ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2569.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2569/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. E., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. L., zastoupenému advokátem, o 30.553,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 3/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. července 1999, č. j. 6 Co 1908/99-170, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 30.553,- Kč s 16% úrokem od 15. 8. 1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od 1. 6. 1994 jako řidič, že mu žalovaný bez jeho souhlasu srazil ze mzdy za měsíc duben 1995 částku 5.576,- Kč a že mu nezaplatil mzdu za měsíce červen a červenec 1995.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 9. 1996 č. j. 10 C 3/96-38, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.463,20 Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobci náležela za měsíc duben 1995 vyšší mzda o 5.576,- Kč, „než jaká mu byla odpůrcem poskytnuta\", za měsíc červen mu náležela celkem odměna 1.145,- Kč a za červenec 1995 celkem částka 23.832,- Kč. Tyto částky nebyly žalobci vyplaceny, i když byly „vykázány\" ve mzdovém listě.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 2. 1997 č. j. 6 Co 2851/96-59, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval důvodností uplatněné „kompenzační námitky\", kterou vznesl žalovaný s odůvodněním, že žalobce nejméně ve výši uplatněné částky nevyúčtoval poskytnuté zálohy na náhrady cestovních výdajů v cizí měně při zahraničních pracovních cestách.
Okresní soud v Českých Budějovicích po doplnění řízení rozsudkem ze dne 27. 4. 1999 č. j. 10 C 3/96-153 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.303,- Kč s 16% úrokem od 15. 8. 1995 do zaplacení, ohledně částky 29.250,- Kč žalobu zamítl, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 7.463,20 Kč, oproti tomu žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 13.824,- Kč a povinnost zaplatit České republice - do pokladny Okresního soudu v Českých Budějovicích na státem zálohovaném znalečném částku 4.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobci „vznikl nárok na pracovní odměnu ve smyslu uzavřené pracovní smlouvy, a to v původně zažalované částce\", a že oproti tomu bylo prokázáno, že žalovaný má vůči žalobci pohledávku za nevyúčtované zálohy na náhrady cestovních výdajů ve výši 29.250,- Kč. Protože v řízení bylo nepochybně zjištěno, že původní uplatněný nárok žalobce je důvodný, avšak zároveň opodstatněná je i protipohledávka žalovaného uplatněná ve smyslu §98 o.s.ř., uznal soud tento kompenzační projev za důvod zániku pohledávky do částky 29.250,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 7. 1999 č. j. 6 Co 1908/99 - 170 vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává „ve výroku v bodě I.\" - tj. v části, ve které bylo žalobci vyhověno - nedotčen, v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1.675,- Kč na nákladech odvolacího řízení k rukám advokáta. Vycházel ze zjištění, které učinil na základě znaleckého posudku, že žalobce neprovedl řádné vyúčtování záloh na náhrady cestovních výdajů a že žalovaný má z tohoto důvodu vůči žalobci pohledávku ve výši 29.250,- Kč. Dovodil, že znalec se s doklady, které měl k dispozici, „dostatečně vypořádal\", a že za situace, kdy neexistují originály prvotních dokladů, není důvod nevycházet z ostatních dokladů a počítačových sjetin, které jsou k dispozici. Za tohoto stavu je uplatněná námitka započtení důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že je povinností zaměstnavatele uchovávat prvotní doklady, neboť „pouze originálními doklady může příslušným kontrolním orgánům prokázat řádnost svého účetnictví a mzdové agendy\". Proto byl nesprávný postup odvolacího soudu, který připustil, aby znalec pracoval „pouze a jenom s počítačovými sjetinami\". Znalec měl správně odmítnout provedení znaleckého zkoumání proto, že „pro absenci původních originálních dokladů nelze znalecký posudek vůbec vypracovat\". V takovém případě by se žalovaný podle názoru žalobce „dostal do důkazní nouze a jeho námitka kompenzace by nemohla být nikdy připuštěna\". Žalobce také namítal, že jeho odvolání směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, a proto je nesprávný závěr odvolacího soudu, že proti výroku soudu prvního stupně, jímž bylo jeho žalobě vyhověno, nepodal odvolání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací (a takovým řízením bylo i řízení v této věci), musí žalobce již ve své žalobě uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§79 odst. 1 o.s.ř.). Tuto povinnost tvrzení i povinnost důkazní má žalobce i během řízení (§101 odst. 1, §120 odst. 1 o.s.ř.).
Žalovaný má rovněž povinnost (§101 odst. 1 o.s.ř.) tvrdit skutečnosti, které mají odůvodnit hmotněprávní obranu z jeho strany, kterou uplatňuje určité své hmotné právo, a nabídnout o ní důkazy. Ohledně této obrany má žalovaný tedy rovněž povinnost tvrzení a důkazní povinnost (§101 odst. 1, §120 odst. 1 o.s.ř.).
Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají, jak zcela správně dovozuje žalobce, i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§120 odst. 3 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování.
Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§153 odst. 1 o.s.ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§120 o.s.ř.) navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Dovolatel nebere dostatečně v úvahu, že na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje „váhu\" jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Obecně proto mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. §125 o.s.ř.).
V posuzované věci žalovaný k prokázání skutečnosti, že má za žalobcem pohledávku za nevyúčtované zálohy na náhradu cestovních výdajů, předložil kromě jiného jako důkaz o poskytování těchto záloh a jejich vyúčtování peněžní deník a pokladní knihu ve formě počítačové sestavy, které se pak staly jedním z výchozích podkladů pro vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Protože zákon stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. §125 o.s.ř.), není možné důkaz, který je z hlediska závažnosti pro posouzení věci významný, a který byl získán zákonným postupem, označit za nezpůsobilý důkazní prostředek a z tohoto důvodu k němu nepřihlížet a vyloučit jej předem z procesu hodnocení shromážděných důkazů „jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti\" ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. Názor žalobce, který „odmítal dokumentaci a důkazy, které byly žalovaným znalci předloženy\", neboť za způsobilý důkazní prostředek považoval pouze „originální\" doklady, nelze sdílet i z toho důvodu, že obecné předpisy o účetnictví umožňují účetním jednotkám, aby pro vedení účetnictví použily prostředků výpočetní a jiné techniky a technických nosičů dat nebo mikrografických záznamů (srov §4 odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb, o účetnictví, ve znění pozdějších změn a doplňků).
Odvolacímu soudu nelze ani důvodně vytýkat, že by jeho závěr, že žalobce proti výroku soudu prvního stupně „v odst. 1\" (tj. v části, ve které bylo žalobci vyhověno) nepodal odvolání, představoval vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §201 o.s.ř. účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Z obecného závěru, že k odvolání jsou legitimováni účastníci řízení (ustanovení §202 odst. 1 a 2 o.s.ř. na posuzovaný případ nedopadá), nelze dovozovat, že by odvolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy odvolání jakožto opravného prostředku plyne, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Tím, že soud prvního stupně v posuzované věci v prvém odstavci výroku rozsudku ze dne 27. 4. 1999 č. j. 10 C 3/96-153 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.303,- Kč s 16% úrokem od 15. 8. 1995 do zaplacení, nevznikla žalobci na jeho právech žádná újma, neboť se jeho postavení v důsledku uvedeného rozhodnutí v žádném ohledu nikterak nezhoršilo. Žalobce - objektivně vzato - nemůže mít z procesního hlediska žádný zájem na tom, aby byl uvedený výrok odvolacím soudem změněn nebo zrušen, a proto okolnost, že odvolání žalobce nebylo podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítnuto jako odvolání podané někým, kdo k odvolání není oprávněn, nezatěžuje řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Z hlediska věcné správnosti rozsudku odvolací soud také postupoval správně, jestliže při svých úvahách nepominul existenci pohledávky žalovaného vůči žalobci, neboť - i když zánik závazku započtením není uveden mezi taxativně uvedeným výčtem zániku práv a povinností z pracovněprávních vztahů v ustanoveních §252 až §257 zák. práce - nevyúčtovanou zálohu na náhradu cestovních výdajů může zaměstnavatel srazit ze mzdy na základě ustanovení §12 odst. 1 písm. g) zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších změn a doplňků, aniž by byl tento postup podmíněn uzavřením dohody o srážkách ze mzdy. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., případně jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. září 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková