ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.343.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 343/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně I., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o 69.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 531/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. dubna 1996, č.j. 11 C 531/94 - 44, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 1996, č. j. 15 Co 755/96 - 65, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. dubna 1996, č. j. 11 C 531/94 - 44, se zastavuje.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 69.500,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 23.11.1994 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že žalovaný dohodou o uznání dluhu ze dne 16.6.1994 uznal dluh v této výši vůči žalobkyni z titulu nevyúčtovaných záloh a půjček, zavázal se jej zaplatit ve dvou splátkách (do 30.9.1994 částku 15.000,- Kč, do 31.12.1994 částku 54.500,- Kč), pod ztrátou výhody splátek, a že nezaplacením první splátky se stal splatným celý dluh.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 29.4.1996, č.j. 11 C 531/94-44, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5.870,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházeje z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným, který na základě pracovní smlouvy vykonával pro žalobkyni práci řidiče-stavebního dělníka, byla dne 16.6.1994 uzavřena písemná dohoda podle ustanovení §259 zák. práce, podle níž žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni z titulu nevyúčtovaných záloh vyplacených mu na nákup stavebního materiálu a z titulu nevrácené půjčky peněz v celkové výši 69.500,- Kč a zavázal se jej zaplatit ve dvou splátkách, pod ztrátou výhody splátek, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně prokázala svůj nárok, vyplývající z dohody, co do důvodů i výše. Nepovažoval za věrohodné tvrzení žalovaného, že žádný dluh vůči žalobkyni nemá a že dohodu podepsal jen proto, že byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, nebyly mu vypláceny nemocenské dávky a nacházel se v tíživé finanční situaci.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.12.1996, č. j. 15 Co 755/96 - 65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet\" advokáta. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany žalobkyně jde o uplatnění nároku ze smlouvy uzavřené podle ustanovení §259 zák. práce (tzv. narovnání), že touto dohodou dosavadní nároky zanikly a byly nahrazeny novým vymezením práv a povinností účastníků obsaženým v dohodě; proto je právně irelevantní, pokud žalovaný zpochybňuje původní nároky žalobkyně, ať již jde o jejich základ, nebo výši. Písemně uzavřenou dohodu o narovnání ze dne 16.6.1994 (byť, pokud jde o vypořádání půjčky peněz, která neměla souvislost s pracovněprávním vztahem mezi účastníky, jde o občanskoprávní vztah řídící se ustanovením §585 obč. zákoníku, ovšem se stejnými právními důsledky pro účastníky jako při dohodě o narovnání podle ustanovení §259 zák. práce) považoval za platný právní úkon (ať již ve smyslu ustanovení §242 zák. práce, či ve smyslu ustanovení §37 obč. zákoníku). Tvrzení žalovaného v odvolání, že tuto smlouvu uzavřel pod nátlakem ze strany žalobkyně, považoval za účelové a nevěrohodné, protože je v rozporu s jeho výpovědí jako účastníka v řízení před soudem prvního stupně, přičemž subjektivní motivy a pohnutky jeho jednání nemají při posuzování platnosti tohoto právního úkonu žádný význam. Žalovaný od této dohody pro případný omyl při jejím uzavírání neodstoupil a povinnost vyplývající z tohoto závazkového pracovněprávního vztahu nesplnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29.4.1996, č.j. 11 C 531/94 - 44, podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že mu postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednat před soudem, jednak tím, že jako účastník řízení nebyl předvolán k jednání odvolacího soudu na den 16.12.1996 a o tomto jednání byl vyrozuměn jen jeho zástupce, jednak tím, že odvolací soud nijak nereagoval na písemnou omluvu zástupce, který se nemohl jednání zúčastnit, ani na jeho žádost o odročení tohoto jednání; ve věci dne 16.12.1996 v jejich nepřítomnosti jednal a rozhodl. Navrhl, aby dovolací soud „zrušil v plném rozsahu rozsudek Okresního soudu Plzeň-město č. 11 C 531/94 z 29. dubna 1996 a Krajského soudu v Plzni č. 15 Co 755/96 z 16. prosince 1996\".
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29.4.1996, č. j. 11 C 531/94 - 44, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum odvolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29.4.1996, č.j. 11 C 531/94 - 44, zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou roz-sudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že roz-hodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvede-nou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). Za vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. se považuje zkrácení těchto procesních práv nesprávným postupem soudu (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) jen tehdy, projevil-li se takový postup v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastník nebyl řádně přibrán do řízení (§94 odst. 2 o.s.ř.), nebo, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě dovolatel spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem především v tom, že nebyl jako účastník řízení předvolán k jednání odvolacího soudu na den 16.12.1996 a že o tomto jednání byl vyrozuměn jen jeho zástupce.
Podle ustanovení §49 odst. 1 o.s.ř. má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.
V řízení před soudem se účastník může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§24 odst. 1 o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (Článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce vybavený procesní plnou mocí je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), ať je jím advokát (§25 o.s.ř.), nebo jiný zmocněnec (§27 o.s.ř.). Proto také ustanovení §49 odst. 1 věta první o.s.ř. stanoví, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Je tomu tak zejména z toho důvodu, aby i tímto způsobem byl naplněn cíl zastoupení v občanském soudním řízení, kterým je kvalifikované vystupování účastníka (prostřednictvím jeho zástupce) vůči soudu. Je-li tedy účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti vůči soudu prostřednictvím tohoto zástupce.
Protože v soudním řízení může nastat situace, kdy bude třeba, aby účastník osobně v řízení něco vykonal, stanoví občanský soudní řád v ustanovení §49 odst. 1 větě druhé, že se v takovém případě doručuje písemnost nejen zástupci účastníka, ale účastníku samotnému. Toto opatření sleduje ten cíl, aby v případě, kdy má účastník v řízení něco osobně vykonat, dozvěděl se to, jako ve všech ostatních případech, jeho zástupce, ale zároveň, aby bylo zajištěno, že o tomto kroku bude informován bezprostředně od soudu i sám účastník.
Při posuzování otázky, které jsou to úkony, jež má účastník osobně v řízení vykonat (a je třeba doručit písemnost nejen zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi), dospěla již soudní praxe k závěru, že takovým úkonem může být např. důkaz jeho výslechem, neboť je pro provedení tohoto důkazu nezbytná osobní účast takového účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.5.1998, sp.zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 123, ročník 1998). Naproti tomu, nemá-li zastoupený účastník v řízení osobně něco vykonat, nelze za účinné považovat doručení přímo účastníkovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1998, sp.zn. 20 Cdo 332/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 3, ročník 1999).
O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva prostřednictvím zástupce.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaný byl v odvolacím řízení zastoupen na základě procesní plné moci ze dne 27.8.1996 (č.l. 47 spisu) advokátem. O jednání nařízeném k projednání odvolání žalovaného na den 16.12.1996 odvolací soud vyrozuměl jak zástupce žalobkyně, tak i zástupce žalovaného advokáta (zástupce žalovaného obdržel předvolání k jednání dne 2.12.1996). Žádná z obou sporných stran podle obsahu spisu nežádala, aby odvolací řízení bylo doplněno opětovným výslechem žalovaného ( žalovaný v odvolání navrhoval doplnění dokazování pouze listinnými důkazy, žalobkyně ve vyjádření k odvolání považovala další doplnění dokazování za bezpředmětné). Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný neměl při jednání před odvolacím soudem dne 16.12.1996 něco osobně konat, a proto dostačovalo, aby k tomuto jednání byl obeslán v souladu s ustanovením §49 odst. 1 o.s.ř. pouze jeho zástupce (je věcí zástupce, aby účastníka o jednání uvědomil). Tím, že o jednání odvolacího soudu dne 16.12.1996 byli vyrozuměni zástupci účastníků, bylo též zajištěno, aby mohli prostřednictvím svých zástupců realizovat svá procesní práva.
Proto skutečnost, že odvolací soud k jednání na den 16.12.1996 nepředvolal žalovaného jako účastníka řízení, ale pouze jeho zástupce, sama o sobě vadu řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nepředstavuje. Tímto postupem odvolacího soudu k odnětí možnosti žalovaného jednat před soudem nedošlo.
Dovolatel dále spatřuje odnětí možnosti jednat před odvolacím soudem i v tom, že jeho odvolání bylo projednáno a o něm rozhodnuto u jednání dne 16.12.1996 v nepřítomnosti jeho zástupce, který sice k tomuto jednání odvolacího soudu předvolán byl, avšak, protože se ho nemohl zúčastnit, předem se omluvil a současně požádal o jeho odročení, přičemž na jeho žádost o odročení jednání nebylo odvolacím soudem žádným způsobem reagováno.
Pro posouzení postupu odvolacího soudu z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je podstatné, zda odvolací soud měl ve vytýkaném směru odpovídající procesní povinnost, jinak řečeno, zda postup odvolacího soudu, v jehož rámci projednal odvolání žalovaného bez přítomnosti jeho zástupce, byl postupem podle tohoto ustanovení nesprávným.
Procesním právem, které lze postupem soudu odejmout, je i právo, aby věc byla projednána v účastníkově přítomnosti (srov. Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). To na druhé straně neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy povinen takovou možnost poskytnout. Ustanovení §115 o.s.ř. soudu ukládá, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli.
Podle §101 odst. 2 o.s.ř., jež platí i pro odvolací řízení (§211 o.s.ř.), soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Jestliže však účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení jednání požádal a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, pak logicky povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, nesplnil. Tím zasáhl do jeho práva, jež vyplývá ze zmíněného Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a účastníku možnost jednat před soudem odňal. V takovém případě řízení vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. trpí, přičemž se zřetelem na ustanovení §211 o.s.ř. platí tento závěr i pro řízení odvolací.
Jak již bylo výše vyloženo, je-li účastník zastoupen zástupcem s plnou mocí pro celé řízení, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce. Z úpravy procesního postavení zástupce účastníka proto vyplývá, že shora uvedený závěr o podmínkách existence vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jež vycházejí ze situace absentujícího účastníka, je nutné přiměřeně vztáhnout i na situaci, kdy za týchž podmínek soud projedná věc v nepřítomnosti účastníkova zástupce. Přípustná modifikace tohoto závěru je dána hranicemi, jež vyplývají z toho, že ve vzájemném poměru je účastník oproti zástupci nejen dominantní, ale i nenahraditelný. Důsledky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. tedy nenastanou, jestliže účastník navrhne, aby věc byla projednána, přestože vůči jeho zástupci působí překážky, jež jinak projednání věci v jeho nepřítomnosti neumožňují, a dále i v případě, že účastník překážku na straně stávajícího zástupce odstraní tím, že toto zastoupení ukončí, respektive nahradí zastoupením jiným.
Z výše uvedeného vyplývá, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. i tehdy, jestliže bez výslovného návrhu účastníka projedná věc v nepřítomnosti jeho zástupce, který z důležitého důvodu ( tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání.
Po účastníku (zástupci), který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze spravedlivě požadovat, aby nesl ustanovením §101 odst. 2 větou druhou o.s.ř. předpokládané následky, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost musí ale představovat \"důležitý důvod\"; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené, či jinak zaviněné, jestliže je lze v dané situaci považovat za důležité (za důvod odůvodňující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, je tedy třeba ve smyslu ustanovení §101 odst. 2 věty druhé o.s.ř. považovat jak takovou okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání, či služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) - za důležitou.
Důležitým důvodem proto může být i kolize s jiným úředním jednáním zástupce účastníka, nelze-li na účastníku spravedlivě požadovat, aby byl zastupován jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.1996, sp.zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 62, ročník 1998).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud nařídil k projednání odvolání žalovaného jednání nejdříve na den 2.12.1996 ve 14,00 hod., k němuž předvolal pouze zástupce obou účastníků. Žádosti zástupce žalovaného o odročení uvedeného jednání odvolací soud vyhověl (viz referát ze dne 25.11.1996 na č.l. 61 spisu) tím, že doručil zástupcům obou účastníků vzor 22 o.s.ř., jehož obsahem je sdělení, že jednání nařízené na den 2.12.1996 se odročuje na den 16.12.1996 v 10,00 hod.; zástupci žalovaného bylo vyrozumění o odročení jednání ze dne 2.12.1996 na den 16.12.1996 doručeno dne 2.12.1996. Písemným podáním (podle podacího razítka doručeným Krajskému soudu v Plzni dne 10.12.1996) zástupce žalovaného požádal i o odročení jednání ze dne 16.12.1996 s odůvodněním, že „na tentýž den je pozván na okresní státní zastupitelství v Ch. k seznámení s výsledky vyšetřování ve věci Zt 832/96\" a že ústního jednání odvolacího soudu v této věci se chce osobně zúčastnit „vzhledem k zásadním rozporům ve výpovědích účastníků\". Odvolací soud na tuto žádost zástupce žalovaného o odročení jednání ze dne 16.12.1996 žádným způsobem nereagoval. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16.12.1996, bylo jednání zahájeno v 10,00 hod. a do protokolu konstatováno, že žalobkyně (její zástupce) ani žalovaný (jeho zástupce) se k jednání nedostavili ( zápis do protokolu zní u obou sporných stran „nikdo - doručení vykázáno\"); poté, co pověřený člen senátu přednesl podle obsahu spisu soudu prvního stupně stav věci a dosavadní průběh řízení („zejména napadený rozsudek na č.l. 44, odvolání žalovaného na č.l. 47 a vyjádření žalobkyně na č.l. 50\"), odvolací soud ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.
Z opisu vyrozumění o možnosti seznámení z 29. 11. 1996 a opisu záznamu o seznámení se spisovým materiálem ze 16. 12. 1996, zaslaných k žádosti dovolacího soudu Okresním státním zastupitelstvím v Ch., dovolací soud zjistil, že B. G. byl dne 29. 11. 1996 vyrozuměn o tom, že dne 16. prosince 1996 ve 13.00 hodin má možnost seznámit se s výsledky vyšetřování ve věci obviněného B. N. V., jehož obhajoval, a že se dne 16. 12. 1996 na Okresní státní zastupitelství v Ch. dostavil a se spisem se seznámil. Bylo tak prokázáno, že zástupce žalovaného se jednání odvolacího soudu dne 16. 12. 1996 nemohl zúčastnit z důvodu kolize s jiným úředním jednáním. Tato skutečnost, jak výše uvedeno, představuje důležitý důvod, pro který soud k žádosti účastníka jednání odročí. Přitom právě z tohoto důvodu dopisem doručeným odvolacímu soudu již dne 10. 12. 1996 požádal zástupce žalovaného o odročení jednání ze dne 16. 12. 1996.
Protože žalovaný jako účastník řízení nebyl k jednání odvolacího soudu předvolán a tohoto se nezúčastnil, nemohl navrhnout, aby věc byla projednána bez přítomnosti jeho zástupce, ani nemohl překážku na straně stávajícího zástupce odstranit ukončením zastoupení, resp. nahrazením zástupcem jiným.
Jestliže odvolací soud za těchto okolností věc projednal a rozhodl, odňal svým postupem žalovanému možnost jednat před soudem a zatížil tedy odvolací řízení vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Skutečnost, že řízení je postiženo touto vadou současně způsobuje, že dovolání je i důvodné [§241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. prosince 2000
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová