ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.9.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 9/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. N., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 296/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 1999 č.j. 15 Co 74/97-100, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25.6.1993 žalovaný sdělil žalobci, že s ním "dle §53 ZP ruší pracovní poměr pro hrubé porušení pracovní kázně, a to s okamžitou platností". Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce dne 24.6.1993 "svévolně opustil pracoviště z osobních pohnutek a tím znemožnil provoz celé pizzerie (provozovny)", čemuž předcházelo "naprosto nepřístojné chování" vůči žalovanému, jeho manželce a jejich přátelům, a že žalobce "jako hlavní kuchař a pizzatér nabádal další pracovníky k porušování pracovní kázně".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby mu žalovaný nahradil tím vzniklou "škodu" ve výši 45.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako pracovník žalovaného vykonával "ve firmě" rovněž odpovědného zástupce, neboť žalovaný "nesplňoval podmínky zák. č. 455/1991 Sb.", a že žalovaný na provozovně vykonával činnost číšníka. Dne 24.6.1993 mu žalovaný sdělil, že žalovaného, který byl nemocen, bude na provozovně zastupovat jeho manželka. Žalobce takovýto postup odmítl s tím, že "toto jednání je v rozporu s hyg. a provozními normami", za jejichž dodržování jako odpovědný zástupce odpovídá; vzhledem k tomu, že žalovaný na svém opatření trval, žalobce "odešel s jeho vědomím domů".
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 7.2.1994 č.j. 4 C 296/93-16 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 1.760,- Kč "na účet advokátní kanceláře JUDr. L. S." a "Českému státu na účet Okresního soudu v Prostějově" na soudním poplatku 2.300,- Kč. Dospěl k závěru, že "skutek", pro který byl žalobce "postižen skončením pracovního poměru", se skutečně stal, neboť jeho jednání dne 24.6.1993 "nelze hodnotit jinak než jako skutečně svévolné", když nesouhlasil, byť i jako odpovědný zástupce, s opatřením žalovaného jako svého zaměstnavatele, a opuštěním provozovny znemožnil její provoz. Okamžité zrušení pracovního poměru je proto platným právním úkonem. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.11.1994 č.j. 15 Co 163/94-27 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že při svém rozhodování vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, a uložil mu provést další důkazy.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29.6.1995 č.j. 4 C 296/93-61 žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl, řízení ve věci zaplacení 45.000,- Kč vyloučil "k samostatnému projednání a rozhodnutí" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 2.070,- Kč "na účet AK JUDr. L. S. v P. " a "Českému státu na účet Okresního soudu v Prostějově" na soudním poplatku 2.300,- Kč. Po provedení dalších důkazů znovu dospěl k závěru, že jednání žalobce ze dne 24.6.1993 "nelze hodnotit jinak než jako svévolné, když nesouhlasil, byť i jako odpovědný zástupce, s opatřením žalovaného jako svého zaměstnavatele, a opuštěním provozovny znemožnil její provoz. Žalobce jako odpovědný zástupce "měl hledat východisko k zajištění provozu v souladu s jeho povinnostmi odpovědného zástupce a s přihlédnutím k zájmům" žalovaného jako svého zaměstnavatele; žalobce se však nezachoval vůči žalovanému "loajálně". Okamžité zrušení pracovního poměru je proto platným právním úkonem. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18.9.1996 č.j. 15 Co 591/95-76 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť "nerespektuje zásady uvedené v ustanoveních §157 odst.2 a §132 o.s.ř.".
Okresní soud v Prostějově poté rozsudkem ze dne 6.1.1997 č.j. 4 C 296/93-85 žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru znovu zamítl, řízení ve věci zaplacení 45.000,- Kč vyloučil "k samostatnému projednání a rozhodnutí" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.136,- Kč "na účet AK JUDr. L. S. v P. " a "Českému státu na účet Okresního soudu v Prostějově" na soudním poplatku 2.300,- Kč. Po zhodnocení výsledků dokazování opět dospěl k závěru, že žalobce se jednání uvedeného v dopise ze dne 25.6.1993 dopustil a že toto jeho jednání představuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem [§53 odst.1 písm.b) zák. práce]. Námitku žalobce, že žalovaný svým opatřením nerespektoval jeho povinnosti odpovědného zástupce, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že měl, jestliže mu žalovaný neumožňoval "plnění podmínek" odpovědného zástupce, "živnostenský úřad požádat o zproštění funkce odpovědného zástupce a popřípadě sám se žalovaným rozvázat pracovní poměr". Okamžité zrušení pracovního poměru je proto platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.9.1999 č.j. 15 Co 74/97-100 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 25.6.1993 vyhověl a že žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil na náhradě nákladů řízení 5.880,- Kč, z toho 240,- Kč k rukám žalobce a 5.640,- Kč k rukám jeho zástupce; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám jeho zástupce. Odvolací soud dovodil, že žalobce, i když nesplnil příkaz svého zaměstnavatele, postupoval v souladu s ustanovením §73 odst.1 písm.c) zák. práce, jestliže jako odpovědný zástupce nesouhlasil s prací osob, které nebyly u žalovaného v pracovním poměru a které nesplňovaly podmínku pro práci v pohostinství (neměly zdravotní průkaz). Vzhledem k tomu, že žalovaný sám žalobce vyzval (ať v afektu nebo "z racionálních důvodů"), aby opustil pracoviště, nelze považovat jednání žalobce ze dne 24.6.1993 - i kdyby se přitom choval vůči žalovanému nevhodně - za důvod k postupu podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že podle ustanovení §31 odst.7 zákona č. 455/1991 Sb. je povinen při provozování živnosti dodržovat podmínky stanovené tímto zákonem nebo zvláštními předpisy podnikatel, tedy žalovaný; odpovídá také za to, že jeho zaměstnanci prokázali způsobilost pro výkon povolání stanovenou zvláštními předpisy a znalost hygienických a bezpečnostních předpisů a že se, vyžaduje-li to povaha práce nebo jiné činnosti, podrobili prohlídkám podle předpisů o opatřeních proti přenosným nemocem. Jednání žalobce podle jeho názoru tedy nelze hodnotit jinak než jako svévolné, když nesouhlasil s opatřením svého zaměstnavatele, neboť opuštěním provozovny znemožnil její činnost (technologie výroby totiž spočívala pouze na jeho vědomostech). Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že nerozhodl ohledně výroku o vyloučení žaloby na zaplacení 45.000,- Kč k samostatnému projednání a rozhodnutí, neboť odvoláním žalobce byl napaden rozsudek soudu prvního stupně "v celém rozsahu". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 25.6.1993 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 31.5.1994 (dále jen "zák. práce"), a podle ustanovení zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění zákonů č. 231/1992 Sb. a č. 591/1992 Sb., tedy podle ustanovení živnostenského zákona ve znění účinném do 10.11.1993 (dále též jen "živn. zák.").
Podle §53 odst.1 písm.b) zák. práce organizace může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li pracovník pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem pracovníka vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst.1 písm.b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího pracovníka. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany organizace, musí být porušení pracovních povinností pracovníkem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm.b), §46 odst.1 písm.f), část věty před středníkem zák. práce].
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst.1 zák. práce "Organizace může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ..."). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může organizace přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po organizaci nelze spravedlivě požadovat, aby pracovníka zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby.
Výše uvedené platí i v případě, vznikl-li pracovní poměr mezi občany (tj. fyzickými osobami), nejde-li o poskytování služeb pro osobní potřebu (srov. §269 odst.2 zák. práce).
V posuzovaném případě žalovaný v dopise ze dne 25.6.1993 žalobci mimo jiné vytýká, že dne 24.6.1993 "svévolně opustil pracoviště z osobních pohnutek a tím znemožnil provoz celé pizzerie (provozovny)".
Dokazováním před soudy bylo mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce, který byl v pracovním poměru u žalovaného, působil u žalovaného též jako jeho odpovědný zástupce ve smyslu ustanovení §11 živn. zák. při provozu jeho živnosti (hostinské činnosti - provoz pizzerie). Žalobce opustil pracoviště po té, co odmítl splnit příkaz žalovaného, aby pracoval na směně spolu s manželkou žalovaného M. N. a s jeho známým M. R.; žalobce tak učinil proto, že oba nebyli v pracovním poměru u žalovaného a že neměli zdravotní průkaz. V diskusi, která se mezi účastníky (za přítomnosti dalších osob) odehrála ve "vyhrocené situaci", žalovaný vyzval žalobce, který trval na odmítnutí příkazu žalovaného, k opuštění pracoviště.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné podstatné to, jaký význam ve věci měla okolnost, že žalobce působil u žalovaného nejen jako jeho pracovník, ale též jako jeho odpovědný zástupce při provozování živnosti.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že je to podnikatel, který je povinen při provozování živnosti dodržovat podmínky stanovené živnostenským zákonem nebo zvláštními předpisy a který odpovídá za to, že jeho pracovníci prokázali způsobilost pro výkon povolání stanovenou zvláštními předpisy a znalost hygienických a bezpečnostních předpisů a že se jeho pracovníci, vyžaduje-li to povaha práce nebo jiné činnosti, podrobili prohlídkám podle vyhlášky č. 91/1984 Sb., o opatřeních proti přenosným nemocem, ve znění vyhlášky č. 204/1988 Sb. (§31 odst.7 živn. zák.). Dovolatel však pomíjí, že tehdy (a tak tomu bylo i v posuzovaném případě), provozuje-li podnikatel - fyzická osoba živnost prostřednictvím odpovědného zástupce, a zejména musí-li mít podnikatel - fyzická osoba ve smyslu ustanovení §11 odst.6 věty druhé živn. zák. odpovědného zástupce, je to odpovědný zástupce tohoto podnikatele, který odpovídá za řádný technický provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů (srov. §11 odst.1 živn. zák.) místo podnikatele, tedy i za dodržování povinností uvedených v ustanovení §31 odst.7 živn. zák.
Tím, že žalovaný přikázal žalobci, aby v provozovně přiděloval práci osobám, které k jejímu výkonu neměly odborné předpoklady a které se nemohly ve smyslu ustanovení §15 vyhlášky č. 91/1984 Sb. ve znění vyhlášky č. 204/1988 Sb. vykázat zdravotním průkazem (o tom, že měly podle příkazu žalovaného vykonávat činnost, k níž jsou povinny mít zdravotní průkaz a před zahájením této činnosti jej předložit, není pochyb - viz §11 vyhlášky č. 91/1984 Sb. ve znění vyhlášky č. 204/1988 Sb.), jednak nerespektoval oprávnění žalobce jako odpovědného zástupce při provozování živnosti, jednak po něm požadoval, aby při provozování živnosti v rozporu se svými povinnostmi odpovědného zástupce nepostupoval podle právních předpisů. Za této situace odvolací soud správně dovodil, že žalobce byl oprávněn (a především povinen) takový příkaz žalovaného odmítnout splnit. Vzhledem k tomu, že diskuse mezi účastníky a "vyhrocená situace", která nastala, byla nepochybně způsobena i tím, že žalovaný na svém protiprávním příkazu trval, nemůže být následné opuštění pracoviště žalobcem za těchto okolností považováno za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Dovolací soud proto považuje názor odvolacího soudu o tom, že v žalobcově jednání ze dne 24.6.1993 nebyl naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce, za správný.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že by odvolací soud nerozhodl o celém předmětu odvolacího řízení. I když žalobce v odvolání uvedl, že napadá "celý výrok" rozsudku soudu prvního stupně a "v celém rozsahu", z obsahu odvolání bez pochybností vyplývá, že žalobce vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a na něm závislém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a že rozhodnutí o vyloučení věci o zaplacení 45.000,- Kč nezpochybňoval; odvolací soud tedy neměl důvod rozhodovat o odvolání žalobce i ve vztahu k tomuto výroku rozsudku soudu prvního stupně. K námitce dovolatele lze dodat, že rozhodnutí soudu prvního stupně o vyloučení věci k samostatnému řízení (§112 odst.2 o.s.ř.) má, i když je obsaženo ve výroku rozsudku, povahu usnesení upravujícího vedení řízení (srov. §167 odst.1 o.s.ř.), proti němuž není odvolání přípustné [§202 odst.2 písm.a) o.s.ř.].
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani žalovaným tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst.1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.4, věty první, §224 odst.l a §151 odst.1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek řízení právo na náhradu svých nákladů řízení a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst.1 větu první o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková