ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.864.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 864/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalované J. V., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 53/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 16. prosince 1999 č.j. 15 Co 826/99-101, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 11. srpna 1999 č.j. 4 C 53/98 - 78 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (dále též jen \"BSM\"), uzavřená dne 20.2.1995 mezi žalovanou a jejím manželem Z. V., podle které žalobkyně nabyla do svého výlučného vlastnictví \"objekt bydlení čp. 58, st. pozemek parc. č. 95 - zastavěná plocha o výměře 516 m2, garáž na st. pozemku parc. č. 97 a st. pozemek parc. č. 97 - zastavěná plocha o výměře 26 m2, pozemek parc. č. 380/2 - ostatní plocha o výměře 358 m2, všechny v katastrálním území S., obci B., zapsané na listu vlastnictví č. 266 u Katastrálního úřadu v P.\", \"objekt bydlení čp. 905 na st. pozemku parc. č. 1481/41 a st. pozemek parc. č. 1481/41 - zastavěná plocha o výměře 130 m2, pozemek parc. č. 1481/16 - ostatní plocha o výměře 374 m2, všechny v katastrálním území a obci B., zapsané na listu vlastnictví č. 1479 u Katastrálního úřadu v T.\" a \"osobní automobil Citroen BX r.v. 1984\", je vůči němu právně neúčinná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že tato dohoda zkracuje uspokojení jeho pohledávky ve výši 299.311,50,- Kč s příslušenstvím, kterou má vůči Z. V. a která mu byla přiznána pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.3.1996 č.j. 13 Cm 38/96-57.
Žalovaná namítala, že její manželství se Z. V. se počalo rozpadat od roku 1990 a že situace se zhoršila v době, kdy Z. V. začal podnikat. O svých \"aktivitách\" se rodině nesvěřoval a žalovaná se na jeho podnikání nepodílela. Poté, co zjistila vážné nedostatky v jeho účetnictví, se rozhodla zrušit jejich bezpodílové spoluvlastnictví, k čemuž došlo v roce 1994.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 11.8.1999 č.j. 4 C 53/98-78 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 4.300,- Kč \"na účet jejího právního zástupce\". Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobce má za Z. V. pohledávku ve výši 299.311,55 Kč, která mu byla přiznána pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.3.1996 č.j. 13 Cm 38/96-57, že bezpodílové spoluvlastnictví žalované a Z. V. bylo soudem pravomocně zrušeno ke dni 11.11.1994 a vypořádáno dohodou ze dne 20.2.1995 a že manželství žalované a Z. V. bylo soudem pravomocně rozvedeno ke dni 6.2.1998. Z výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že Z. V. měl ve vedení účetních dokladů o své podnikatelské činnosti \"značný nepořádek\", že o průběhu a výsledcích svého podnikání \"s nikým nehovořil\" (v tomto směru pouze uváděl, že je to jeho záležitost a že se mu daří dobře), že manželství žalované se Z. V. bylo nespokojené (v posledních 10 letech nebyli schopni spolu komunikovat) a že Z. V. se ještě před rozvodem manželství odstěhoval ze společného bydliště. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaná vynakládala náležitou péči ke zjištění stavu podnikání svého manžela, byla nespokojena s jeho vedením účetních listin, manžel se se žalovanou o svém podnikání odmítal bavit a vzhledem k nepořádnému vedení účetních dokladů bylo jen obtížně možné zjistit, jaký je účetní stav jeho podnikání. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná unesla své důkazní břemeno a že prokázala, že nemohla úmysl Z. V. zkrátit dohodou o vypořádání BSM věřitele i při náležité pečlivosti poznat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16.12.1999 č.j. 15 Co 826/99-101 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč \"na účet\" advokáta a že se proti tomuto rozsudku nepřipouští dovolání. Odvolací soud dovodil, že žalobce je k odpůrčí žalobě legitimován, neboť prokázal, že má vůči bývalému manželu žalované vymahatelnou pohledávku, a že odpůrčí žaloba byla podána do 3 let od uzavření dohody o vypořádání BSM. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v době uzavření dohody o vypořádání BSM manželkou dlužníka Z. V., bylo na ní, aby prokázala, že nemohla ani při náležité pečlivost poznat úmysl Z. V. zkrátit žalobce jako svého věřitele, který se u ní jako u osoby dlužníku blízké předpokládá. Odvolací soud se ztotožnil ze závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalované \"tento úmysl nemohl být znám\", neboť takový závěr je \"logický a vyplývá z provedených důkazů\" a z výpovědi žádného ze svědků nelze dovodit \"vědomost žalované o dluzích manžela\". Námitky žalobce proti hodnocení důkazů odvolací soud odmítl s odůvodněním, že závěry soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování; skutečnost, že ve věci vypovídali příbuzní a přátelé žalované, bez dalšího neznamenají, že jejich výpovědi nejsou pravdivé. Za situace, kdy soužití žalované a Z. V. začalo být problematické od roku 1990 a že od roku 1992 šlo jen o \"formální soužití\", nelze považovat zrušení jejich bezpodílového spoluvlastnictví za účelové. Odvolací soud dále dovodil, že dohodu o vypořádání BSM ze dne 20.2.1995 nelze považovat za jednostranně výhodnou pro žalovanou, neboť Z. V. získal \"členský podíl v SBD\" (družstevní byty jsou \"předmětem výhodných transakcí\") a velká část společných prostředků byla vložena do začátků jeho podnikání. Odvolací soud uzavřel, že \"i když lze souhlasit s žalobcem, že ochrana věřitele v současné legislativě není dostatečná\", nelze nedostatky zákonné úpravy \"nahrazovat tvrzením o vědomosti žalované o úmyslu jejího bývalého manžela žalobce zkrátit, když tato vědomost nemá oporu v provedených důkazech\". Návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že \"pojem odporovatelnosti, včetně jeho předpokladů, je již v judikatuře řešen\" a že \"dokazování vědomosti úmyslu druhé strany zkrátit věřitele je otázkou skutkovou\".
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že účelem ustanovení §42a odst.2 obč. zák. je v co nejširší míře chránit věřitele před \"zabezpečením\" majetku postižitelného výkonem rozhodnutí jeho převodem blízkým osobám a že z účelu právní úpravy by měl vycházet také výklad o tom, jaké jsou možnosti úspěšného \"uplatnění liberace\" osobou blízkou, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil. V případě, že osoba blízká dlužníku mohla mít \"určité povědomí\" o možnosti, že by dlužník mohl právním úkonem učiněným v její prospěch zkrátit své věřitele, měla by učinit \"alespoň nějaká zjištění\", na základě kterých by dospěla k závěru, že se o takový úmysl ze strany dlužníka nejedná. V posuzovaném případě žalobce nebyl povinen tvrdit \"prezumovanou vědomost žalované\". Žalovaná však nevyvinula náležitou pečlivost, aby mohla poznat úmysl dlužníka zkrátit věřitele, neboť se měla seznámit se stavem závazků svého manžela nebo se o to měla alespoň pokusit. Podle názoru žalobce má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam, neboť se týká interpretace ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., a to té jeho části, která upravuje \"případ, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat\", a která dosud nebyla v judikatuře řešena, a dovolání proti němu je přípustné podle §239 odst. 2 o.s.ř. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. může být dovolání přípustné tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávaném případě bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné posouzení otázky, zda žalovaná jako osoba blízká dlužníku nemohla dlužníkův úmysl zkrátit věřitele s ní uzavřenou dohodou o vypořádání BSM i při náležité pečlivosti poznat. Výklad ustanovení §42a odst.2 obč. zák. se v této právní otázce v judikatuře vyšších soudů dosud neustálil; dovolací soud se k němu do současné doby při svém rozhodování nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené právní otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst.3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst.4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněno pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst.1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení §42a odst.3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst.4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí ustanovení §42a odst.2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže \"druhou stranou\" jsou osoby dlužníkovi blízké (tj. osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.
Z ustanovení §42a odst.2 obč. zák. tedy vyplývá, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula \"pečlivost\" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o \"náležitou pečlivost\".
Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst.2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla.
V posuzovaném případě soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - dovodily, že Z. V. uzavíral dohodu o vypořádání BSM ze dne 20.2.1995 v úmyslu zkrátit své věřitele. Při zjišťování, zda žalovaná, která byla v době uzavření dohody manželkou Z. V. a tedy ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. osobou jemu blízkou, nemohla uvedený úmysl i při náležité pečlivosti poznat, soudy zkoumaly, zda žalovaná byla informována o jeho podnikatelské činnosti, v jakém stavu měl svou účetní evidenci a jaké byly vztahy mezi manžely. Z hlediska ustanovení §42a odst.2 obč. zák. však není významné jen to, že o dluzích Z. V. a o jeho úmyslu zkrátit uzavřením dohody o vypořádání BSM věřitele nevěděla, neboť jí manžel své dluhy nesdělil a nemohla se o nich dozvědět ani z jeho účetní evidence. Jestliže dne 20.2.1995 uzavřela se Z. V. dohodu o vypořádání BSM, které bylo zrušeno na její návrh rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 31.10.1994 č.j. 7 C 209/94-8, jenž nabyl právní moci dne 11.11.1994, bylo pro rozhodnutí sporu podstatné také to, zda a jakou vyvinula v době dohody o vypořádání BSM činnost (aktivitu), aby úmysl Z. V. zkrátit touto dohodou věřitele poznala (mohla poznat), a zda tato činnost (aktivita) představovala s ohledem na okolnosti případu \"náležitou pečlivost\"; v případě, že žádnou takovou činnost (aktivitu) v době dohody o vypořádání BSM nevyvinula nebo že vyvinutá činnost (aktivita) nepředstavovala \"náležitou pečlivost\", nemohla se již z tohoto důvodu odpůrčí žalobě ubránit. Soudy se však věcí z tohoto pohledu nezabývaly.
Z uvedeného vyplývá, že soudy vyložily ustanovení §42a odst.2 obč. zák. z hlediska obrany žalované nesprávně. Vedeny nesprávným právním názorem nezjišťovaly, zda žalovaná vynaložila náležitou pečlivost, aby mohla poznat úmysl Z. V. zkrátit uzavřením dohody o vypořádání BSM věřitele, a nevzaly v úvahu též to, že žalovaná za řízení v tomto směru potřebné okolnosti ani netvrdila.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem, o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková