ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.318.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 318/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému G. F. K., s.r.o., zastoupenému advokátem, o určení, že výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce není dán, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 302/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 1999 č.j. 12 Co 896/99-73, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.5.1998 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce se stal na základě rozhodnutí \"Valné hromady GFK s.r.o.\" ze dne 15.4.1998 od 1.9.1998 pro žalovaného \"nadbytečným vzhledem k úbytku hodin\" v jím vyučovaných předmětech (biologii a chemii).
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"důvod výpovědi\", dané žalobci žalovaným podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce dne 26.5.1998, \"není dán\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného nedošlo \"k úbytku\" vyučovacích hodin v oborech biologie a chemie, ale naopak \"k jejich nárůstu\", a že mu žalovaný před podáním výpovědi nenabídl jinou vhodnou práci.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 17.6.1999 č.j. 28 C 302/98-53 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.804,- Kč \"na účet\" advokátky. Z výsledků dokazování dovodil, že u žalovaného ke dni, v němž byla žalobci doručena výpověď, nedošlo k úbytku vyučovacích hodin v předmětech biologie a chemie, a že žalovaný nenabídl žalobci před podáním výpovědi jinou vhodnou práci. Protože se žalobce ke dni doručení výpovědi nemohl stát pro žalovaného nadbytečným zaměstnancem a protože žalovaný nesplnil povinnost podle ustanovení §46 odst.2 zák. práce, je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem a není tedy ani dán výpovědní důvod obsažený v této výpovědi.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11.11.1999 č.j. 12 Co 896/99-73 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.150,- Kč \"na účet\" advokáta a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť jde o určovací žalobu ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. a na požadovaném určení není naléhavý právní zájem. Určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde o porušení právního vztahu nebo práva. Vzhledem k tomu, že žalobce nepodal \"v zákonné lhůtě\" žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovaným podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce, neboť - jak uvedla jeho zástupkyně při jednání před odvolacím soudem - nemínil u žalovaného dále pracovat, a že proto jeho pracovní poměr na základě této výpovědi již v roce 1998 skončil, nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na určení, že výpovědní důvod obsažený v této výpovědi není dán.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že ačkoliv byl jednání před odvolacím soudem přítomen a hlásil se o slovo, zodpověděla dotaz soudu \"ve vztahu k hmotněprávní podmínce\" žaloby pouze jeho \"právní zástupkyně\". Žalobce chtěl sdělení své zástupkyně blíže upřesnit a zdůvodnit naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobce neměl totiž v úmyslu přestat okamžitě u žalovaného pracovat, o čemž svědčí jím předložené doklady, a v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že \"výpovědní důvod nebyl dán\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Žalobce nepodal žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §64 zák. práce, ale žalobu, kterou se ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. domáhal určení, že výpovědní důvod není dán. Na takovém určení žalobce naléhavý právní zájem neprokázal a ani jej v průběhu řízení netvrdil, i když jeho existence je podmínkou úspěšnosti určovací žaloby.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř. a že dovolání proti tomuto rozsudku je přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Bylo-li právo podle §64 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §261 odst. 4 zák. práce).
Z ustanovení §64 zák. práce vyplývá, že neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uplatňují zaměstnanec nebo zaměstnavatel žalobou podanou u soudu. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti, a to jak v případě, že zaměstnanec požaduje, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nebo že zaměstnavatel trvá na tom, aby zaměstnanec u něho dále pracoval, tak i tehdy, netrvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nebo netrvá-li zaměstnavatel na tom, aby zaměstnanec dál u něj konal svoji práci. Jestliže byla pravomocným rozhodnutím určena neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nebo zaměstnavatel netrvá na tom, aby zaměstnanec u něho dále pracoval, platí, nedohodnou-li se jinak, že pracovní poměr skončil dohodou (srov. §61 odst.3 a §62 odst.2 zák. práce).
Žaloba o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru musí být podána u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právní úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Předmětem žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §64 zák. práce je existence právní skutečnosti (neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru), nikoli přímo určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Právní zájem na určení právní skutečnosti u této žaloby vyplývá přímo z ustanovení §64 zák. práce a není potřebné jej za řízení výslovně tvrdit ani prokazovat. Z tohoto důvodu u žaloby podle ustanovení §64 zák. práce nepřichází v úvahu zkoumání naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, jak je tomu jinak u určovací žaloby podle ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96, uveřejněný pod č. 114 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V projednávané věci žalobce - jak vyplývá z obsahu žaloby a z vyjádření jeho zástupkyně advokátky při jednání před odvolacím soudem - neuplatnil neplatnost výpovědi, dané mu dopisem žalovaného ze dne 26.5.1998 podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce. Jeho žaloba, kterou se domáhal, aby bylo určeno, že \"důvod výpovědi dané žalobci Z. V. žalovanou organizací G. F. K., s.r.o. Plzeň podle §46 odst.1 písm.c) zák. práce dne 26.5.1998 není dán\", není žalobou podle ustanovení §64 zák. práce, ale žalobou na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Řízení o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru je řízením, které je možno zahájit jen na návrh (§81 o.s.ř.). Žalobou je soud vázán a může rozhodovat jen o tom, čeho se žalobce domáhá (§153 odst. 2 o.s.ř.). Správně proto odvolací soud vycházel z toho, že na základě řádně podané žaloby na určení, že \"výpovědní důvod není dán\", nemůže být rozhodováno o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru.
Určovací žaloba [§80 písm.c) o.s.ř.] může být - jak správně uvedl odvolací soud - důvodná, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972).
Vzhledem k tomu, že žalobce neuplatnil u soudu způsobem uvedeným v ustanovení §64 zák. práce neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou mu žalovaný dal dopisem ze dne 26.5.1998 podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce, a že její uplatnění s ohledem na zánik práva podle §261 odst.4 zák. práce již není možné, musel soud - jak uvedeno již výše - v tomto sporu vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl na základě tohoto právního úkonu platně rozvázán a že skončil uplynutím výpovědní doby. Za této situace nelze hovořit o tom, že by bez určení, že výpovědní důvod obsažený ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 26.5.1998 není dán, bylo ohroženo právo žalobce nebo že by se bez něho stalo jeho právní postavení nejistým; naopak, ohledně pracovního poměru účastníků je tu jistota, že byl platně rozvázán a že skončil uplynutím výpovědní doby, a pro právní vztahy mezi účastníky je nerozhodné, zda výpovědní důvod obsažený ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 26.5.1998 je či není dán, neboť ani žalobcem požadované určení na tomto stavu nemůže nic změnit.
Námitka dovolatele, že odvolací soud postupoval nesprávně, když při jednání neudělil slovo také žalobci, aby mohl vyjádření své zástupkyně blíže upřesnit a zdůvodnit naléhavý právní zájem na požadovaném určení, není důvodná.
V řízení před soudy obou stupňů zastupovala žalobce advokátka na základě procesní plné moci (srov. §25 odst.1 o.s.ř.); byla proto oprávněna ke všem úkonům, které v řízení mohl učinit žalobce (§28 odst.2 o.s.ř.), a její úkony, které za řízení učinila za žalobce, se považují za žalobcovy úkony. Advokátka byla z tohoto důvodu oprávněna učinit za žalobce také přednesy a tvrzení o rozhodných skutečnostech, a to jak z vlastní iniciativy, tak i na výzvu soudu, se stejnými účinky, jako by je učinil přímo žalobce.
Zástupkyně žalobce advokátka před odvolacím soudem - jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání ze dne 11.11.1999 - uvedla, že žalobce \"nechtěl podat žalobu na neplatnost výpovědi, neboť neměl zájem setrvat v pracovním poměru u žalovaného s ohledem na skutečnost, že se žalovaný k němu zachoval nemorálně\", a že požadoval určení, že výpovědní důvod použitý ve výpovědi žalovaného není dán, neboť se ho \"velmi dotklo\", že mu žalovaný dal výpověď z pracovního poměru, přestože u něho dříve zastával funkci odborného asistenta ředitele. Uvedené vyjádření zástupkyně žalobce, ohledně kterého nebyla správnost protokolace zpochybněna ani v dovolání, jednoznačně a spolehlivě objasňuje, čeho se žalobce v tomto sporu domáhal, jaké k tomu měl důvody a v čem spatřoval naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení; nebylo tudíž potřebné tyto údaje jakkoliv upřesňovat nebo doplňovat. Vyjádření zástupkyně žalobce má stejné účinky, jako by je učinil přímo sám žalobce; stejně jako odvolací soud nemá ani dovolací soud důvod pochybovat, že jde o stanovisko žalobce, a jakékoliv jeho upřesnění nebo doplnění bylo za zjištěného skutkového stavu věci nadbytečné.
V dovolání žalobce mimo jiné tvrdí ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, že \"neměl v úmyslu okamžitě u žalovaného přestat pracovat\". Uvádí tak (zřejmě s ohledem na výsledek odvolacího řízení) zčásti jiné údaje, než které přednesla jeho zástupkyně advokátka při jednání před odvolacím soudem dne 11.11.1999. K těmto novým tvrzením žalobce dovolací soud nepřihlédl; dovolací řízení má totiž přezkumnou povahu, neprovádí se v něm dokazování o věci samé (srov. §243a odst.2 o.s.ř.) a je proto vyloučeno, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly tvrzeny či nevyšly najevo před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.], celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože žalovaný měl ve věci plný úspěch, dovolací soud žalobci ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby mu tyto náklady řízení nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. září 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová