ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.566.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 566/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. O., proti žalované O., a.s., o 6.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 285/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 1997 č.j. 16 Co 165/97-63, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 6.600,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že pracoval u žalované v dole B. jako horník a že v roce 1982 a 1988 u něj byly zjištěny dvě nemoci z povolání - vazoneuróza a uhlokopská pneumokonióza, pro které mu byl v roce 1990 přiznán částečný invalidní důchod. Od 1.7.1995 mu však žalovaná „z neznámých důvodů\" snížila náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou mu do té doby řádně vyplácela, o 1.650,- Kč; žalobce proto požadoval doplatek této náhrady za období od července 1995 do října 1995.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.1.1997 č.j. 19 C 285/95-33 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že pokud žalobce v rozhodném období nepracoval a nedosahoval „alespoň takového výdělku, kterého by při zachovaném pracovním potenciálu dosahovat mohl\" jen proto, že není dostatek volných pracovních míst, „není tento následek v příčinné souvislosti s nemocí z povolání\" a žalovaná žalobci odpovídá jen za tu část škody, která představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem žalobce před vznikem škody a výdělkem, kterého by mohl dosahovat na práci odpovídající jeho omezenému pracovnímu potenciálu, s připočtením částečného invalidního důchodu. Protože podle znaleckého posudku MUDr. V. M. je pracovní potenciál žalobce zachován do té míry, že žalobce je schopen v plném osmihodinovém pracovním úvazku vykonávat „celou škálu zaměstnání\", dospěl k závěru, že žalovaná postupovala správně, pokud žalobci v rozhodném období platila náhradu za ztrátu na výdělku sníženou o výši minimální mzdy, kterou by si žalobce \"v každém případě při plném pracovním úvazku mohl a musel vydělat\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3.12.1997 č.j. 16 Co 165/97-63 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že pokud náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) „vyjadřuje snížení (omezení) nebo ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením\", pak obecný nedostatek volných pracovním míst v určitých oblastech „žádnou změnu na tomto stavu nezpůsobuje\", neboť „následky nemoci z povolání stále pracovní způsobilost poškozeného omezují vzhledem k možnostem jeho uplatnění na trhu práce\"; proto žalovaná za situaci na trhu práce nemůže nést odpovědnost. Protože je žalobce pouze částečně invalidní a zůstala mu zachována část pracovního potenciálu, odvolací soud dovodil, že žalobce by za výkon některé z prací uvedených ve znaleckém posudku MUDr. M. „musel dosáhnout výdělku odpovídajícího nejméně výši tzv. minimální mzdy zaručené zaměstnancům v té době vládním nařízením č. 53/1992 Sb\". a že žalovaná k této minimální mzdě při výpočtu výše náhrady za ztrátu na výdělku „důvodně přihlédla\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a namítal, že „skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování\". Vyjádřil nesouhlas se závěry soudů obou stupňů o tom, že žalobci zůstala zachována část pracovní potence a že po rozvázání pracovního poměru nepracuje a nedosahuje výdělku „nikoliv z důvodu příčinné souvislosti s nemocí z povolání, nýbrž pro nedostatek pracovních příležitostí, což nesouvisí s nemocí z povolání\". Dovolatel dále namítal, že znalecký posudek MUDr. V. M. „nekoresponduje s jeho zdravotní dokumentací\" a že soudy obou stupňů pochybily, jestliže z tohoto znaleckého posudku vycházely, neboť měly „k důkazu provést vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a „věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., bylo dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. prosince 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková