ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.314.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 314/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po J. F., zemřelém dne 11. května 1987, za účasti J. F., a M. V., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 D 859/87, o dovolání J. F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 1998 č.j. 24 Co 311/98-149, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
U bývalého Státního notářství pro Prahu 8 bylo zahájeno řízení o vypořádání dědictví po J. F., zemřelém dne 11.5.1987.
Státní notářství pro Prahu 8 rozhodnutím ze dne 8.6.1988 č.j. 8 D 859/87-31 určilo, že obecná cena majetku patřícího do dědictví činí 30.764,- Kčs, že dluhy dědictví činí 2.263,60 Kčs a že čistá hodnota dědictví činí 28.500,40 Kčs, a rozhodlo o vypořádání dědictví tak, že M. V. převezme zůstatkovou hodnotu členského podílu u SBD v P. ve výši 14.305,- Kčs a ostatní movitý majetek patřící do dědictví, \"zejména nevýplatek důchodu u ÚDZ v P. s tím, že zaplatila zhotovení a uložení urny\", a že J. F. převezme \"polovinu nemovitosti zapsané u Střediska geodesie v Praze na listu vlastnictví č. 59 kat. území V. Ch., to je rekreační chaty č. ev. 0108 se stav. parcelou č. parc. 975/19 a zahradou č. parc. 975/3 s tím, že se postaral o pohřeb, úhradu neuplatnil\". Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že \"jako dědici ze zákona I. dědické skupiny přicházeli v úvahu\" syn a dcera zůstavitele J. F. a M. V., kteří dědictví neodmítli. Vzhledem k tomu, že dědici neuzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, státní notářství postupovalo podle §483 obč. zák. a §39 odst.3 not. řádu a přihlédlo k tomu, že J. F. již vlastní druhou ideální polovinu rekreační chaty a že M. V. nemá vlastní byt.
K odvolání J. F. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.11.1988 č.j. 11 Co 507/88-43 rozhodnutí státního notářství ve výroku o vypořádání dědictví zrušil a věc vrátil tomuto státnímu notářství k dalšímu řízení. Zjistil, že mezi účastníky je sporné, zda M. V. obdržela od zůstavitele a jeho manželky jako dar 60.000,- Kč. Odvolací soud uložil státnímu notářství, aby v dalším řízení řešilo spornou otázku daru postupem podle ustanovení §18 not. řádu; došlo-li skutečně k darování, bude nutné při vypořádání dědictví provést jeho započtení na dědický podíl M. V.
Státní notářství pro Prahu 8 poté rozhodnutím ze dne 29.11.1990 č.j. 8 D 859/87-55 určilo, že obecná cena majetku patřícího do dědictví činí 30.764,- Kčs, že dluhy dědictví činí 2.263,60 Kčs a že čistá hodnota dědictví činí 28.500,40 Kčs, a rozhodlo o vypořádání dědictví tak, že J. F. převezme veškerý majetek patřící do dědictví, zejména \"1/2 rekreační chaty č. ev. 0108 s č. parc. 975/3 zahrada a č. parc. 975/19 zast. pl. - k pozemku je zřízeno právo osobního užívání - kat. území V. Ch., zůstatkovou hodnotu členského podílu u SBD v P. a nevýplatek důchodu u ÚDZ s tím, že pozůstalé dceři M. V. proplatí na úhradu jejího dědického podílu v hotovosti částku 14.250,20 Kčs do 15ti dnů od právní moci rozhodnutí potvrzujícího nabytí dědictví a v téže lhůtě hotovost 1.131,80 Kčs na úhradu za zhotov. a ulož. urny\" a že M. V. převezme \"hotovost 14.250,- Kčs na úhradu svého dědického podílu od J. F. do 15ti dnů od právní moci rozhodnutí potvrzujícího nabytí dědictví a od téhož v téže lhůtě hotovost 1.131,80 Kčs na úhradu zhotovení a uložení urny\". Při rozhodování o vypořádání dědictví vycházelo ze závěru, že J. F. žalobu \"na rozhodnutí sporné skutečnosti\" u soudu nepodal, přestože mu to bylo státním notářstvím uloženo, a že s ohledem na rozdílné výpovědi účastníků nebylo možné zápočet provést. Státní notářství přikázalo J. F. ideální polovinu rekreační chaty s odůvodněním, že již vlastní druhou polovinu této chaty, a zůstatkovou hodnotu členského podílu u SBD, když přihlédl ke \"sdělení ohledně nabytí čl. podílu u SBD zůstavitelem, jak byla dohodnuta další péče dětmi o zůstavitele do budoucna, pakliže by zůstal dále žít, bytové podmínky pozůst. dětí a jejich rodiny\".
K odvolání M. V. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.1.1991 č.j. 24 Co 13/91-61 rozhodnutí státního notářství zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul státnímu notářství, že znovu rozhodovalo o obecné ceně majetku patřícího do dědictví, o výši dluhů a o čisté hodnotě dědictví, ačkoliv o těchto otázkách již bylo pravomocně rozhodnuto a nebyly zjištěny nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit změnu původního rozhodnutí. Při zkoumání, zda M. V. obdržela dar 60.000,- Kčs, státní notářství neprovedlo potřebné dokazování a ani účastníky nevyzvalo, aby potřebné důkazy označili. Odvolací soud uložil státnímu notářství, aby v dalším řízení k objasnění sporné otázky darování provedlo řádné dokazování.
Obvodní soud pro Prahu 8, který toto řízení dnem 1.1.1993 převzal (srov. čl. II bod 1 zákona č. 263/1992 Sb.), rozhodnutím (správně usnesením) ze dne 8.12.1993 č.j. 8 D 859/87-94 ve znění usnesení ze dne 8.12.1993 č.j. 8 D 859/87-99 \"potvrdil\" nabytí dědictví tak, že M. V. převezme zůstatkovou hodnotu členského podílu u SBD v P. ve výši 14.305,- Kč \"se všemi právy a povinnostmi z členství vyplývajícími\" a ostatní movitý majetek patřící do dědictví (zejména nedoplatek důchodu ve výši 1.659,- Kč u ČSSZ v Praze 5, Křížová 25) a že J. F. převezme \"1/2 rekreační chaty ev. č. 0108 se stav. parcelou parc. č. 975/19 a zahradou č. parc. 975/3 na LV č. 59, k. ú. V. Ch. u katastrálního úřadu pro P.\", a rozhodl, že odměna notářky JUDr. I. R. za úkony, které provedla jako soudní komisařka, se určuje částkou 620,- Kč, kterou oba účastníci uhradí \"stejným dílem\". Na základě provedených důkazů dovodil, že \"bylo jednoznačně prokázáno, že k darům ve výši 60.000,- Kč jak navrhoval poz. syn k započtení na podíl poz. dcery nedošlo\"; navrhované započtení na dědický podíl M. V. proto neprovedl. Při vypořádání dědictví přikázal ideální polovinu rekreační chaty J. F. s odůvodněním, že druhou polovinu \"zdědil v dědictví po matce a oba účastníci s tímto řešením projevili souhlas\". M. V. přikázal zůstatkovou hodnotu členského podílu u SBD. Přihlédl k tomu, že hodnota tohoto podílu je přibližně stejná jako hodnota ideální poloviny rekreační chaty s pozemky, že \"hledisko zásluhy získání bytu pro zůstavitele je sporné\" a že \"hledisko lepšího využití bytu se nedá dobře použít, neboť situace v době úmrtí zůstavitele, která je pro vypořádání rozhodující, se vzhledem k délce projednávání dědictví zásadně změnila\"; jako \"jednoznačné kriterium\" se proto jeví \"spravedlnost při rozdělení podílu na majetku, neboť nepřidělením zůstatkové hodnoty členského podílu u SBD poz. dceři by došlo k zjevnému nadržování poz. synovi\" a jen rozdělením majetku \"dojde k majetkové rovnováze mezi oběma dětmi zemřelých rodičů\".
K odvolání J. F. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.5.1994 č.j. 24 Co 32/94-112 rozhodnutí (správně usnesení) soudu prvního stupně změnil tak, že při vypořádání dědictví M. V. nabývá jednu polovinu rekreační chaty ev. č. 0108 s jednou polovinou st.p.č. 275/19 a jednou polovinou zahrady č. 975/3, zapsaných na LV č. 59 pro kat. území V. Ch. u Katastrálního úřadu P., nedoplatek důchodu ve výši 1.659,- Kč a ostatní movitý majetek náležející do dědictví s tím, že odpovídá za polovinu pasiv dědictví a že je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení \"pozůstalému synovi\" na jeho dědický podíl částku 1.077,- Kč, a že J. F. nabývá členský podíl v SBD v P. v zůstatkové hodnotě 14.305,- Kč a částku 1.077,- Kč, kterou mu zaplatí M. V., a odpovídá za jednu polovinu pasiv dědictví. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že na dědický podíl M. V. nemůže být započtena částka 60.000,- Kč (kterou měla získat od zůstavitele a jeho manželky jako dar), neboť \"existence daru nebyla prokázána provedenými důkazy\". Při rozhodování o vypořádání dědictví odvolací soud přihlédl k tomu, že \"během doby odpadla naléhavost bytové potřeby u poz. dcery, která má již vlastní byt\", a že \"u poz. syna vyvstala mnohem akutnější potřeba bydlení pro jeho dceru M. F., která očekává narození dítěte, a mimo to je o dost let starší než dcera M. V.\". Tuto situaci podle názoru odvolacího soudu \"nelze přehlédnout, a to i při vědomí toho, že k faktickému využití bytu poz. synem pro potřeby jeho rodiny nedošlo po vzájemné dohodě se sestrou\", a odůvodňuje závěr, že \"členský podíl u SBD nelze nepřiznat poz. synovi\". Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že u nemovitostí a družstevních bytů došlo \"ke změně cenových relací\", které ve srovnání s dobou ke dni úmrtí zůstavitele podstatně vzrostly. Mají-li oba dědici nabýt z dědictví srovnatelné hodnoty, nezbývá jiné řešení, než že M. V. získá ideální polovinu rekreační chaty s pozemky; odvolací soud tu neměl důvod bránit vytvoření podílového spoluvlastnictví k rekreační chatě s pozemky mezi účastníky, neboť otázka spoluvlastnického vztahu mezi účastníky \"do budoucna je tak otázkou buď vzájemné dohody o právech, plynoucích každému ze spoluvlastníků nebo otázkou vypořádání spoluvlastnických podílů s tím, že pro poz. dceru bude případným finančním vyrovnáním za nových cenových podmínek naplněn reálný smysl rozdělení pozůstalosti podle §484 odst.1 obč. zák.\".
K dovolání M. V. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25.6.1998 č.j. 21 Cdo 143/98-142 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že jeho zjištění o tom, že dcera J. F. M. \"očekává narození dítěte\", nemělo oporu v provedeném dokazování. O vypořádání dědictví vyslovil právní názor, že je potřebné - má-li být provedeno v souladu se zákonem - nejvýznamnější položky aktiv dědictví (tj. zůstatkovou hodnotu členského podílu v SBD a spoluvlastnický podíl na nemovitostech) rozdělit mezi oba dědice a že při rozhodování, kterému z dědiců bude přikázán spoluvlastnický podíl na nemovitostech, je třeba přihlédnout také k tomu, že spoluvlastníkem nemovitosti již je J. F., že vztahy mezi dědici nejsou dobré a že přikázání spoluvlastnického podílu na nemovitostech dědičce M. V. neodpovídá požadavku ustanovení §484 odst.2 věty první obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.1991) na účelné využití věci v souladu se zájmem společnosti.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 30.12.1998 č.j. 24 Co 311/98-149 rozhodnutí (správně usnesení) soudu prvního stupně změnil tak, že M. V. nabývá z nedoplatku na důchodu částku 1.077,- Kč a že J. F. nabývá z nedoplatku na důchodu částku 582,- Kč; \"jinak\" usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že \"existence daru poz. dceři M. V. nebyla prokázána\", a dovodil, že nejvýznamnější položky aktiv dědictví (zůstatková hodnota členského podílu v SBD a spoluvlastnický podíl na nemovitostech) musí být v zájmu spravedlivého vypořádání dědictví rozděleny mezi oba dědice. Vzhledem k tomu, že přikázání spoluvlastnického podílu na nemovitostech M. V. je v rozporu s hlediskem účelného využití věci v souladu se zájmem společnosti, přikázal shodně se soudem prvního stupně tento spoluvlastnický podíl J. F. a zůstatkovou hodnotu členského podílu v SBD M. V. Polovina nemovitostí představuje hodnotu 14.800,- Kč a zůstatková hodnota členského podílu v SBD činí 14.305,- Kč, a proto - mají-li být podíly obou dědiců stejné - obdrží z nedoplatku na důchodu M. V. částku 1.077,- Kč a J. F. částku 582,- Kč.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. F. dovolání. Namítá, že dar pro M. V. byl provedenými důkazy prokázán (zejména výpovědí svědkyně M. P.) a že soudy k němu měly při vypořádání dědictví přihlédnout. Dovolatel dále poukazuje na to, že podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.5.1994 č.j. 24 Co 32/94-112 nabyl členský podíl v SBD, že od počátku hradí veškeré náklady spojené s družstevním bytem a že v bytě bydlí jeho dospělá dcera se svým dítětem. Podle jeho názoru je v \"hrubém rozporu se skutečným stavem věci\", aby \"předmětný družstevní byt\" nabyla M. V. I v tomto směru mělo být přihlédnuto k možnosti účelného využití věci v souladu se zájmy společnosti; tomuto hledisku neodpovídá, aby se \"členové rodiny pozůstalého syna J. F. ocitli bez přístřeší nad hlavou, když v dobré víře po mnoho let obývali předmětný družstevní byt\". Dovolatel dovozuje, že při vypořádání dědictví mu měl připadnout spoluvlastnický podíl na nemovitostech a \"členský podíl v SBD\" s tím, že by poskytl M. V. \"finanční vyrovnání\". Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. u usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé (a o takové usnesení jde i v tomto dovolacím řízení), je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Uvedené platí i ve věcech, v nichž dovolací soud není ve smyslu ustanovení §242 odst.2 o.s.ř. vázán rozsahem dovolacích návrhů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1998 sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozhodnutí (správně usnesení) soudu prvního stupně jen tak, že z nedoplatku na důchodu nabývá M. V. částku 1.077,- Kč a J. F. částku 582,- Kč. Při vypořádání ostatního majetku zůstavitele vycházel ze shodného závěru jako soud prvního stupně, že M. V. nabývá zůstatkovou hodnotu členského podílu u SBD v P. a zůstavitelovy movité věci a J. F. nabývá \"1/2 rekreační chaty ev. č. 0108 se stav. parcelou parc. č. 975/19 a zahradou č. parc. 975/3 na LV č. 59, k. ú. V. Ch. u katastrálního úřadu pro P.\" a že \"existence daru ve výši 60.000,- Kč pro M. V.\", tvrzená J. F., nebyla prokázána. Nedoplatek na důchodu odvolací soud rozdělil mezi dědice jinak než soud prvního stupně proto, aby podíly obou dědiců byly stejné.
Ve srovnání s rozhodnutím (správně usnesením) soudu prvního stupně ze dne 8.12.1993 č.j. 8 D 859/87-94 ve znění usnesení ze dne 8.12.1993 č.j. 8 D 859/87-99 tedy odvolací soud v napadeném usnesení vymezil práva a povinnosti účastníků řízení rozdílně (diformně) jen v tom, jak mezi nimi vypořádal nedoplatek na důchodu zůstavitele. Ohledně dalšího vypořádání dědictví, včetně možnosti zápočtu tvrzeného daru ve výši 60.000,- Kč na dědický podíl M. V., dospěl ke shodným závěrům jako soud prvního stupně; v tomto směru je proto usnesení odvolacího soudu potvrzujícím usnesením, neboť tato práva a povinnosti účastníků byla usneseními soudů obou stupňů vymezena souhlasně.
J. F. - jak vyplývá z jeho dovolání - zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání spoluvlastnického podílu zůstavitele na nemovitostech a zůstatkové hodnoty členského podílu v SBD mezi účastníky a o neprovedení zápočtu jím tvrzeného daru ve výši 60.000,- Kč na dědický podíl M. V.; dovoláním tedy napadá usnesení odvolacího soudu pouze v jeho potvrzující části. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a protože přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu J. F. v dané věci vyplývat pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §239 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a J. F. ani neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že J. F. netvrdí, že napadené usnesení trpí některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a že ani z obsahu spisu takové vady nevyplývají, není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Protože dovolání proti usnesení odvolacího soudu není z hledisek ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání J. F. - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. Ve smyslu ustanovení §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. prosince 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová