ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.355.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 355/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. M. E. (A. E. proti žalovaným 1) L. K. a 2) M. H., o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 14/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 1999 č.j. 18 Co 262/99-134, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Listinou datovanou dnem 8.8.1995 a označenou jako \"Závěť\" zůstavitel J. E., zemřelý dne 18.8.1995, odkázal \"svůj majetek a byt v P., Č. 10 následujícím osobám: A. E., nar. 13.7.1941, M. H., nar. 12.9.1941, L. K., nar. 22.7.1947\". V řízení o dědictví, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 D 763/95, žalobkyně namítla neplatnost této závěti; usnesením ze dne 24.11.1995 č.j. 2 D 763/95-34 jí bylo uloženo, aby podala u soudu žalobu na určení, že uvedená listina \"není platnou závětí zůstavitele\".
Žalobkyně poté podala žalobu, kterou se domáhala určení, že zůstavitelova závěť, datovaná dnem 8.8.1995, podle které byly zůstavitelovými dědičkami \"ustanoveny\" žalované, je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že písmo, kterým je závěť psána, \"se neshoduje\" s písmem zůstavitele a že zůstavitel nebyl s ohledem na svůj zdravotní stav způsobilý pořídit vlastnoruční závěť, neboť trpěl \"kolísavým psychickým stavem s občasným blouzněním\" a \"psychicky nebyl schopen závěť a její obsah posoudit\".
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14.4.1999 č.j. 23 C 14/96-114 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit \"Českému státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2\" na náhradě nákladů řízení 12.207,- Kč. Na základě výsledků dokazování dovodil, že závěť ze dne 8.8.1995 vlastnoručně sepsal a podepsal zůstavitel a že na základě dostupné zdravotní dokumentace nebyly zjištěny žádné \"doklady\" o tom, že by zůstavitel \"neměl duševní nebo psychické schopnosti vlastnoručně sepsat dne 8.8.1995 legitimní závěť\". Vypracování dalšího znaleckého posudku z oboru psychiatrie, které navrhovala žalobkyně, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že se soudu nepodařilo získat zdravotnickou dokumentaci zůstavitele z doby těsně před jeho smrtí (tato dokumentace se \"ztratila\") a případné závěry znalce \"by mohly být pouze v oblasti úvah\".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.10.1999 č.j. 18 Co 262/99-134 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání se nevyhovuje. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a že dospěl ke správným právním závěrům. Podle odvolacího soudu není na místě \"vyžadovat\" znalecký posudek z oboru psychiatrie, neboť pro jeho vypracování nejsou relevantní podklady a dosud shromážděné důkazy vyvracejí tvrzení žalobkyně o zůstavitelově nezpůsobilosti k sepsání závěti. Závěť ze dne 8.8.1995 vyhovuje požadavkům ustanovení §476 obč. zák. a nebyly zjištěny žádné okolnosti, pro které by měla být ve smyslu ustanovení §37, §39 a §40 obč. zák. neplatným právním úkonem. Námitku žalobkyně, že zůstavitel odkázal dědičkám \"byt\" a že proto závěť není určitým a srozumitelným právním úkonem, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že je nepochybné, že jde o družstevní byt, a že problematika dědění družstevních bytů byla vyřešena stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 23.3.1995 Cpjn 37/95. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že \"otázka, kterou žalobkyně označila za otázku zásadního významu, již judikaturou řešena byla\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst.3 písm.c) a d) o.s.ř. Namítá, že dokazováním nebylo \"najisto\" zjištěno, že zůstavitel byl schopen rozpoznat závažnost svého jednání v jeho důsledcích a zhodnotit obsah sepsané listiny. Soudy měly vyhovět návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, neboť nelze předvídat, že by znalec pracoval \"pouze v oblasti úvah\"; onemocnění zůstavitele bylo onemocněním, které lékařská věda zná, a jsou určitelné léky, které zůstavitel užíval, a bylo proto možné znalecky posoudit, jak tyto léky a celkové onemocnění působilo na psychiku zůstavitele a zda byl schopen posoudit obsah napsané listiny. Za otázku zásadního právního významu žalobkyně považuje problematiku dědění členského podílu v bytovém družstvu na základě závěti. Judikatura řeší tuto problematiku při dědění ze zákona, dosud nebylo zodpovězena otázka, zda lze závětí platně odkázat členský podíl v bytovém družstvu více dědicům. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované uvedly, že odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, a navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu \"potvrdil\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalobkyně v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uplatňuje vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. také dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř., neboť nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu (považuje skutková zjištění soudů za nesprávná a neúplná). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, s nímž účastník nesouhlasí, popřípadě které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dovolání nastoluje otázku, zda závětí lze platně odkázat členský podíl v bytovém družstvu více dědicům, a dovozuje, že tomu brání ustanovení §707 odst.2 obč. zák. a že členský podíl v bytovém družstvu je proto ve vztahu k více závětním dědicům \"nezpůsobilým předmětem dědění\".
Výklad právní otázky, jak postupovat, zanechal-li zůstavitel více dědiců a je-li předmětem dědění členský podíl zůstavitele v bytovém družstvu, se v rozhodovací praxi vyšších soudů již ustálil. Byl přijat závěr, že nedojde-li v řízení o dědictví k dohodě dědiců podle ustanovení §482 obč. zák., potvrdí soud nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§483 obč. zák.), i ohledně členského podílu v bytovém družstvu podle dědických podílů (§484 věta první obč. zák. a §175q odst. 1 o.s.ř.), pokud tento členský podíl nenáleží pozůstalému manželovi (§707 odst. 2 věta druhá obč. zák.); nejde-li o dědice, kteří jsou manžel a manželka (a na něž tedy může přejít společné členství v bytovém družstvu a společný nájem družstevního bytu) nebo nedohodnou-li se ve shora uvedeném případě dědicové o tom, kdo z nich získá členský podíl v bytovém družstvu a kdo se stane nájemcem družstevního bytu (§706 odst. 2 obč. zák.), lze se žalobou domáhat, aby ji soud projednal a rozhodl o tomto sporu mezi dědici, kteří v řízení o dědictví získali členský podíl v bytovém družstvu, každý z nich podle svých dědických podílů (srov. Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.3.1995, Cpjn 37/95, uveřejněné pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995); dovolací soud nemá žádný důvod uvedený právní názor měnit.
Z uvedeného závěru mimo jiné vyplývá, že svůj členský podíl v bytovém družstvu může zůstavitel, nenáleží-li podle ustanovení §707 odst.2 věty druhé obč. zák. pozůstalému manželovi, závětí odkázat více dědicům, i když nejde o manžele a nemohou se tedy stát společnými členy bytového družstva a společnými nájemci družstevního bytu (§703 obč. zák.). Nedojde-li v řízení o dědictví mezi takovými dědici k dohodě o vypořádání dědictví podle §482 obč. zák., potvrdí soud i ohledně členského podílu v bytovém družstvu nabytí dědictví těm, jejich dědické právo bylo prokázáno, a to bez zřetele k tomu, zda jsou dědici ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto titulů; kdo z nich posléze získá členský podíl v bytovém družstvu a stane se nájemcem družstevního bytu, rozhodne soud ve sporném řízení na základě žaloby, podané kterýmkoliv z těch, jimž bylo dědictví potvrzeno podle ustanovení §483 obč. zák. a §175q odst.1 o.s.ř.
Z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel. Protože odvolací soud věc rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. není z hlediska žalobkyní nastolené právní otázky přípustné.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. prosince 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová