ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2636.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2636/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky -Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému M. R., o zrušení náhradové povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 23/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 1999, č.j. 16 Co 265/99-73 takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 10. 1987, č.j. 9 C 21/85-77, který nabyl právní moci dne 7.4.1988, pokud jím byla žalobkyni uložena povinnost platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 235,- Kč měsíčně, tak, že počínaje 1.6.1995 se tato povinnost žalobkyni zrušuje. Svůj návrh odůvodnila zejména tím, že rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 5.12.1994 byl žalovanému odňat částečný invalidní důchod a že žalovaný dne 1.6.1995 nastoupil do pracovního poměru v B. k., ve kterém dosahuje podstatně nižší výdělky než v předchozím pracovním poměru. Protože změna zaměstnání žalovaného nesouvisí s pracovním úrazem z roku 1968, má žalobkyně zato, že došlo k podstatné změně poměrů na straně žalovaného a že za případnou ztrátu na výdělku v důsledku takovéto změny nenese odpovědnost.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22.12.1998, č.j. 19 C 23/96-59, žalobu zamítl a rozhodl, že „Českému státu\" a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznává. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že zdravotní stav žalovaného, který je v příčinné souvislosti s odškodňovaným pracovním úrazem, na základě kterého byla žalovanému od roku 1987 vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku, je setrvalý. Skutečnost, že žalovanému byl odňat částečný invalidní důchod a že žalovaný po určitou dobu ve svém zaměstnání dosahoval výdělků „přesahujících PPPV\" (musí vynaložit o 25% vyšší úsilí než zdravý člověk), nemůže změnit povinnost žalobce platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku, neboť se nejedná o podstatnou změnu poměrů v osobě žalovaného. Navíc výše příjmu, který žalovaný dosahuje v současném zaměstnání, splňuje kritéria pro vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku, jež byla žalovanému přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.10.1987, č.j. 9 C 21/85-79.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.8.1999, č.j. 16 Co 265/99-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; návrh, aby bylo proti jeho rozsudku připuštěno dovolání, zamítl. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že se poškození zdraví žalovaného od doby, kdy byla žalobci stanovena náhradová povinnost, nijak nezměnilo, že změnil zaměstnání jak z důvodů zdravotních, tak z důvodu změny bydliště a nejistoty s existencí zaměstnavatele, a že při dosahování výdělku musí žalovaný vynakládat vyšší úsilí v rozsahu asi 25% oproti zdravým zaměstnancům. Stejně jako soud prvního stupně také dospěl k závěru, že nebyly prokázány relevantní důvody pro zrušení povinnosti žalobce platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku, neboť nenastaly předpoklady pro změnu soudně stanovené povinnosti vyplývající z podstatné změny poměrů poškozeného-žalovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť „naléhavost existence požadovaného stanoviska k ustanovení §202 odst. 1 zák. práce vystupuje do popředí v souvislosti s absencí jednoznačné legislativní úpravy této oblasti\", a jedná se proto o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Vytýká odvolacímu soudu, že v řízení nebyly prokázány důvody skončení pracovního poměru žalovaného k 1.6.1995, když podle jejího názoru byl prokázán pouze rozpad manželství a přestěhování žalovaného. Je přesvědčena, že pracovní poměr byl ukončen z iniciativy žalovaného dohodou podle ustanovení §43 zák. práce z důvodů, které nesouvisely s poškozením jeho zdraví z roku 1968. Žalobkyně je přesvědčena, že pro posouzení důvodnosti návrhu je nezbytné porovnat poměry žalovaného, které byly rozhodující pro určení výše jeho náhrady za ztrátu na výdělku po skočení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity, a jeho nové poměry. Domnívá se, že v projednávaném případě došlo k podstatné změně poměrů v tom, že žalovaný rozvázal pracovní poměr dohodou, a to nikoli z prokazatelných zdravotních důvodů v souvislosti s jeho úrazem z roku 1968, a tato změna poměrů spočívá přímo v osobě žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatelka v dovolání mimo jiné uvádí, že nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že změna zaměstnání žalovaného k 1.6.1995 byla způsobena „souborem důvodů, které lze charakterizovat jako objektivní\". Vzhledem k tomu, že touto námitkou dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nebylo možné k této námitce přihlédnout; podstatou námitky je, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Protože nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale o dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu v tomto směru přezkoumat; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatelka dále namítá, že pro posouzení splnění podmínek uvedených v ustanovení §202 odst. 1 zák. práce je rozhodující porovnání poměrů poškozeného, jež byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity, a jeho nových poměrů a že v projednávané věci rozvázáním pracovního poměru žalovaného dohodou, nikoli ze zdravotních důvodů v souvislosti s jeho úrazem z roku 1968, se okolnosti rozhodující v případě určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nesporně změnily.
Výklad slovního spojení „změní-li se podstatně poměry\" použitého v ustanovení §202 odst. 1 zák. práce v tom směru, že je třeba porovnat poměry poškozeného, jež byly rozhodující pro určení výše náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity, a jeho nové poměry, se v rozhodovací praxi soudů již ustálil a také soudy obou stupňů při posuzování projednávané věci z tohoto výkladu podstatné změny poměrů vycházely. Stejně tak soudní praxe i teorie vychází z toho, že o změnu poměrů poškozeného nejde tehdy, když snížení výdělku poškozeného vyplývá z toho, že zaměstnanec změnil zaměstnání z rodinných důvodů, aby se dostal lépe do zaměstnání, nebo, že následoval manžela do jiné obce, neboť v takových případech vyplývá snížení výdělku jen z jeho osobních poměrů a poškozený by změnil zaměstnání, i kdyby k původnímu poškození zdraví nedošlo (srov. např. J. Týc a kolektiv Náhrada škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání, Práce, Praha 1983 str. 201 nebo JUDr. Milan Segeč, Změna pomerov podľa §202 zákoníka práce, Socialistické súdnictvo č. 10 ročník 1988), a vyjádřila se i k tomu, jaký vliv na posouzení podstatné změny poměrů podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce má skutečnost, že poškozenému byl zvýšen nebo odebrán částečný nebo plný invalidní důchod (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25.4.1981, sp. zn. 6 Cz 18/81, uveřejněný pod pořadovým číslem 8 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1983 nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.5.1999, sp. zn. 24 Co 145/98 uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 1, ročník 2000). Konformně s uvedenými závěry postupoval v napadeném rozhodnutí i odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právní otázky uplatněné dovolatelkou po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobkyně tedy není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první (per analogiam) a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. září 2000
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková