ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2681.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2681/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. L., jako správkyně konkursní podstaty K. b. P., a.s. v likvidaci, proti povinným 1) R. A. a 2) E. A., pro 3,611.879,80 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. E 762/96, o dovolání druhé povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 1999, č.j. 13 Co 865/98-50, takto:
I. Dovolání druhé povinné se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 1.7.1996, č.j. E 762/96-8, nařídil podle pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni č.j. Sm 11/95-13 ze dne 17.5.1995 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 3,611.879,80 Kč s 6% úroky od 17.11.1994 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení 156.996,- Kč a nákladů tohoto výkonu rozhodnutí 50.000,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, a to „os. automobilu Škoda 136 L Favorit\"; povinným zároveň zakázal, aby nakládali s věcmi, které vykonavatel podle usnesení sepíše.
Poté, co Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 2. 1998, č.j. 13 Co 488/97-21, k odvolání povinných usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a poté, co druhá povinná podáním ze dne 3.7.1998 navrhla, aby výkon rozhodnutí byl odložen, pokud je jeho předmětem osobní automobil Suzuki Swift 1, a aby byl ve stejném rozsahu zastaven, Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 29. 7.1998, č.j. E 762/96-37, návrh na zastavení výkonu rozhodnutí i návrh na odklad provedení výkonu rozhodnutí zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že užitné vlastnosti automobilu tovární značky Suzuki Swift 1,3 lze nahradit a realizovat obdobným typem dopravního prostředku, popřípadě zajistit i jiným způsobem, dospěl k závěru, že nejde o věc, která výlučně umožňuje zabezpečovat individuální potřeby druhé povinné.
K odvolání druhé povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.6.1999, č.j. 13 Co 865/98-50, usnesení soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, tedy ve výroku, jímž byl zamítnut návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „osobní automobil nelze ve smyslu §322 o.s.ř. považovat za zdravotní pomůcku, která nemůže být postižena výkonem rozhodnutí\". Vycházel přitom mimo jiné i z toho, že ze zdravotních zpráv vyplývá, že „druhá povinná je schopna samostatné chůze na vzdálenost 150 až 200m, při delší chůzi je nutná opora o hůl, ev. berly\". O návrhu druhé povinné na připuštění dovolání nerozhodl.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinná namítá, že soudy obou stupňů se dopustily pochybení, pokud se nezabývaly posouzením charakteru výše uvedeného osobního automobilu jako věci, kterou povinná potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, navíc i jako věci, kterou povinná potřebuje k uspokojování potřeb svých a své rodiny. Přitom připomíná, že má pouze částečný invalidní důchod, je samoživitelkou, má ve své výchově a výživě dvě nezletilé děti, je nezaměstnaná a vedena jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce. Mimo to bydlí v okrajové části města Plzně, která byla původně samostatnou obcí a své děti, žáky 5. třídy ZŠ a 1. třídy ZŠ, vozí denně předmětným osobním automobilem do základní školy ve vzdálenosti 3 km a sama se musí podrobovat rehabilitaci minimálně 1x za dva dny v rehabilitačním zařízení ve vzdálenosti 5 km od svého bydliště. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21.12.1998, č.j. 98 K 62/98-27, byl prohlášen konkurs na majetek akciové společnosti K. b. P., a.s. - v likvidaci a konkursním správcem byla ustavena JUDr. J. L. Proto se správce konkursní podstaty stal dnem prohlášení konkursu účastníkem řízení namísto úpadce K. b. P., a.s. - v likvidaci (srov. §14 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění změn a doplňků).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání může být podle naposled citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu, který dovolatelka rovněž uplatňuje, tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě druhá povinná napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. I když uvádí, že dovolání podává především z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu dovolání, (z vylíčení důvodů dovolání), vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je to, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní (že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu); ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu. Podstatou námitek uplatněných v dovolání je, že odvolací soud měl přihlédnout k jiným (dalším) skutečnostem, než přihlédl a ty skutečnosti, ke kterým soud přihlédl, že měl hodnotit jinak.
Tím, že dovolatelka polemizuje s hodnocením důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, případně předkládá nová skutková tvrzení, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání druhé povinné uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatelka rovněž (jak výše uvedeno) přichází v dovolání s novými skutkovými tvrzeními (osobní automobil je věcí, kterou povinná potřebuje k uspokojování potřeb svých a své rodiny, neboť je samoživitelkou, odkázaná na částečný invalidní důchod, má ve výchově a výživě dvě nezletilé děti, které musí denně vozit do základní školy, a sama musí dojíždět do rehabilitačního zařízení ve vzdálenosti 5 km od svého bydliště). Z přezkumné činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. ustanovení §205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl uvažovat. Proto také právní úprava (§243a odst. 2 věta první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen. K námitce druhé povinné, že sepsaný osobní automobil je věcí, kterou povinná potřebuje k uspokojování potřeb svých a své rodiny, proto dovolací soud přihlédnout nemohl.
Protože dovolání ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání druhé povinné - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť druhá povinná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů nemá a oprávněné žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. září 2000
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková