ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.2902.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2902/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) L. K. a 2) R. K., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 751/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 1999, čj. 25 Co 767/98-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. srpna 1998, čj. 1 C 751/97-54, určil, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanými dne 6. září 1973 a registrovaná Státním notářstvím v Semilech dne 25. října 1973 pod č. RI 800/73, kterou žalobkyně prodala žalovaným stavební parcelu č. 39/1 s demolicí domu čp. 69 a pozemkové parcely parcelních čísel 114, 115/3 a 115/5, zapsané na LV č. 401 pro kat. úz. Č., je neplatná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů zjistil, že při sepisu označené kupní smlouvy se vycházelo z výpisu pozemkových knih, obsahujících poslední zápisy z let 1947 až 1948 a prokazujících vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem. Na základě revize první pozemkové reformy podle zákona č. 142/47 Sb. převzal předmětné nemovitosti stát a ty pak byly přídělovou listinou vystavenou ONV v N. P. dne 20. ledna 1958 přiděleny J. a B. M., rodičům žalobkyně. Označené nemovitosti nebyly předmětem řízení o projednání dědictví po otci žalobkyně, zemřelém v roce 1966, ani po matce, zemřelé v roce 1989. Dovodil, že za tohoto stavu je předmětná kupní smlouva podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť nemovitosti prodala osoba, která nebyla jejich vlastníkem.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání prvního žalovaného shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 5. září 1973 zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle názoru odvolacího soudu bylo na žalobkyni, aby především osvědčila naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. vzhledem k tvrzenému účelu, a to dodatečnému projednání dědictví po jejích rodičích. Z hlediska dodatečného projednání dědictví po rodičích žalobkyně však naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy není dán, neboť pro účely dědického řízení je rozhodující, zda v době smrti zůstavitelů byly sporné nemovitosti v jejich vlastnictví a platnost či neplatnost uvažované kupní smlouvy má pro posouzení vlastnictví zůstavitelů povahu předběžné otázky. Tam, kde právní otázka, o níž má být rozhodnuto žalobou na určení, má povahu předběžné otázky ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení předběžné otázky, lze-li přímo žalovat na určení samotného práva, tedy v daném případě vlastnictví zůstavitelů. Naléhavý právní zájem na určovací žalobě v tomto případě není dán ani z hlediska zápisu do katastru nemovitostí, neboť na základě takového rozhodnutí nelze dosáhnout záznamu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř.). Podle obsahu dovolání však vytýká odvolacímu soudu toliko nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu kontrastuje s rozhodováním soudů o tom, že naléhavý právní zájem je dán i tam, kde takto podaná žaloba může vyjasnit sporné právní vztahy mezi účastníky a zamezit dalším sporům. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z takových vad došlo.
Dovolatelka však namítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v podstatné části v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. b/, c/ o. s. ř.), aniž konkrétně uvádí, o jakou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jde a které skutkové zjištění nemá oporu v podstatné části v provedeném dokazování. Dovolací soud z obsahu spisu nezjistil, že by řízení bylo postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v podstatné části v provedeném dokazování. Proto dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek uplatněných dovolatelkou a vztahujících se toliko k nesprávnému právnímu posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je skutečnost, že účastníci jsou věcně legitimováni a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Tomuto právnímu závěru odvolacího soudu nelze nic vytknout. Odvolací soud aplikoval správný právní předpis (§80 písm. c/ o. s. ř.) a také jej správně a v souladu s ustálenou judikaturou vyložil. Žalobkyně naléhavý právní zájem odůvodňuje potřebou dodatečného projednání dědictví po svých rodičích ohledně nemovitostí, jež byly předmětem označené kupní smlouvy s tím, že bez rozhodnutí soudu o neplatnosti kupní smlouvy nelze věc v dědickém řízení řešit. Rozhodnutí o neplatnosti označené kupní smlouvy není podmínkou pro zahájení řízení o projednání dědictví po rodičích žalobkyně. Otázka platnosti označené kupní smlouvy má z hlediska řízení o projednání dědictví po rodičích žalobkyně povahu předběžné otázky, pro řešení pro řízení o dědictví určující otázky, zda předmětné nemovitosti byly ke dni smrti zůstavitelů v jejich vlastnictví. Jestliže právní otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, jíž se přímo řeší, zda tu právní vztah či právo je či není (v daném případě vlastnické právo právních předchůdců žalobkyně), naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán, neboť lze přímo žalovat na určení samotného práva – vlastnictví zůstavitelů (srov. k tomu rozhodnutí publikované pod č. 11 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit 3, ročník 1994). Naléhavý právní zájem na určovací žalobě v daném případě není dán ani z hlediska zápisu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem, jež byly předmětem kupní smlouvy, do katastru nemovitostí podle §1 odst. 1 a §7 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Rozhodnutí o neplatnosti označené kupní smlouvy by nemohlo být podkladem pro takový zápis, neboť by samo o sobě nezakládalo vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítnuto.
Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěšným žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2000
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková