ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2762.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2762/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. D., proti žalovanému M. h. f. P. j., samostatné příspěvkové organizaci, o určení neplatnosti výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 237/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 1999 č.j. 20 Co 530/98-66, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro soustavné porušování pracovní kázně. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že žalobce dne 11.9.1996 po skončení pracovní doby „svévolně\" vnikl bez jeho souhlasu a za jeho nepřítomnosti do kanceláře ředitele žalovaného a „vyměnil část pracovního stolu v této kanceláři za zcela jinou nábytkovou součást umístěnou trvale v přízemí budovy\", dále že v souvislosti s plánem čerpání nevybraných dovolených na zotavenou za rok 1996 na výzvu ředitele žalovaného až „dosud\" nesdělil, jaká jednání či schůzky či jiné neodkladné úkoly bude vypracovávat v měsíci říjnu, že dne 30.9.1996 odmítl převzít písemné určení nástupu dovolené z rukou ředitele žalované a zastrašoval svědka tohoto doručení, že nenastoupil na nařízenou dovolenou a že dne 2.10.1996 ředitele žalovaného „slovně napadl urážlivým způsobem\".
Dalším dopisem ze dne 10.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce „v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele\" zaslal náměstkovi ministra kultury ČR a prezidentu předsednictva MHF Pražské jaro „dopis obsahující řadu nepravdivých a zavádějících informací\" poškozujících dobré jméno žalovaného.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru a uvedené okamžité zrušení pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že tvrzení žalovaného jsou účelová a „motivovaná pouze osobní nenávistí ředitele žalovaného k žalobci\", neboť na nařízenou dovolenou řádně nastoupil a neoprávněné manipulace s nábytkem, stejně jako ostatních vytýkaných porušení pracovní kázně, se nedopustil.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19.5.1998 č.j. 27 C 237/96-49 žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 9.525,- Kč „na účet JUDr. J. N.\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru není dán, neboť pokud došlo k poškození dobrého jména žalovaného, nebyl tímto důvodem dopis žalobce, ale skutečná situace u žalovaného zapříčiněná špatným hospodařením. Protože žalobce v souvislosti s porušením pracovní kázně spočívajícím ve „svévolném\" přesunu nábytku byl písemně upozorněn žalovaným na možnost výpovědi, soud prvního stupně dále dovodil, že tento skutek nemůže být současně důvodem následné výpovědi podle ustanovením §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť zaměstnanec nemůže být za stejné porušení pracovní kázně „dvakrát sankcionován\". Vzhledem k tomu, že ostatní vytýkaná méně závažná porušení pracovní kázně nebyla prokázána, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ani výpověď z pracovního poměru není platným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.2.1999 č.j. 20 Co 530/98-66 rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích o věci samé\" potvrdil, ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek „změnil jen tak, že jejich výše činí 13.025,- Kč\", jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.575,- Kč „k rukám JUDr. J. N.\". Podle názoru odvolacího soudu skutečnosti, označované žalovaným ve výpovědi jako soustavné porušování pracovní kázně, nebyly prokázány a navíc, tak, jak byly tyto skutečnosti popsány, je nelze ani jako soustavné méně závažné porušení pracovní kázně posuzovat. V dopise, který byl podkladem okamžitého zrušení pracovního poměru, pak „není uvedeno nic, co by pobuřovalo nebo uráželo\". Žalobce zde vznesl důvodně připomínky a kritiku určitých nedostatků v hospodaření žalovaného, jež byly nakonec kontrolními orgány prokázány jako pravdivé, a ani odvolací soud neshledal v jeho obsahu důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Namítal, že „účastníku řízení tj. statutárnímu orgánu žalovaného\" byla postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť mu „nebylo umožněno účastnit se jednání před odvolacím soudem, vyjadřovat se, činit návrhy včetně závěrečného návrhu\". Přitom „aktuální pokyny právnímu zástupci hodlal dát až před jednáním, což však nemohl učinit vzhledem k nutnosti okamžitého ošetření u lékaře\". Zástupce jeho neúčast na počátku jednání řádně omluvil, výslovně uvedl, že omluvený trvá na právu účastnit se jednání a současně požádal o odročení jednání. Dovolatel navrhl, aby řízení bylo doplněno jeho účastnickou výpovědí, neboť při svém výslechu před soudem I. stupně nemohl „pod tlakem tehdejších okolností\" uvést všechny skutečnosti a tvrzení ve svůj prospěch, dále dodatečným výslechem některých již vyslechnutých svědků a konečně výslechem svědků, které chtěl navrhnout u jednání před odvolacím soudem. Dovolatel rovněž namítal, že soudy obou stupňů postupovaly „v rozporu s ustanoveními §122 odst. 1 a 2, §123, §126, §129 odst. 1 a §132 o.s.ř.\" a nezhodnotily žalovaným tvrzené okolnosti, „přestože k jejich prokázání byly navrženy důkazy\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření uvedl, že namítané skutečnosti nepředstavují vadu uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť neprovedení důkazu výslechem účastníka není porušením zásad ústnosti a přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, zvláště když žalovaný byl po celé řízení zastoupen advokátem a statutární orgán žalovaného byl v řízení před soudem prvního stupně již dvakrát jako účastník řízení vyslechnut.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst.1 písm.f) o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst.2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Ve skutečnosti, že odvolací soud dne 22.2.1999 ve věci jednal jen za účasti zástupce žalovaného - advokáta JUDr. J. P. (bez přítomnosti statutárního zástupce žalovaného), nelze spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Podle ustanovení §24 o.s.ř. se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Svá procesní práva a povinnosti pak vykonává prostřednictvím tohoto zástupce. Zástupce, kterému byla účastníkem udělena plná moc pro celé řízení (advokátům lze - ve smyslu ustanovení §25 odst. 1, věty druhé a §28 odst. 2, věty prvé o.s.ř. - udělit pouze plnou moc pro celé řízení), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení činit účastník. Jestliže má účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje soud písemnosti pouze tomuto zástupci. Nejenom zástupci, ale i účastníku řízení se písemnost doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat, tedy např. dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod. (srov. §49 odst. 1 o.s.ř.). Není-li důvodu účastníka osobně předvolávat k ústnímu jednání (tak tomu bude zpravidla tehdy, jestliže již byl v řízení vyslechnut), soud vyrozumí o ústním jednání vždy jen zástupce s plnou mocí pro celé řízení. Svá procesní práva v takovém případě účastník řízení realizuje prostřednictvím svého zástupce.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaného v řízení zastupoval na základě plné moci ze dne 23.6.1997 advokát JUDr. J. P. (tedy zástupce s plnou mocí pro celé řízení). Předvolání k jednání před odvolacím soudem nařízenému na den 22.2.1999 bylo doručováno (a dne 14.1.1999 řádně doručeno) jen tomuto zástupci žalovaného, který se také jednání osobně účastnil; z obsahu protokolu o jednání plyne, že omluvil nepřítomnost ředitele žalovaného a o odročení jednání nežádal (žalovaný nenabízí důkazy k vyvrácení obsahu protokolu o jednání). Odvolacímu soudu proto nic nebránilo jednat v nepřítomnosti žalovaného, jehož osobní účast nepovažoval za nezbytnou. V průběhu jednání bylo zástupci žalovaného umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se mohl také vyjádřit. Žalovanému tedy bylo (prostřednictvím jeho zástupce) umožněno uplatnit všechna procesní práva, které mu zákon jako účastníku řízení poskytuje. Ve prospěch opačného názoru nelze argumentovat ani tím, že ředitel žalovaného hodlal dát zástupci „aktuální pokyny\" až před samotným jednáním, neboť otázka projednání dalšího procesního postupu, popřípadě určení místa a času pro takovou konzultaci, nenáleží k procesním právům účastníka řízení, nýbrž je věcí vzájemného vztahu zástupce a zastoupeného.
Tvrdí-li žalovaný, že mu odvolací soud odňal možnost jednat před soudem tím, že neprovedl jeho (další v pořadí) výslech jako účastníka řízení, pak náležitě nerozlišuje mezi přednesy a jinými procesními úkony účastníka a důkazem jeho výslechem. Zatímco přednesy a jiné procesní úkony slouží k tomu, aby účastník mohl uvést svá tvrzení, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k dokazování a k právní stránce věci a realizovat další svá procesní práva nebo plnit své procesní povinnosti, je výslech účastníka řízení (§131 o.s.ř.) jedním z důkazů (důkazních prostředků). Výslech účastníka řízení má postavení jednoho z řady v úvahu přicházejících důkazů (důkazních prostředků), jimiž soud zjišťuje skutkový stav věci. Při výslechu se účastník řízení vyjadřuje k rozhodným skutečnostem (ke skutečnostem významným pro skutková zjištění); tento výslech neslouží a nemůže sloužit k realizaci jeho procesních práv účastníka.
K procesním právům účastníka proto nenáleží - jak se dovolatel mylně domnívá, aby byl soudem proveden jím navržený důkaz (v posuzované věci výslech účastníka řízení podle ustanovení §131 o.s.ř.). Je totiž věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1, věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 os.ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. protože jsou pro věc nerozhodné nebo nadbytečné), nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem. V případném pochybení v tomto směru by mohla být spatřována jiná vada řízení, která naplňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. K takové jiné vadě však může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Sama skutečnost, že řízení je eventuelně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však přípustnost dovolání nezakládá.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný není srozuměn se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů, neboť podle jeho názoru „v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly zhodnoceny žalovaným tvrzené okolnosti, přestože k jejich prokázání byly nabízeny důkazy (37 listin či souborů listin)\". To, že soudy na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení dospěly k jiným skutkovým zjištěním a že učinily právní závěry, se kterými žalovaný nesouhlasí, nelze považovat za postup nesprávný a kterým mu byla odňata možnost jednat před soudem. Soud totiž při hodnocení provedených důkazů není vázán názorem účastníka řízení nebo jeho zmocněnce (srov. §132 o.s.ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci). Zjištěný skutkový stav je soud oprávněn posoudit podle právních předpisů. Námitky dovolatele ve skutečnosti představují dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.; k těmto dovolacím důvodům může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení §238, popřípadě podle ustanovení §239 o.s.ř., což v posuzovaném případě splněno nebylo.
Z uvedeného vyplývá, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. postižen. Pro-tože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení §238 o.s.ř. [a tedy z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst.3 písm. b), c) a d) o.s.ř.], případně z hlediska ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný pro-středek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.500,- Kč a v paušální částce náhrad hotových výloh 75,- Kč (srov. §7, §9 odst. 3, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 3 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková