ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.946.99.1
sp. zn. 21 Cdo 946/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Č. p. s.p., proti žalovanému L. T., zastoupenému advokátem, o 1.350.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 8 C 216/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 26. června 1998 č.j. 15 Co 511/97-166, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaný zaplatil 1.350.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný odpovídá na základě uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti za ztrátu peněz z cenných psaní s peněžním přídělem pro p. Ž., H., P., K. n. L. a Ž., která byla zjištěna dne 10.10.1994. Na výzvu, aby vzniklou škodu nahradil, žalovaný nereagoval.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11.6.1997 č.j. 8 C 216/96-135 žalovanému uložil, aby zaplatit žalobci 88.000,- Kč, žalobu o zaplacení částky 1.262.000,- Kč zamítl, uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému 58.855,50 Kč na nákladech řízení k rukám V. D. advokáta a aby zaplatil „státu na účet Okresního soudu v Pelhřimově" doplatek soudního poplatku ve výši 3.652,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti a že byla zjištěna ztráta hotovosti v celkové výši 1.350.000,- Kč. Protože však žalobce porušil svou povinnosti podle ustanovení §170 odst. 1, 2 zák. práce, neboť zaměstnancům nevytvořil příznivé pracovní podmínky, stanovil soud „míru zavinění na straně žalobce" ve výši 70%, neboť „žalobce nezabezpečil výměnu zámků u trezoru při rozvázání pracovního poměru zaměstnanců, budova sice byla zabezpečena proti vniknutí, toto zařízení však bylo poruchové a pokud bylo zaznamenáno otevření budovy pomocí kódů v nočních hodinách, toto bylo zanecháno bez povšimnutí". Po odečtení „spoluodpovědnosti žalobce" představuje zbývající část škody částku 405.000,- Kč, za kterou odpovídají na základě uzavřené dohody o společné hmotné odpovědnosti kolektivně hmotně odpovědní zaměstnanci. Protože však žalovaný zásadním způsobem porušil v době, kdy došlo ke krádeži peněz, své povinnosti, neboť nenahlásil, že signalizační zařízení bylo vypnuté a že klíče od trezoru ponechal v neuzamčené zásuvce stolu, stanovil soud prvního stupně míru zavinění žalovaného podle ustanovení §182 odst. 3, věty prvé zák. práce 20-ti procenty, což představuje částku 81. 000,- Kč, a vzhledem k tomu, že podle ustanovení §182 odst. 3, věty druhé zák. práce zbývající část schodku hradí všichni společně odpovědní zaměstnanci podíly určenými podle předchozích odstavců, žalovaný „odpovídá dále do výše průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody, tedy další částkou 7. 000,- Kč".
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. 6. 1998 č.j. 15 Co 511/97-166 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému částku 88.000,- Kč zaplatit ve splátkách po 5.000,- Kč měsíčně „splatných počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku vždy do 20. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek", odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit částku 88.000,- Kč odmítl a ve výroku, který byla žaloba zamítnuta, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 418.250,- Kč ve splátkách po 5.000,- Kč měsíčně „splatných počínaje měsícem následujícím po zaplacení poslední splátky na platební povinnost žalovaného ve výši 88. 000,- Kč" rovněž pod ztrátou výhody splátek, ohledně částky 843.750,- Kč žalobu zamítl, vyslovil, že „rozsudek soudu prvního stupně v odstavci čtvrtém ve výroku o soudním poplatku zůstává nedotčen", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé vyslovil souhlas ze závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaným i s ostatními kartistkami byla sjednána dohoda o společné hmotné odpovědnosti a že škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, je škodou vzniklou na hodnotách svěřených žalovanému k vyúčtování. Podle názoru odvolacího soudu se žalobci zdařilo rovněž prokázat, že „ke škodě došlo v době, kdy žalovaný měl možnost se svěřenými hodnotami nakládat po celou dobu, na kterou mu byly svěřeny", neboť „je nepochybné, že všechny zásilky byly uloženy v pátek do trezoru, od kterého měl až do objevení ztráty, tj. až do pondělního rána, klíče toliko žalovaný, a že hotovost byla z jednotlivých cenných psaní odcizena v průběhu víkendu". Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že porušení povinnosti ze strany žalobce nelze pokládat za „výraznější příčinu škody než jednání žalovaného", neboť - jak odvolací soud uvedl - „není pochyb o tom, že právě klíče, jež ponechal bez dozoru na pracovišti, byly použity k otevření trezoru", a dospěl k závěru, že s přihlédnutím k závadám v plnění prevenční povinnosti na straně žalobce „nelze určit míru spoluzavinění žalobce vyšší, než poloviční". I když byla uzavřena dohoda o společné hmotné odpovědnosti, odvolací soud zdůraznil, že kartisté se při svých službách střídali a předávali si klíče od trezoru a službu měl vždy jen jeden z nich. Z tohoto důvodu další kartisté nemohou nést důsledky toho, že žalovaný svým jednáním „umožnil zneužití klíčů k odcizení peněz nezjištěnou osobou" a schodek v rozsahu 50% zavinil žalovaný, jako jediný z hmotně odpovědných zaměstnanců. Protože podle názoru odvolacího soudu „jsou důvody k přiměřenému snížení této náhrady ve smyslu §183 zák. práce", byla škoda připadající na žalovaného ve výši 675.000,- Kč snížena o jednu čtvrtinu na částku 506. 250,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud vychází ve svém rozhodnutí jednak z nesprávného posouzení věci z hlediska míry zavinění u ostatních společně odpovědných osob na zjištěném schodku, dále z hlediska právního posouzení míry zavinění žalobce na zjištěném schodku, neboť žalobce nejen že nezajišťoval řádné kontroly o plnění povinnosti společně hmotně odpovědných pracovníků, kteří přicházeli do styku s cenou poštou obsahující peněžní zásilky, ale dokonce jim ani nevytvořil podmínky, aby mohli dostát uzavřené hmotné odpovědnosti. Podle názoru žalovaného „nebylo problémem v průběhu několika roků, aby kterákoliv osoba, která dříve pracovala na kartování, si opatřila náhradní klíče nejen od hlavního vchodu pošty, ale i od místnosti kartování, trezorové místnosti a trezoru samotného a poté z ohledem na špatný chod zabezpečovacího zařízení tak mohla vniknout do budovy pošty a odtud vniknout do trezoru, tento trezor falzifikátem otevřít a poté narušit zapečetěné cenné psaní a zcizit příslušný finanční obnos". Peníze mohly být zcizeny - dovozoval dále žalovaný - také i některým zaměstnancem pošty, neboť „řada z nich ke klíčům od místnosti kartování, trezorové místnosti i od samotného trezoru, ve kterém byly uloženy zásilky obsahující peníze, měla přístup". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v stanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1, písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak uvádí ve svém podání ze dne 24. 9. 1998 - „z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tedy proto, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází jednak ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení věci". Z obsahu samotného dovolání však vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem (žalobce netvrdí, že by odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy nebo že by tyto předpisy nesprávně vyložil). Z vylíčení důvodů, ze kterých rozsudek odvolacího soudu napadá, je nepochybné, že ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tedy že uplatňuje odvolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu (srov. též §41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká - li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout
Skutkový závěr o tom, že klíče od trezoru, ve kterém byly od pátku do pondělí dne 10.10.1995 uloženy zásilky s peněžní hotovostí, měl v tomto období pouze žalovaný, a že právě klíče, jež ponechal bez dozoru na pracovišti, byly použity k otevření trezoru, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména na základě výslechu žalobce samotného, výsledku odborného mechanoskopického zkoumání, že všechny trezorové zámky byly otevírány pouze pravými klíči, a listinného důkazu - znaleckého posudku, že elektrické zabezpečovací zařízení pošty bylo dostačující a nebylo je možné vyřadit laickým zásahem), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. S námitkou, že kterákoli osoba, která si opatřila náhradní klíče, mohla „s ohledem na špatný chod zabezpečovacího zařízení" do budovy vniknout a trezor si falzifikátem otevřít, se odvolací soud vypořádal (uvedl, že ne zcela spolehlivá činnost bezpečnostního zařízení v budově pošty by nemohla mít za následek vznik škody, pokud by žalovaný splnil svoji povinnost stanovenou mu domácím řádem pošty a po celou dobu služby měl klíče od trezoru u sebe, neboť k otevření trezoru byly použity právě klíče, které ponechal bez dozoru na pracovišti). Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li dovolatel, že podle jeho názoru mohly být peníze zcizeny „také i některým pracovníkem pošty" pomoci zhotovených duplikátů klíčů, ponechává mimo rámec svých úvah výsledky mechanoskopického zkoumání a napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Protože rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku je z hlediska uplatněných dovolacího důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by měla za následkem nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1, věta první, o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně 28. června 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu