 10 Co 698/97-26, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.6.1995 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení „§53 ZP\" okamžitě zrušuje pracovní poměr. Jako důvod tohoto opatření označila „1) alkohol v pracovní době - práce i ve výškách, 2) porušování pracovní kázně - neplnění svých pracovních povinností, 3) neomluvená absence dne 26.6.1995 a 27.6.1995\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že v pracovní době nikdy alkohol nepožil ani nebyl v pracovní době „pod vlivem alkoholu dříve požitého\", že nikdy neporušil pracovní kázeň a že ve dnech 26. a 27.6.1995 se do práce nedostavil v důsledku pracovní neschopnosti, což žalované řádně doložil.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10.7.1997 č.j. 13 C 1463/95-14 žalobě vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobci náklady řízení ve výši 2.840,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem, neboť se žalované v průběhu řízení nepodařil prokázat žádný z důvodů uvedených v dopise ze dne 27.6.1995, pro které k tomuto výjimečnému opatření přistoupila.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23.9.1998 č.j. 10 Co 698/97-26 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit\" žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2.170,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 1.575,- Kč, obojí „na účet advokáta\". Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že se žalované podařilo prokázat „vlastní příčinu\", pro kterou s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr, tj. skutečnost, že žalobce byl dne 21.6.1995 v pracovní době pod vlivem alkoholu. Takové chování žalobce „je třeba bez dalšího hodnotit\" podle názoru odvolacího soudu jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem zakládající důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Námitku žalobce, že je irelevantní okolnost, jestli byl v pracovní době dne 21.6.1995 pod vlivem alkoholu, neboť žalovaná uvedla jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru „požívání alkoholu i v pracovní době\", odvolací soud odmítl jako nedůvodnou, protože podle jeho názoru není důležité, zda zaměstnanec požil alkohol před či během pracovní doby; rozhodující je, zda se zaměstnanec nachází na pracovišti v pracovní době pod vlivem alkoholu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. dovolání. Namítal, že skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobce byl v pracovní době pod vlivem alkoholu, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se zabýval důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, který žalovanou „zcela jednoznačně použit nebyl\", neboť žalovaná jako důvod tohoto opatření neuvedla okolnost, že žalobce byl v pracovní době pod vlivem alkoholu, nýbrž skutečnost, že žalobce měl v pracovní době alkohol požívat. Použitý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru přitom nesmí být - jak dovolatel zdůraznil - dodatečně měněn, „a to ani rozšiřujícím výkladem odvolacího soudu\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, projednal věc bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr dopisem ze dne 27.6.1995 doručeným žalobci dne 30.6.1995 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb., tedy podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 30.9.1995 (dále jen „zák. práce\").
Žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu mimo jiné, že se odvolací soud „zabýval důvodem, který zcela jednoznačně použit nebyl\", případně, že odvolací soud „extenzívním výkladem\" použitý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru dodatečně změnil. Tuto námitku nelze považovat za opodstatněnou.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnanec i zaměstnavatel provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, postačí lze-li výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.
Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno a že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat\" nebo „doplňovat\" vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996 sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č.29). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci projev vůle v průběhu řízení odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; je třeba současně pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno.
V dopise ze dne 27.6.1995 nadepsaném „okamžité zrušení pracovního poměru dle §53 ZP\" žalovaná vymezila jeden z důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru s žalobcem slovy „alkohol v pracovní době - práce i ve výškách\" a v dalším textu, ve kterém jsou použité důvody výpovědi blíže rozváděny, uvedla konkrétní skutečnosti, v nichž spatřovala porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, včetně požívání alkoholu dne 21.6.1995. Vzhledem k celkovým okolnostem a kontextu událostí, za kterých byl úkon učiněn je zřejmé, že podstatou skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru bylo nejen pouhé sdělení označující místo a dobu požívání alkoholu, jak to dovozuje žalobce, nýbrž i vyjádření vlivu požití alkoholického nápoje, vzhledem ke snížení duševních funkcí a celkové pohotovosti, na jeho způsobilost k práci, včetně práce ve výškách. Postup odvolacího soudu - jak vyplývá z obsahu odůvodnění jeho rozsudku - při výkladu jednostranného projevu vůle žalované směřujícího ke skončení pracovního poměru účastníků je proto v souladu se shora uvedenými výkladovými hledisky i s interpretačními pravidly zakotvenými v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce, a nelze mu důvodně vytýkat, že pomocí výkladu nahrazoval vůli, která nebyla projevena.
Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce byl dne 21.6.1995 v době výkonu práce (v pracovní době) pod vlivem alkoholu, který učinil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - na základě hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, však zatím nelze považovat za podložený.
Podle ustanovení §153 odst. 1 o.s.ř. rozhoduje soud na základě zjištěného skutkového stavu věci. V odůvodnění rozsudku uvede (§157 odst. 2 o.s.ř.) podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl i další důkazy a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, která použil.
Soud prvního stupně při zkoumání, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem dospěl - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ke skutkovému závěru, že „požívání\" alkoholu v pracovní době, jako jeden z důvodů, pro který žalovaná k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem přistoupila, se žalované „nepodařilo žalobci prokázat\". Odvolací soud naproti tomu ze skutkového hlediska dovodil, že se žalované podařilo prokázat „vlastní příčinu\", pro kterou s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr, t.j. skutečnost, že žalobce byl dne 21.6.1995 v době výkonu práce (v pracovní době) pod vlivem alkoholu.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce byl dne 21.6.1995 v době výkonu práce (v pracovní době) pod vlivem alkoholu, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat doka-zování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2, věta první o.s.ř.). Pokud tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přimě-řeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§211 o.s.ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjád-řit ke všem důkazům, a to bez ohledu, zda byly provedeny proces-ním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prv-ního stupně, neznamená (zejména s přihlédnu-tím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutko-vého zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpo-vědí, popř. přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, ne-boť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpově-di, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem pro-tokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být ne-mohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynu-lost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.).
Jestliže se tedy odvolací soud chtěl odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, měl zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel (zejména výslech jednatelky žalované E. P. a svědků J. Š. a S. K., jejichž výpovědí se dovolává), popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Jako účelné pro další hodnocení obsahu výpovědí z hlediska jejich přesvědčivosti se přitom jevilo vhodnější - namísto důkazu přečtením svědeckých výpovědí z jiného spisu, jak to učinil soud prvního stupně, provést výslech obou posléze uvedených svědků přímo odvolacím soudem. Odvolací soud však - jak plyne z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 23.9.1998 - pouze paušálně „provedl důkaz sběrným spisem 11 Co 683/97 Krajského soudu v Ústí nad Labem, zejména rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 10.7.1997 č.j. 13 C 1462/95-19 v řízení žalobce A. B. proti téže žalované a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.2.1998 č.j. 11 Co 683/97-47\". Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce byl dne 21.6.1995 v době výkonu práce (v pracovní době) pod vlivem alkoholu, proto nelze považovat za podložený.
Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 o.s.ř., ačkoli ve skutečnosti dospěl k odlišnému (jinému) skutkovému zjištění než soud prvního stupně (aniž dokazování provedené před soudem prvního stupně zopakoval nebo doplnil), a protože jeho skutkový závěr byl učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o.s.ř., trpí řízení před odvolacím soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání (§242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 1, část věty za středníkem, §243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. prosince 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková