ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.1629.99.1
sp. zn. 22 Cdo 1629/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců: A/ L. N. O. a B/ M. O., zastoupených advokátem, proti žalovanému V. Š., o zdržení se zásahů do vlastnických práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 146/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 1998, čj. 12 Co 591/98-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 26. 6. 1998, čj. 15 C 146/95-53, ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zdržet se rušení žalobců spočívajícího „v umožnění nahlížet svým hostům do oken bytu žalobců v souvislosti s provozováním hostinské činnosti v domě P.\" tak, že žalobu zamítl. V části, ve které byla žalovanému uložena povinnost zdržet se rušení žalobců pronikáním hluku při provozování hostinské činnosti ve shora uvedeném domě a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyhověl žalobcům, kteří se jako spoluvlastníci domu v P., domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rušení žalobců nahlížením do oken jejich bytu v souvislosti s provozovnám hostinské činnosti a zamezit pronikání hluku do bytu žalobců při provozování hostinské činnosti. Vyšel ze zjištění, že žalovaný v domě, nacházejícím se přes ulici naproti domu žalobců, provozuje vedle řeznictví a uzenářství i pohostinskou činnost, přičemž v letním období, kdy je provozována v tzv. předzahrádce umístěné na prostranství vedle vchodu do obchodu, jsou žalobci rušeni jednak tím, že zákazníci mají umožněno nahlížet do oken jejich bytu, jednak tím, že do jejich bytu proniká hluk působený s tímto provozem. Zjistil, že ačkoliv žalovaný provozuje pohostinskou i prodejní činnost v souladu s příslušnými předpisy, dochází k narušování soukromí žalobců tím, že zákazníci mají ničím nekrytý výhled na dům žalobců a jejich hovor, zejména v prostorách předzahrádky a hluk spojený s provozem v ní je tak intenzivní, že žalobce ruší a znepříjemňuje jim bydlení. Po právní stránce věc posoudil podle §127 odst. l občanského zákoníku a uzavřel, že žalovaný nad míru přiměřenou poměrům v daném místě žalobce obtěžuje.
Odvolací soud, který vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně, se s jeho posouzením věci ztotožnil pouze pokud jde o uložení povinnosti žalovanému zdržet se pronikání hluku, spojeného s provozem jeho živnosti, do bytu žalobců. Pokud jde ale o obtěžování žalobců tím, že žalovaný a jeho zákazníci mohou nerušeně z prostor jeho provozovny nahlížet do oken bytu žalobců, odvolací soud zaujal názor, že při řešení tohoto problému nelze výkon práv jednoho z účastníků omezovat na úkor práv druhého účastníka tím, že jeden z nich bude zvýhodněn, a tak místo urovnání sousedských vztahů dojde k jejich zostření. Konstatoval, že požadavek žalobců, aby žalovaný nějakým opatřením zabránil svým zákazníkům nahlížet do jejich oken je formulován příliš široce a obecně, a lze si ztěží představit takové opatření, které by takovému nahlížení zabránilo zcela. Vedle toho zdůraznil, že opatření k neprodyšnému uzavření předzahrádky by naopak představovalo nepřiměřený zásah do práv žalovaného, neboť by takto upravená provozovna ztratila svůj smysl. Soud uzavřel, že v dané situaci je na žalobcích, aby se bránili nahlížení do svých oken vlastními prostředky, to je vhodně zvolenými záclonami, žaluziemi, apod. V této části proto žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byla žaloba zamítnuta, podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 odst. l písm. a/ o. s. ř. a uplatňují dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem pokud jde o hodnocení míry zásahu žalovaného do jejich soukromí. Vyjadřují nesouhlas s jeho závěrem, že opatření proti rušení svého soukromí nahlížením cizích osob do jejich domu mají učinit sami na vlastní náklady zakoupením neprůhledných záclon či žaluzií. Pokud jde o námitky ohledně nedostatečnosti skutkových zjištění a závěrů z nich učiněných, poukazují na to, že žalovaný má povolen provoz své živnosti v ulici Č. k. a nikoliv v ulici P., takže nepostupuje podle živnostenského listu a oprávnění z něj plynoucího. Výhrady mají i pokud jde o průběh a závěry stavebního řízení, týkajícího se provozovny žalovaného, když kolaudace provozovny byla provedena bez jejich účasti, jako sousedů. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. l písm. a/ o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody, upravené v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. l a §241 odst. l o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §127 odst. l občanského zákoníku se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména, a kromě jiného, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi. Z textu zákona lze dovodit, že právně významné mohou být i tzv. imateriální imise (srovnej obrat \"se musí zdržet všeho, čím by....obtěžoval jiného\"), tedy imisí může být za určitých okolností i obtěžování pohledem. Za imisi však nelze považovat samotnou možnost nahlížet do oken v sousední budově, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě (k tomu viz: Zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k některým dalším otázkám výkladu §130a občanského zákoníku, publikovaná pod č. 3/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, přičemž tuto změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. Při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Je též třeba vycházet ze skutečnosti, že obecně nelze ukládat těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili; to by znamenalo, že vlastníci nemovitostí by byli nuceni je ohradit takovým způsobem, že by z nich nebyl možný výhled na cizí nemovitosti, resp. by byli nuceni zřizovat okna situovaná jen tak, že by z nich nebylo vidět sousední nemovitosti. Stejně by bylo třeba ohradit veřejná prostranství, ze kterých je vidět např. do oken bytů. Proto je - v souladu s dlouhodobě respektovanými zvyklostmi - na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Tomu odpovídá praxe pořizování záclon, závěsů, žaluzií, neprůhledných plotů apod., těmi, kdo nechtějí být takto obtěžováni, nikoliv těmi, kdo by mohli do domů, příp. jiných nemovitostí nahlížet.
V daném případě jde o nahlížení do oken z předzahrádky pohostinské provozovny, kde je soustředěno více lidí. Umístění předzahrádky přes ulici od domu žalobců a pohostinský provoz v takovém zařízení, není v území městské zástavby žádnou výjimkou. V projednávané věci jde o nemovitosti na území h. m. P., umístěné v městské zástavbě, kde nelze dosáhnout, pokud jde o pohled do oken, úplného soukromí. Daný stav mohou sice žalobci pociťovat jako obtěžování, nejde však o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům v městské lokalitě. Proti takovému obtěžování se žalobci mohou bránit tak, jak uvedl odvolací soud, tedy záclonami či žaluziemi, nemohou se však domáhat ochrany podle §127 odst. l občanského zákoníku.
Ohledně dovolacího důvodu odpovídajícího ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., je třeba konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ve věci byl soudy proveden dostatek skutkových zjištění a důkazy jimi byly zhodnoceny tak, jak ukládá §132 o. s. ř. Z obsahu spisu plyne, že v rámci kontrol a inspekcí provedených v provozovně žalovaného nebyly zaznamenány závady, které by byly v rozporu s podmínkami, plynoucími z živnostenského oprávnění. Z dopisu živnostenského odboru Místního úřadu městské části P. - Z., kterým byla vyřízena stížnost žalobců a jim zaslán 13. 5. 1997, plyne, že žalovaný užívá svoji provozovnu v souladu s kolaudačním rozhodnutím čj. Výs. Lip 281 - 489/92 W z 10. 8. 1992 a že je umístěna v ulici Č. Č. k., i když je obrácena do ulice P. Tato skutečnost vychází z umístění parcely, která je rohová do obou ulic. Je tedy zřejmé, že tento dopis, založený v příloze spisu, měly oba soudy k dispozici, v rámci hodnocení důkazů se jím jako listinným důkazem zabývaly a jeho obsah při hodnocení důkazů braly v úvahu. Nelze proto tvrdit, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Je ovšem třeba dodat, že předmětem sporu je obtěžování pohledem; z hlediska soukromoprávního není rozhodující, zda žalobci při činnosti, která vede k obtěžování, snad překračují podmínky živnostenského oprávnění. Také s případnými nedostatky ve stavebním řízení se musí žalobci obrátit na správní orgány, resp. za splnění zákonných podmínek na soud rozhodujícím ve správním soudnictví, neboť pro naplnění podmínek pro poskytnutí ochrany podle §127 odst. 1 obč. zák. je skutečnost, zda stavba byla řádně kolaudována, nerozhodná.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení, uvedené v §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 4, §224 odst. l, §142 odst. l o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2000
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová