ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2965.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2965/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. R., proti žalovanému T. B. C., o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 179/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. dubna 1998, č.j. 26 C 179/96-56, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 1999, č. j. 20 Co 456/98-80, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem ze dne 9. 12. 1994 je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že si není vědoma žádných svých pochybení, „nato porušení pracovní kázně\", jak má na mysli ustanovení §53 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 4. 1998, č. j. 26 C 179/96-56, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému „náklady právního zastoupení\" ve výši 4.990,- Kč „na účet\" advokáta JUDr. P. T. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť zcela nestandardním a ojedinělým způsobem jednala ve věci nákupu drahého zařízení pro své pracovní účely jménem svého zaměstnavatele. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně, aniž by věc předala kompetentním zaměstnancům, sama podepsala za žalovaného objednávku a nechala si dovést počítač domů, za žalovaného včetně použití jeho razítka podepsala dodání předmětného počítače a odmítala na výzvu ředitele počítač vrátit (vrátila jej dodavateli až po okamžitém zrušení pracovního poměru). Tím porušila interní směrnice žalovaného, o kterých sama uvedla, že s nimi byla seznámena. Tvrzení žalobkyně o tom, že jednala v dobrém úmyslu a nebyla si vědoma žádného pochybení, hodnotil jako účelové.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 1999, č. j. 20 Co 456/98-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. T. Ztotožnil se se závěry, jež učinil soud prvního stupně, a v podstatném rozsahu na ně odkázal. K námitkám odvolatelky uvedl, že vymezení důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru, jak bylo uvedeno v dopise žalovaného ze dne 9. 12. 1994, je jednoznačně uvedeno tak, že je uplatněn důvod porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a že je nepochybné, že se skutkově nemůže jednat o žádný z důvodů uvedených v §53 odst. 1 písm. a) zák. práce. Za závadu nepovažoval ani skutečnost, že dopis obsahující okamžité zrušení pracovního poměru, byl vyhotoven v jazyce anglickém. Vycházel přitom z toho, že žádný právní předpis, tím méně zákonná norma, nezakazuje, aby za situace, že žalobkyně nastoupila jako pracovnice Britské rady, kde se předpokládá znalost anglického jazyka v běžném pracovním styku, komunikoval zaměstnavatel se svým zaměstnancem v jazyce, který oba běžně při výkonu své práce používají. Nerozhodné podle odvolacího soudu rovněž je, zda jednáním žalobkyně vznikla žalovanému škoda či nikoli, případně v jaké výši, stejně jako to, že žalobkyně dodatečně, po okamžitém zrušení pracovního poměru, počítač vrátila firmě, která jí ho dodala domů. Za prokázané nepovažoval ani tvrzení žalobkyně o tom, že sdělila první asistentce ředitele, že má počítač doma na zaškolení, neboť bylo na žalobkyni, aby byla procesně iniciativní a navrhla k tomuto svému tvrzení důkazy, když jinak odvolací soud považoval za dostatečná již zjištění, která v tomto směru učinil soud prvního stupně. Za rozhodující považoval zjištění, že ředitel žalovaného poté, co se o jednání žalobkyně dověděl, ji vyzval, aby počítač prodejci neprodleně vrátila, což žalobkyně odmítla. V souvislosti s okolnostmi případu právě toto jednání žalobkyně považoval odvolací soud za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že soud prvního stupně neměl pro vydání rozsudku spolehlivě zjištěný skutkový stav, a tak řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přezkoumával totiž okamžité zrušení pracovního poměru s žalobkyní podle neúředního překladu dopisu ze dne 9. 12. 1994, nezjistil, zda žalovaný jako zaměstnavatel řádně seznámil žalovanou s interními směrnicemi, nepřihlédl k rozporům mezi výpovědí žalobkyně, pracovním zařazením žalobkyně a jejím oprávněním z pracovního zařazení a interní směrnicí o nákupu kancelářských potřeb a věcí, jako je počítač, nevyslechl ředitele žalovaného a z provedeného dokazování tedy spolehlivě nezjistil skutečný stav věci. Odvolacímu soudu vytýká, že tyto vady řízení před soudem prvního stupně nezjistil a bez dalšího dokazování rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a že nepřizval k formálnímu odvolacímu řízení žalobkyni jako účastníka řízení ani žalovaného, ale pouze jejich právní zástupce. Je přesvědčena, že v soudních řízeních byla porušena ústavní zásada spravedlivého procesu stanovená v Čl. 36 odst. prvém Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1998, č. j. 26 C 179/96-56, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1998, č. j. 26 C 179/96-56, zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni - její zástupkyni JUDr. L. S. (§49 odst. 1 o.s.ř.) i žalovanému - jeho zástupci JUDr. P. T. dne 18.2.1999. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, sepsané dne 20. 3. 2000, došlo soudu prvního stupně dne 22. 3. 1999.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 18. 2. 1999 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula podle ustanovení §240, §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 18. 3. 1999. Proto bylo dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by bylo třeba se zabývat dalšími okolnostmi - jako opožděné odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. září 2000
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková