ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2805.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2805/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce E. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., státní podnik, odštěpnému závodu S. u. l. v P., zastoupenému advokátkou, za účasti K., p., a.s. (dříve Č. K., d. p., a.s.), jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 282/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 1999 č.j. 23 Co 369/99-220, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. února 1999 č.j. 5 C 282/95-201 (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba na zaplacení 600,- Kč měsíčně od 1.1.1999 zamítnuta) a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. září 1999 č.j. 5 C 282/95-233 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu ze dne 17.5.1994 nahradil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od 20.3.1995; původně požadoval 78.280,- Kč s 19% úrokem ode \"dne podání návrhu\" a od 1.1.1996 placení 8.049,- Kč měsíčně, posléze 153.455,- Kč s 26% úrokem od 1.12.1997 do zaplacení a od 1.12.1997 placení 11.888,- Kč měsíčně a nakonec 191.075,- Kč se 17% úrokem z částky 48.646,- Kč od 1.1.1996 do zaplacení, s 19% úrokem z částky 50.664,- Kč od 1.1.1997 do zaplacení, s 21% úrokem z částky 42.725,- Kč od 1.1.1998 do zaplacení a s 20% úrokem z částky 49.040,- Kč od 1.1.1999 do zaplacení a od 1.1.1999 placení 14.601,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný sice svoji odpovědnost za škodu způsobenou pracovním úrazem uznal, avšak náhradu za ztrátu na výdělku mu krátí o předpokládaný výdělek povrchového zámečníka. Žalobce, kterému žalovaný toto pracovní zařazení po skončení pracovní neschopnosti nabídl, není schopen tuto práci \"vzhledem ke svým zdravotním omezením\" zastávat.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10.12.1997 č.j. 5 C 282/95-114 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Příbrami\" na náhradě nákladů řízení 1.054,60 Kč a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému \"na účet jeho právní zástupkyně\" na náhradě nákladů řízení 35.075,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce, který pracoval u žalovaného naposledy jako horník-lamač, utrpěl dne 17.5.1994 pracovní úraz, za který žalovaný \"uznal svou pracovněprávní odpovědnost\". Pro následky úrazu nebyl žalobce schopen vykonávat dosavadní práci v podzemí dolu, od 20.3.1995 mu byl přiznán částečný invalidní důchod a ke dni 5.4.1995 rozvázal dohodou \"ze zdravotních důvodů\" se žalovaným pracovní poměr; žalovaný nabídl žalobci před rozvázáním pracovního poměru práci povrchového zámečníka, žalovaný tuto práci odmítl a znaleckým posudkem MUDr. Č. M. bylo prokázáno, že pro následky úrazu žalobce nemohl nabídnutou práci vykonávat. Žalobce od rozvázání pracovního poměru se žalovaným (s výjimkou doby od 2.5.1995 do 24.5.1995, kdy byl zaměstnán u podnikatele E. H.) nepracoval (byl veden u Úřadu práce v P. jako uchazeč o zaměstnání) až do 30.11.1995, od 1.12.1995 je zaměstnán s minimální mzdou, a od 4.4.1996 mu byl částečný invalidní důchod \"odňat\". Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce je absolventem střední průmyslové školy s maturitou a že při výkonu práce odpovídající tomuto vzdělání by dosahoval výdělku nejméně 8.500,- Kč měsíčně, a dovodil, že rozdíl mezi tímto výdělkem a minimální mzdou dosahovanou ve \"zvoleném zaměstnání\", je částka, kterou si ve smyslu ustanovení §195 odst.3 zák. práce opomenul vydělat. Požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku mu proto nenáleží.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11.6.1998 č.j. 23 Co 169/98-152 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že zaměstnavateli odpovědnému za škodu při pracovním úrazu nemůže \"jít k tíži\" to, že poškozený zaměstnanec nedosahuje po pracovním úrazu výdělku \"v důsledku situace na trhu práce\" nebo v důsledku jeho vlastního rozhodnutí, avšak jen tehdy, splňuje-li poškozený zaměstnanec podmínky pro přijetí do zaměstnání a situace na trhu práce je taková, že všechna místa jsou obsazena, nebo rozhodl-li se poškozený zaměstnanec, že práci nebude vykonávat. U žalobce bylo zjištěno, že ti, kteří byli Úřadem práce v P. označeni jako jeho možní zaměstnavatelé, odmítli žalobce zaměstnat, neboť po absolvování střední průmyslové školy neměl potřebnou dobu praxe a znalosti, které pro výkon práce požadovali. Protože žalobce nemá \"požadovaný pracovní potenciál\" a z tohoto důvodu nemohl být přijat na místa \"středních technických pracovníků\" jinak odpovídajících jeho vzdělání bez ohledu na situaci na trhu práce a \"jeho vůli\", nelze dovozovat, že by si ve smyslu ustanovení §195 odst.3 zák. práce opomenul něco vydělat. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval otázkou výše náhrady za ztrátu na výdělku.
Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 17.2.1999 č.j. 5 C 282/95-201 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 191.075,- Kč se 17% úrokem z částky 48.646,- Kč od 1.1.1996 do zaplacení, s 19% úrokem z částky 50.664,- Kč od 1.1.1997 do zaplacení, s 21% úrokem z částky 42.725,- Kč od 1.1.1998 do zaplacení a s 20% úrokem z částky 49.040,- Kč od 1.1.1999 do zaplacení a od 1.1.1999 mu platil 14.001,- Kč měsíčně, žalobu o placení dalších 600,- Kč měsíčně od 1.1.1999 zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci \"na účet\" jeho zástupce na náhradě nákladů řízení 46.705,- a že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Příbrami\" na soudním poplatku 7.644,- Kč a na náhradě nákladů řízení 2.464,60 Kč. Soud prvního stupně vycházel z právního názoru odvolacího soudu a na základě znaleckého posudku M. O. dovodil, že žalobci přísluší \"s přihlédnutím k valorizaci dle vládního nařízení 320/1998 Sb. a minimální mzdě 2.650,- Kč\", zvýšené od 1.1.1999 na částku 3.250,- Kč měsíčně, náhrada za ztrátu na výdělku za dobu do 31.12.1998 ve výši 191.075,- Kč a od 1.1.1999 ve výši 14.001,- Kč měsíčně.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.7.1999 č.j. 23 Co 369/99-220 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.250,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. S. Odvolací soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně je správný. Námitku žalovaného, že žalobce nebyl po pracovním úrazu přijat do zaměstnání z jiných důvodů než pro zdravotní poškození způsobené úrazem, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že při posouzení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je třeba vycházet nejen ze zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, ale i z dalších okolností na jeho straně, v posuzovaném případě pak z toho, že žalobce nemá s ohledem na nedostatek praxe takový pracovní potenciál, aby mohl využívat své odborné středoškolské vzdělání; není proto možné dovozovat, že by si bez vážných důvodů opomenul vydělat částky, které by představovaly výdělek zaměstnance s jeho odborným vzděláním.
Okresní soud v Příbrami poté usnesením ze dne 9.9.1999 č.j. 5 C 282/95-233 žalovanému uložil, aby zaplatil České republice \"na účet Okresního soudu v Příbrami\" na doplatku soudního poplatku 13.444,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že při posuzování otázky, zda žalobce splňoval po skončení pracovní neschopnosti podmínky pro přijetí do zaměstnání, je třeba brát v úvahu jen \"podmínky ve smyslu zdravotního handicapu v důsledku pracovního úrazu\". K \"tíži\" žalovaného jako zaměstnavatele povinného nahradit ztrátu na výdělku proto nelze přičítat skutečnost, že žalobce nebyl přijat na volné místo jen proto, že neměl dostatečnou praxi, neboť nesouvisí s následky pracovního úrazu. Žalovaný dále namítá, že při úvaze, jaké pracovní místo mohl žalobce po skončení pracovní neschopnosti zastávat, nelze vycházet jen z volných míst, ale že je třeba přihlížet i k zaměstnáním, která by mohl vykonávat, neboť není rozhodující, že není s ohledem na situaci na trhu práce právě pro žalobce volné. Z výsledků dokazování podle názoru žalovaného vyplynulo, že taková zaměstnání byla zjištěna. Žalovaný dovozuje, že náhrada za ztrátu na výdělku žalobce měla být stanovena jako rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody (\"valorizovaným\" podle příslušných právních předpisů) a výdělkem, kterého by žalobce mohl dosahovat s ohledem na svou kvalifikaci, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedl, že žalovaný poté, co bylo vyvráceno jeho tvrzení o tom, že žalobce bezdůvodně odmítl nabízenou práci povrchového zámečníka, začal namítat \"nevyužití žalobcovy středoškolské kvalifikace\", ačkoliv svým postupem (nepřijatelnou nabídkou práce zámečníka) zapříčinil skončení pracovního poměru účastníků, aniž by žalobci nabídl práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu. Odvolací soud správně zdůraznil, že pouze v případě, kdyby žalobce splňoval podmínky pro přijetí do zaměstnání a všechna vhodná místa by byla obsazena nebo kdyby se žalobce sám rozhodl dále nepracovat, nelze takovou situaci \"přičítat k tíži\" žalovaného, a že žalobce neměl takový pracovní potenciál, aby mohl své středoškolské kvalifikace využít. Žalobce vytýká žalovanému, že v dovolání z výsledků dokazování \"vytrhuje určité pasáže a tyto vykládá ve svůj prospěch\" a že z nich nelze dospět k závěrům činěným žalovaným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm.b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že napadené rozhodnutí trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že pracovní neschopnost žalobce po pracovním úrazu ze dne 17.5.1994 byla ukončena v únoru nebo v březnu 1995 (přesněji nebyla tato skutečnost v řízení zjištěna), je třeba při právním posouzení věci v současné době vycházet ze znění zákoníku práce v té době účinného, tj. ze zákona č. 65/1965 Sb. ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb. (dále jen \"zák. práce\"), zákona o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku v té době účinného, tj. ze zákona č. 1/1992 Sb. ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb. (dále jen \"zák. o mzdě\"), a předpisů tyto zákony provádějící v té době účinných.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu jsou podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.
Podle ustanovení §195 odst.1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení §195 odst.1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. §205b odst.3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost - srov. například rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.3.1989 sp.zn. 13 Co 98/89, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Podle ustanovení §195 odst.3 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že po pracovním úrazu byla pracovní neschopnost žalobce ukončena v únoru nebo v březnu 1995 s tím, že není schopen pro následky úrazu konat dosavadní práci horníka-lamače. Poté, co žalobce odmítl práci \"povrchového\" zámečníka, kterou pro něj zajistil žalovaný, došlo k rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou ke dni 5.4.1995; dokazováním bylo zjištěno, že pro následky úrazu žalobce nemohl tuto žalovaným pro něj zajištěnou práci vykonávat. Žalobce pobíral v době od 20.3.1995 do 4.4.1996 částečný invalidní důchod. Po skončení pracovní neschopnosti žalobce (s výjimkou krátkodobého zaměstnání od 2.5.1995 do 24.5.1995 nepracoval pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí až do 30.11.1995 a od 1.12.1995 je zaměstnán a pobírá minimální mzdu. Dokazováním bylo rovněž zjištěno, že žalobce složil v roce 1987 maturitní zkoušku na střední průmyslové škole, že ve školním roce 1987-88 studoval na vysoké škole (studium nedokončil) a že poté - aniž by využíval vzdělání získané na střední škole - nastoupil do pracovního poměru k žalovanému.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že v posuzovaném případě nejsou dány předpoklady pro postup podle ustanovení §195 odst.3 věty první zák. práce. I když žalovaný zajistil pro žalobce práci \"povrchového\" zámečníka, bylo zjištěno, že žalobce nemohl tuto práci pro následky pracovního úrazu konat; žalobce měl tedy vážný důvod k tomu, aby odmítl nastoupit takto zajištěnou práci.
Zaměstnanec si ve smyslu ustanovení §195 odst.3 věty druhé zák. práce opomene vydělat určité částky, jestliže měl možnost vlastní výdělečnou činností získat určitý příjem, avšak této možnosti nevyužil; do výše této částky mu zaměstnavatel neuhradí ztrátu na výdělku jen tehdy, jestliže této možnosti nevyužil bez vážných důvodů.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalobce, ačkoliv se snažil po skončení pracovní neschopnosti a po rozvázání pracovního poměru se žalovaným nastoupit zaměstnání, která mu zprostředkoval Úřad práce v P., nebyl na tato volná místa přijat; do zaměstnání nastoupil až od 1.12.1995. Během řízení pak nevyšlo najevo a ani žalovaný netvrdil, že by žalobce mohl do 30.11.1995 nastoupit práci u určitého zaměstnavatele, popřípadě že by mohl od 1.12.1995 nastoupit u určitého zaměstnavatele lépe placenou práci, než kterou od té doby vykonává, a že by této možnosti nevyužil. Protože nebylo prokázáno, že by žalobce nevyužil možnosti získat po pracovním úrazu příjem (vyšší příjem) vlastní výdělečnou činností (možnosti nastoupit práci u konkrétního zaměstnavatele), nelze ani důvodně dovozovat, že by mu žalovaný byl oprávněn ve smyslu ustanovení §195 odst.3 věty druhé zák. práce neuhradit škodu (část škody).
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem, je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po pracovním úrazu není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat).
I když odpovědnost za škodu způsobenou pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností (zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu, aniž by bylo uvažováno zavinění), je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (tj. v příčinné souvislosti s pracovním úrazem). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky pracovního úrazu nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit po pracovním úrazu jiné zaměstnání odpovídající pracovním úrazem snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky pracovního úrazu, ale situací na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl po pracovním úrazu bez práce, se změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po pracovním úrazu příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění pracovního úrazu je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) pracovním úrazem, popřípadě zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) pracovním úrazem nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. §12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů).
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí příjem z vlastní výdělečné činnosti, je nepochybné, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity nelze vycházet z výdělku, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování - jak uvedeno výše - zpravidla vychází), ani z hledisek uvedených v ustanovení §195 odst.3 věty první zák. práce nebo v ustanovení §36 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.; \"výdělek zaměstnance po pracovním úrazu\" ve smyslu ustanovení §195 odst.1 zák. práce je třeba v tomto případě stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení §195 zák. práce. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po pracovním úrazu určuje podle pravděpodobného výdělku (§17 odst.4 zák. o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity. Uvedený postup je v souladu se zněním ustanovení §195 odst.1 zák. práce a nejlépe a v souladu se základními principy ovládajícími odškodňování pracovních úrazů vystihuje z hlediska ustanovení §195 odst.1 zák. práce rozhodné výdělkové poměry postiženého zaměstnance.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti nebyl (s výjimkou krátkodobého zaměstnání od 2.5.1995 do 24.5.1995) od až do 30.11.1995 zaměstnán pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že uvedený skutkový stav posuzoval podle ustanovení §195 odst.3 věty první zák. práce, ačkoliv - jak vyplývá z výše uvedeného - se měl zabývat tím, jaký pravděpodobný výdělek by žalobce dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by po skončení pracovní neschopnosti prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že kvalifikace zaměstnance je dána také dosažením určitého vzdělání, i když neměl v oboru, na nějž se studiem připravoval, dosud žádnou praxi. Uvedené ovšem nelze chápat absolutně; jestliže zaměstnanec v oboru, v němž dosáhl vzdělání, nikdy nepracoval nebo jestliže v něm nepracuje po dlouhou dobu, musí být přihlédnuto též k tomu, zda vědomosti nabyté studiem může ještě v praxi uplatnit, například vzhledem k vývoji, který v příslušném oboru mezitím proběhl, nebo k jeho schopnosti dříve nabyté vědomosti po delší době vůbec použít.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalobce absolvoval střední průmyslovou školu v roce 1987 a že se od roku 1988 oboru, který vystudoval, nikdy nevěnoval. I když tímto studiem nepochybně nabyl určitou kvalifikaci, měly se soudy zabývat též tím, zda mohl v době po skončení pracovní neschopnosti (tj. v roce 1995) takto získanou kvalifikaci uplatnit v novém zaměstnání i bez jakékoliv praxe v oboru; vedeny nesprávným právním názorem odvolacího soudu se však věcí z tohoto pohledu nezabývaly.
Podle ustanovení §154 odst.1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Podle ustanovení §154 odst.2 o.s.ř. jde-li o opětující se dávky, lze uložit povinnost i k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu.
Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity (§195 zák. práce) lze podle ustálené judikatury soudu přiznat i ohledně plnění, která se stanou splatnými teprve v budoucnu (tj. jako opětující se dávky). Soudy tedy postupovaly správně, když žalobci přiznaly - jestliže dovodily oprávněnost nároku - požadovanou náhradu též ve formě opětujících se dávek. Soudu prvního stupně je však třeba vytknout, že - jak vyplývá z výroku jeho rozsudku - neurčil také splatnost v budoucnu (po vyhlášení rozsudku) se opětujících dávek a že stanovil opětující se dávky v budoucnu již s účinností od 1.1.1999, ačkoliv svůj rozsudek vyhlásil až dne 17.2.1999. Odvolací soud nejenže uvedená pochybení soudu prvního stupně neodstranil, ale ani sám při vyhlášení napadeného rozsudku nepřihlédl k dávkám, které se nepochybně staly splatnými v době od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně do vyhlášení jeho rozsudku. Soudy obou stupňů tak zatížily své rozsudky vadami, které jsou způsobilé mít za následek, že by mohly být z materiálního hlediska nevykonatelné. Dovolací soud k těmto vadám ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyly uplatněny v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že je postižen vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen napadený rozsudek, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou jeho výroku III., kterým byla žaloba zamítnuta, jenž nebyl napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci), zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí, jakož i akcesorické usnesení soudu prvního stupně ze dne 9.9.1999 č.j. 5 C 282/95-233, a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. prosince 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková