ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2720.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2720/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně R. M. proti žalované B., s.r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.zn. 7C 654/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 1999, č.j. 15 Co 407/98-52, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19.5.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní "na základě ust. §53 ZP okamžitě rozvazuje pracovní poměr". Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, ža žalobkyně měla neomluvené absence "nejméně od 22.4.1997 do současnosti".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19.5.1997 dané žalobkyni žalovanou dne 22.5.1997 je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustila, neboť v termínu od 20.4.1997 do 15.5.1997 měla neplacené volno odsouhlasené zaměstnavatelem, a že dne 7.5.1997 vydal jednatel žalované (J. M.) příkaz, kterým jí zakázal vstup do jiných než veřejných prostor "ČSPHM L.", čímž jí znemožnil vykonávat práci dle pracovní smlouvy (ačkoli se opakovaně do zaměstnání dostavila). Dále namítala, že okamžité zrušení pracovního poměru neobsahuje podstatné formální náležitosti ve smyslu ustanovení §55 zák. práce, když v něm chybí konkretizace příslušného ustanovení §53 zák. práce, o které se opírá, a skutkové vymezení důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 13.5.1998, č.j. 7C 654/97-30, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 4.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Rozsudkem ze dne 14.5.1998, č.j. 7C 654/97-33, doplnil předcházející rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet" Okresního soudu v Blansku soudní poplatek ze žaloby ve výši 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházeje z toho, že písemnou pracovní smlouvu ze dne 23.5.1996 ve znění jejího dodatku ze dne 1.6.1996 s žalobkyní uzavřel za žalovanou P. M., který již v té době nebyl statutárním orgánem žalované (jejím jednatelem), a proto žalované z tohoto písemného právního úkonu nemohly vzniknout práva a povinnosti, zabýval se soud prvního stupně jako otázkou předběžnou otázkou vzniku pracovního poměru mezi účastníky. Po provedeném dokazování dovodil, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou vznikl s účinností od 1.6.1996 na základě pracovní smlouvy uzavřené konkludentním jednáním, neboť tím, že žalobkyně tohoto dne nastoupila do zaměstnání a začala pro žalovanou s jejím vědomím vykonávat práci zástupkyně vedoucí provozu na čerpací stanici v L., došlo k dohodě o všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 zák. práce (tj. o druhu práce, místu výkonu práce i dni nástupu do práce). Dále vycházel z toho, že na základě ústní žádosti žalobkyně jí její nadřízený na pracovišti J. M. rovněž ústně udělil od 20.4.1997 neplacené volno, které žalobkyně od tohoto dne čerpala (proto nebyla přítomna na pracovišti), a že příkazem ze dne 7.5.1997 jednatel žalované J. M. žalobkyni zakázal vstup na pracoviště, čímž jí znemožnil nástup do práce. Dospěl proto k závěru, že sice okamžité zrušení pracovního poměru splňuje formální náležitosti dané ustanovením §55 zák. práce, avšak žalovaná neprokázala, že by žalobkyně svým jednáním porušila pracovní kázeň, natož, že by šlo o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.5.1999, č.j. 15 Co 407/98-52, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění rozsudku ze dne 14.5.1998, č.j. 7 C 654/97-33) potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; návrh žalované na připuštění dovolání zamítl. Ohledně vzniku pracovního poměru shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni od 1.6.1996 vznikl u žalované pracovní poměr, když pracovní smlouvu rovněž považoval za uzavřenou konkludentním jednáním (žalobkyně vykonávala pro žalovanou práci po řadu měsíců, měla pracovní úkoly a pobírala mzdu). Vzhledem k tomu skutečnost, že P. M. již v době, kdy za žalovanou uzavíral písemnou pracovní smlouvu s žalobkyní (dne 23.5.1996), nebyl jednatelem žalované, nepovažoval významnou. I při posuzování platnosti rozvázání pracovního poměru s žalobkyní okamžitým zrušením (jehož důvodem byla tvrzená neomluvená absence za dobu "od 22.4.1997 do současnosti") se odvolací soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně; dovodil, že jestliže J. M. z titulu svého postavení nadřízeného žalobkyně souhlasil s tím, aby žalobkyně čerpala neplacené pracovní volno, nemůže být její nepřítomnost v zaměstnání v době "od 22.4.1997 do současnosti" posuzována jako neomluvená absence (konstatoval, že za neomluvenou je možno považovat absenci v zaměstnání pouze tehdy, jestliže "nepřítomnost zaměstnance v práci byla nedůvodná, neopírala se o nějaký omluvitelný důvod"). Zdůraznil přitom, že při udělování pracovního volna žalobkyni J. M. nevystupoval jako jednatel (statutární orgán) žalované, ale jako její nadřízený na pracovišti, který byl oprávněn o čerpání pracovního volna zaměstnanců rozhodovat. Výpověď svědka J. M. nepovažoval za vyvrácenou ani "přehledy o vyměřovacích základech a pojistném malé organizace", které předložila žalovaná, a podle nichž "u žalobkyně byl vyměřen základ i v dubnu a v květnu 1997 částkou 11.000,- Kč". Tyto listiny podle odvolacího soudu svědčí pouze o tom, že příslušné okresní správě sociálního zabezpečení byla zasílána hlášení neodpovídající skutečnosti, nikoli však o tom, že by žalobkyni nebyl udělen souhlas s čerpáním pracovního volna. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že žalovaná neuvedla, v čem má rozhodnutí soudu po právní stránce zásadní význam, a odvolací soud sám důvody pro připuštění dovolání neshledal.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení 237 odst. 1 písm. f) a §239 odst. 2 o.s.ř. Naplnění vady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřuje v tom, že jejímu "statutárnímu orgánu není známo, že by obdržel obsílku k nařízenému jednání odvolacího soudu, přičemž tímto postupem byla zkrácena na svých procesních právech, tj. konkrétně na možnosti jednat před soudem ve smyslu účasti u jednání odvolacího soudu a u tohoto jednání se k předmětu řízení příslušným způsobem vyjadřovat". Rozhodnutí odvolacího soudu má podle žalované po právní stránce zásadní právní význam, protože se zabývá dosavadní judikaturou dosud neřešenou otázkou "relevance pokynů nepravého jednatele směřujících vůči zaměstnancům společnosti, jež se fakticky v rukou nepravého jednatele nachází, a to zejména za situace, kdy nepravý jednatel je vůči zaměstnanci osobou blízkou". Konkrétně nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že pracovní poměr žalobkyně u žalované platně vznikl konkludentním způsobem, neboť podle jejího názoru jednání "nepravého jednatele", který s faktickým výkonem práce žalobkyně souhlasil a platil jí mzdu, přestože byl již 5.12.1995 ze své funkce odvolán, nemůže být přičítáno k tíži žalované, která je právnickou osobou a jejíž jednání je navenek vyjádřeno konáním či opomenutím jejího statutárního orgánu. Má proto zato, že jestliže žalobkyně uzavřela pracovní poměr "vědomě s neoprávněnou osobou" žalované, která jí přidělovala práci a vyplácela mzdu, pracovní poměr u žalované jí platně nevznikl. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že J. M. při udělování neplaceného volna žalobkyni nevystupoval jako statutární orgán žalované, ale jako její nadřízený na pracovišti, který byl oprávněn o čerpání volna zaměstnanců rozhodovat. Podle žalované z "uvedené argumentace" odvolacího soudu není zřejmé, z jakého titulu ("mimo tvrzené jednatelství") by měl být J. M. nadřízeným žalobkyně na pracovišti oprávněným rozhodovat o čerpání pracovního volna či přidělování pracovních úkolů. Jestliže J. a P. M. dovozovali takové své údajné oprávnění z pracovního poměru, který mezi nimi a žalovanou měl být uzavřen na výkon práce ředitele a zástupce ředitele, považuje žalovaná takové pracovní smlouvy za neplatné s odkazem na "Rc 13/95". Žalobkyně (na rozdíl od ostatních zaměstnanců čerpací stanice, kteří jako svědci vypovídali "o oprávnění J. M. k udělování neplaceného volna" a kteří o jeho odvolání z funkce jednatele nemuseli vědět a toto oprávnění u něj na základě minulé zkušenosti předpokládali) jako osoba blízká ve vztahu k J. M. (její tchán) věděla nejen o jeho odvolání z funkce jednatele, ale i o tom, že po odvolání z této funkce není oprávněn jí "udělit neplacené volno". Výpověď žalobkyně dovolatelka navíc považuje za účelovou, neboť je potvrzována pouze J. M., jehož výpověď je "problematická" nejen s ohledem na blízký příbuzenský vztah, ale zejména s ohledem na "Hlášení o výši vyměřovacího základu", které za dobu údajného neplaceného volna žalobkyně vystavil a zaslal okresní správě sociálního zabezpečení (údaje v něm uvedené jsou v příkrém rozporu s obsahem jeho svědecké výpovědi); vytýká odvolacímu soudu, že "uvedené hlášení" při hodnocení důkazů "zcela vytrhl z kontextu". Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., může být proti němu dovolání přípustné jen tehdy, je-li postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jsou-li splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí. Protože jiné vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud otázkou, zda řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., na kterou poukazuje dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k navrženým a provedeným důkazům apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Námitka žalované, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. proto, "že statutárnímu orgánu není známo, že by obdržel obsílku k nařízenému jednání odvolacího soudu, kdy tímto postupem byl zkrácen na svých procesních právech, tj. konkrétně na možnosti jednat před soudem ve smyslu účasti u jednání odvolacího soudu a u tohoto jednání se k předmětu řízení příslušným způsobem vyjadřovat", není důvodná.
Podle ustanovení §24 věty první o.s.ř. účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (Článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce vybavený procesní plnou mocí je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), ať je jím advokát (§25 o.s.ř.) nebo jiný zmocněnec (§27 o.s.ř.). Proto ustanovení §49 odst. 1 věta první o.s.ř. stanoví, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Je tomu tak zejména z toho důvodu, aby i tímto způsobem byl naplněn cíl zastoupení v občanském soudním řízení, kterým je kvalifikované vystupování účastníka (prostřednictvím jeho zástupce) vůči soudu. Nejenom zástupci, ale i účastníku samotnému se písemnost doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat, tedy například dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod. (§49 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce.
V posuzované věci se o takovou situaci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovanou na základě plné moci ze dne 24.9.1997 zastupoval advokát JUDr. R. K. (tedy zástupce s plnou mocí pro celé řízení). Odvolací soud k projednání odvolání žalované nařídil jednání na den 19.5.1999 a k tomuto jednání tzv. obyčejným způsobem (nikoli do vlastních rukou) předvolal žalobkyni a jejího zástupce, žalovanou (na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním rejstříku, tj. L. č. 236, kterou také sama v písemných podáních k soudu uvádí) a jejího zástupce. Zástupci žalované advokátovi bylo předvolání k tomuto jednání doručeno dne 4.5.1999 a žalované dne 6.5.1999 (vzhledem k tomu, že nešlo o písemnost určenou do vlastních rukou právnické osoby, nebylo třeba, aby byla doručena statutárnímu zástupci žalované - srov. §48 odst. 1 o.s.ř.). Podle obsahu spisu žádná ze sporných stran nežádala, aby odvolací řízení bylo doplněno výslechem žalované (jejího statutárního zástupce). Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19.5.1999, tohoto jednání se osobně zúčastnil zástupce žalované a v průběhu jednání mu bylo umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se také vyjádřit. Žalované tedy bylo (prostřednictvím jejího zástupce) umožněno uplatnit všechna procesní práva, která jí zákon jako účastníku řízení poskytuje.
Proto skutečnost, že odvolací soud dne 19.5.1999 jednal jen za účasti zástupce žalované advokáta (bez přítomnosti statutárního zástupce žalované), vadu řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nepředstavuje. Tímto postupem odvolacího soudu k odnětí možnosti žalované jednat před soudem nedošlo.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není postižen ani vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., není dovolání žalované z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné.
Protože žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu navrhla připuštění dovolání, majíc zato, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a to - jak výslovně uvádí v dovolání - proto, že "se zabývá dosavadní judikaturou dosud neřešenou otázkou relevance pokynů nepravého jednatele směřujících vůči zaměstnancům společnosti, jež se fakticky v rukou nepravého jednatele nachází, a to zejména za situace, kdy nepravý jednatel je vůči zaměstnanci osobou blízkou", a protože odvolací soud tomuto jejímu návrhu nevyhověl, je namístě posoudit přípustnost dovolání také podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, která pro rozhodnutí věci nebyl určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou právní otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (proto, že se "zabývá se dosavadní judikaturou dosud neřešenou otázkou relevance pokynů nepravého jednatele směřujících vůči zaměstnancům společnosti, jež se fakticky v rukou nepravého jednatele nachází, a to zejména za situace, kdy nepravý jednatel je vůči zaměstnanci osobou blízkou"), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Zpochybňuje-li žalovaná správnost skutkového závěru odvolacího soudu (shodného se závěrem soudu prvního stupně) o tom, že žalobkyně pro žalovanou fakticky po řadu měsíců pracovala, plnila pracovní úkoly a pobírala mzdu, a o tom, že J. M. byl nadřízeným žalobkyně na pracovišti, oprávněným rozhodovat mimo jiné o udělení neplaceného pracovního volna, když tvrdí, že šlo "o nepravého jednatele", nepodrobuje tím kritice vlastní právní posouzení věci odvolacím soudem. Ve skutečnosti podstatou námitek žalované v tomto směru je to, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy (zejména výpověď žalobkyně, svědků P. M., J. M. a důkazy listinné) a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Žalovaná současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (dovolatelka činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc (ve vztahu k otázce vzniku pracovního poměru mezi účastníky i k otázce oprávněnosti J. M. k udělení neplaceného pracovního volna žalobkyni), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak výše uvedeno - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není postižen žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a protože dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová