ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.69.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 69/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. P., o určení způsobu skončení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 222/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 1999 č.j. 10 Co 714/99-86, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že \"pracovní poměr mezi žalobcem na straně jedné a žalovaným na straně druhé byl skončen dle §54 odst.1 písm.b) ZP, tedy okamžitým zrušením ze strany P. S. jako bývalého zaměstnance žalovaného\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 30.7.1997 v pracovním poměru na dobu neurčitou. Dne 16.6.1998 žalovaný odmítl převzít písemné podání žalobce o okamžitém zrušení pracovního poměru učiněné z důvodu uvedeného v ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce a dne 17.6.1998 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného. Žalobce má za to, že pracovní poměr účastníků skončil na základě jím učiněného okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16.6.1998.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 20.10.1998 č.j. 14 C 222/98-34 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4.225,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že pracovní poměr účastníků skončil na základě okamžitého zrušení podaného žalobcem dne 16.6.1998 podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce, neboť důvody k tomuto rozvázání pracovního poměru byly splněny a písemné okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalovanému řádně doručeno.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26.2.1999 č.j. 10 Co 162/99-49 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že věc projednal a rozhodl o ní, aniž by se pokusil odstranit vadu spočívající v \"neúplném\" označení žalovaného. Protože na žalobcem požadovaném určení neplyne naléhavý právní zájem přímo z právního předpisu (jako je tomu například v případě určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru), měl se soud prvního stupně zabývat také tím, zda žalobce prokázal ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. opodstatněnost žaloby i z hlediska existence naléhavého právního zájmu.
Okresní soud Plzeň - město poté rozsudkem ze dne 18.5.1999 č.j. 14 C 222/98-62 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vycházel ze závěru, že \"je v naléhavém právním zájmu obou účastníků pracovního poměru, aby nejistota o existenci pracovního poměru, důsledky z toho plynoucí a konec konců vyřešení, jakým způsobem pracovní poměr skončil, byla vyřešena\", že žalobce může předložením pravomocného rozsudku určujícího skončení pracovního poměru a způsobu tohoto skončení prokázat skončení pracovního poměru mezi účastníky a že v tomto řízení je žalobce v obdobném postavení, jaký je u žaloby podle ustanovení §64 zák. práce, u níž nemusí být prokazován naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Ve věci samé dospěl soud prvního stupně znovu k závěru, že pracovní poměr účastníků skončil na základě okamžitého zrušení podaného žalobcem dne 16.6.1998 podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7.10.1999 č.j. 10 Co 714/99-86 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 4.300,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč, vše \"na účet\" advokátky. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť na požadovaném určení není naléhavý právní zájem. Určovací žaloba podle ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nelze-li očekávat, že určovací žaloba bude tyto funkce plnit, není na určení naléhavý právní zájem. Žalobce spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že určení způsobu skončení pracovního poměru mu zakládá nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §54 odst.3 zák. práce. Vzhledem k tomu, že tohoto nároku se žalobce domáhá žalobou na plnění v jiném řízení, v němž otázka způsobu skončení pracovního poměru mezi účastníky může být posouzena jako otázka předběžná, není podle názoru odvolacího soudu žádný důvod k tomu, aby byla řešena na základě žaloby podle ustanovení §80 písm.c) o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. Namítá, že v tomto řízení je v obdobném postavení, v jakém by byl v případě žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podané podle ustanovení §64 zák. práce, neboť nemohlo dojít - jak v průběhu řízení žalovaný tvrdil - ke skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalovaného. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky jsou rozdílné názory na způsob skončení jejich pracovního poměru, je třeba v zájmu jejich právní jistoty určit, jak pracovní poměr skutečně skončil; naléhavý právní zájem na požadovaném určení je tedy dán. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř. a že dovolání proti tomuto rozsudku je přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
U žaloby na určení sporné právní skutečnosti nemusí žalobce prokazovat naléhavý právní zájem tam, kde to vyplývá z právního předpisu. Tak je tomu například u žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §64 zák. práce.
V posuzovaném případě se žalobce nedomáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení §64 zák. práce, u něhož by nemusel prokazovat naléhavý právní zájem. Žalobce požadoval, aby bylo určeno, že \"pracovní poměr mezi žalobcem na straně jedné a žalovaným na straně druhé byl skončen dle §54 odst.1 písm.b) ZP, tedy okamžitým zrušením ze strany P. S. jako bývalého zaměstnance žalovaného\". Protože naléhavý právní zájem na takovémto určení nevyplývá z ustanovení §64 zák. práce ani jiného právního předpisu, odvolací soud správně dovodil, že žaloba může být úspěšná jen tehdy, prokáže-li žalobce na tomto určení naléhavý právní zájem.
Žalobce odůvodňoval svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení tím, že \"určení způsobu skončení pracovního poměru může zakládat další žalobcův nárok, a to ve smyslu §54 odst.3 zák. práce\", popřípadě jiné jeho nároky.
Dokazováním bylo zjištěno (správnost zjištění soudů dovolatel v tomto směru nezpochybňuje), že žalobce uplatnil nárok na zaplacení náhrady mzdy podle ustanovení §54 odst.3 zák. práce v jiném řízení (ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 221/98). Z hlediska žalobcem tvrzeného naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je nepochybné, že nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §54 odst.3 zák. práce se žalobce může domáhat a také se domáhá žalobou na splnění povinnosti. Protože v řízení o této žalobě může být - jak správně uvedl odvolací soud - otázka skončení (zániku) pracovního poměru účastníků a jeho důvodu (způsobu) řešena jako otázka předběžná, nemůže již z tohoto důvodu tu být naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení \"způsobu skončení pracovního poměru\". Řešení předběžné otázky pro jiné řízení pomocí určovací žaloby je nepřípustné a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Oba účastníci - jak vyplývá z obsahu spisu - mají shodně za to, že jejich pracovní poměr skončil, spor je mezi nimi o to, zda se tak stalo na základě žalobcova okamžitého zrušení pracovního poměru nebo podle právního úkonu učiněného žalovaným. Z hlediska dalších možných nároků mezi účastníky, které žalobce ani v průběhu řízení blíže nespecifikoval, nelze za této situace považovat požadované určení za objektivně způsobilé odstranit případné ohrožení práv žalobce; k tomu může dojít jen na základě žaloby na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (např. ve vztahu k nároku na vydání posudku o pracovní činnosti, potvrzení o zaměstnání, na náhradu škody apod.).
Žalobcem navrhované určení navíc nemůže vést ani k odstranění případné nejistoty v jeho právním postavení v pracovněprávním vztahu se žalovaným. Samotné určení, že pracovní poměr účastníků byl skončen ze strany žalobce okamžitým zrušením podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce, totiž neřeší například to, kdy (v který den) pracovní poměr skončil, zda pracovní poměr byl skončen platně či neplatně, jaký měl vliv na pracovní poměr účastníků právní úkon učiněný žalovaným k jeho skončení apod. Na požadovaném určení tedy není i z tohoto pohledu naléhavý právní zájem, neboť jím nemůže být nastolena ani potřebná právní jistota o zániku pracovněprávního vztahu mezi účastníky, ani pevný základ pro právní vztahy účastníků tohoto řízení do budoucna.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. srpna 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová