ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2544.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2544/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. Z. proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o určení, že služební poměr skončil z důvodů uvedených v ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 6 C 108/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1998 č.j. 19 Co 593/98-130, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 24.11.1956 z důvodů uvedených v §21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to z funkce I. kategorie". Žalobu odůvodnil tím, že z armády byl propuštěn poté, co byl vyloučen z KSČ a ze studia na Vojenské technické akademii, po předchozím dlouhodobém tlaku na jeho osobu z politického hlediska. Federální ministerstvo obrany mu vystavilo dne 22.7.1991 osvědčení, že byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 24.11.1956 z důvodů uvedených v ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., avšak přípisy předsedy Centrální rehabilitační komise FMO ze dne 11.10.1991 a náčelníka Oddělení rehabilitačního a odvolacího FMO ze dne 9.12.1991 mu bylo sděleno, že "osvědčení je neplatné" a že mu bylo „zasláno omylem".
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 31.3.1995 č.j. 6 C 83/93-44 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání na vlastní žádost a že tomuto propuštění nepředcházela "zjevná politická persekuce". Hlavními důvody jeho propuštění z armády a vyloučení z KSČ byly "četné morální přestupky a kázeňské prohřešky".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.11.1996 č.j. 23 Co 319/95-80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti rozsudku je přípustné dovolání. Konstatoval, že soud prvního stupně se správně zabýval otázkou splnění podmínek pro určení, zda služební poměr žalobce jako vojáka z povolání skončil z důvodů uvedených v ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., i když o této otázce již dříve rozhodoval příslušný správní orgán. Ve věci samé se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně. K námitkám žalobce uvedl, že od jeho vyloučení z KSČ do jeho propuštění do zálohy uplynula doba téměř tří let, po kterou byly shledávány v jeho přístupu k plnění povinností různé závady, a proto nelze dovodit, že by jeho propuštění z armády, případně jeho žádost o propuštění, bylo „v přímé souvislosti s jeho demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanskými postoji". Rozhodnutí o přípustnosti dovolání zdůvodnil tím, že otázka, zda "byl soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí Centrální rehabilitační komise, která zrušila původně vydané osvědčení", má po právní stránce zásadní význam.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 2.7.1998 č.j. 2 Cdon 1424/97-111 rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31.3.1995 č.j. 6 C 83/93-44 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že řízení bylo postiženou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., spočívající v nesprávném obsazení soudu, neboť přestože šlo o věc pracovní, byla v řízení před soudem prvního stupně projednávána předsedou senátu jako jediným soudcem (samosoudcem), a senát byl účasten pouze vyhlášení rozsudku při jednání odročeném k vyhlášení rozhodnutí, aniž předtím mohl získat o věci vlastní poznatky alespoň způsobem uvedeným v ustanovení §119 odst. 2 o.s.ř.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 11.9.1998 č.j. 6 C 180/98-117 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně setrval na závěru, že žalobce byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání na vlastní žádost a že tomuto propuštění nepředcházela "zjevná politická persekuce", neboť zásadními důvody jeho propuštění z armády a vyloučení z KSČ byly "četné morální přestupky a kázeňské prohřešky".
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21.12.1998 č.j. 19 Co 593/98-130 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením §119 odst. 2 o.s.ř., a shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb. nebylo „naplněno", neboť nebylo prokázáno, že by žalobce byl propuštěn z armády z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Návrh žalobce na připuštění dovolání zamítl s odůvodněním, že v tomto rozhodnutí není řešena otázka po právní stránce zásadního významu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že „řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci", protože „nebylo provedeno dokazování výslechy svědků, nýbrž soud prvního stupně se pouze seznámil s důkazy provedenými v řízení, které bylo úspěšně napadeno dovoláním pro nesprávné obsazení soudu", přičemž odvolací soud pochybil, jestliže ve „vytknutém postupu soudu prvního stupně neshledal pochybení". Protože posouzení „způsobu dokazování" představuje podle názoru dovolatele otázku zásadního právního významu, žalobce navrhl, aby dovolací soud k posouzení této otázky připustil dovolání a poté aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. V dovolání žalobce sice dovozuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, ve skutečnosti však podrobuje kritice postup odvolacího soudu, neboť mu vytýká, že i když bylo řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud nezjednal ve věci nápravu. V takovém postupu odvolacího soudu (kdyby uvedená výtka byla důvodná) by mohla být spatřována jiná vada řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., ke které však může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu tedy nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť sama skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu (eventuálně) trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. června 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková