ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.2503.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2503/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně J. J., proti žalovanému J. K., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 13 C 200/91, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, čj. 29 Co 282/99-282, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 8. prosince 1997, čj. 13 C 200/91-242, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k rodinnému domu čp. 342 v U. se stavební parcelou katastrálního čísla 375 o výměře 425 m2 a zahradě katastrálního čísla 2004 o výměře 866 m2 (na které stojí dosud nezapsaná budova dvojgaráže a přístavek), zapsaným na LV č. 872 pro obec a kat. úz. U. u Katastrálního úřadu v K. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal rodinný dům čp. 342 v U. se stavební parcelou katastrálního čísla 375 o výměře 425 m2 a část zahrady v obci U o výměře 304 m2, vyznačené na geometrickém plánu ze dne 3. listopadu 1995 vyhotoveném Ing. J. Ž. a označené jako číslo katastrální 2004/1, na které stojí dosud nezapsaná budova dvojgaráže a přístavek. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal část zahrady v obci U. o výměře 562 m2, vyznačené na geometrickém plánu ze dne 3. listopadu 1995 vyhotoveném Ing. J. Ž. jako číslo katastrální 2004/2. Žalobkyni uložil, aby na vyrovnání spoluvlastnického podílu zaplatila žalovanému částku 716.550,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně shora označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se především zabýval otázkou, zda odvolání bylo podáno včas. Dospěl k závěru, že pokud byl účastníkům doručen rozsudek soudu prvního stupně bez geometrického plánu, na který se ve výroku tohoto rozsudku odkazuje, jako součástí rozsudku, nemohlo jít o účinné doručení rozsudku. Teprve doručením tohoto plánu účastníkům do vlastních rukou, k němuž došlo u žalobkyně dne 5. května 1999 a u žalovaného dne 6. května 1999, byl rozsudek soudu prvního stupně účastníkům řádně doručen. Odvolání žalobkyně, které došlo soudu dne 1. července 1998, nebylo podáno opožděně. Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že v řízení došlo k vadě uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., a to, že ve věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, a dále, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podklad v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř.). Namítá, že geometrický plán, na který se odkazuje ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, byl účastníkům doručen již před vydáním rozsudku soudu prvního stupně spolu se znaleckými posudky, oba účastníci s ním byli v průběhu řízení před soudem prvního stupně seznámeni a není třeba, aby tvořil přílohu rozsudku. Odkaz na geometrický plán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavek určitosti a jednoznačnosti vyjádření předmětu sporu. Podle žalovaného žalobkyně podala odvolání pozdě. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno proti usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. Dále je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu v případech uvedených v §238a a §239 o. s. ř.
V daném případě nejde o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž by bylo rozhodnuto ve smyslu §238a odst. 1 a §239 o. s. ř., tudíž z hlediska těchto ustanovení není dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto přichází v úvahu jen podle §237 odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání z hlediska §237 odst. 1 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává pouze tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. skutečně trpí.
Námitka dovolatele, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, není důvodná.
Případná právní moc rozhodnutí soudu prvního stupně nepředstavuje pro řízení před odvolacím soudem překážku věci rozsouzené. Řízení před odvolacím soudem není ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně řízením novým, nýbrž jeho zvláštním pokračováním ve vazbě na řízení před soudem prvního stupně a podle zásad stanovených §201 a násl. o. s. ř., kdy má povahu přezkumu a jeho rozsah není vymezen jen žalobou, ale i odvoláním. Proto pokud odvolací soud přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly vytvořeny podmínky včas podaným odvoláním, nejde o vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolatel nenamítá, že by v řízení došlo k dalším vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k takovým vadám došlo. Přípustnost dovolání proto není dána ani z hlediska posledně uvedeného ustanovení.
Jestliže odvolací soud přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně, přestože odvolání bylo podáno opožděně, pak jde o jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. K takové vadě dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna, pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ v dané věci nejde.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2000
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová