ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.392.98.1
sp. zn. 22 Cdo 392/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. G., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. C., jako konkurzní správkyni B., spol. s r. o., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 15 C 69/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 1997, čj. 9 Co 605/97-113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 1997, čj. 9 Co 605/97-113, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen \"soud prvního stupně\") rozsudkem z 30. 6. 1995, čj. 15 C 69/94-56, uložil žalované L., a. s., aby na svůj náklad odstranila stavbu hnojiště, nacházející se zčásti na pozemku parc. č. 3O80/1 a zčásti na pozemku parc. č. 3074/3 v kat. území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 2048 u Katastrálního úřadu v T., zakreslenou jako stavba na pozemku parc. č. 3080/4 v geometrickém plánu B. ze 4. 8. 1989 č. plánu 02923/627, který je přílohou rozsudku, a zamítl žalobu této žalované na zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka uvedené stavby, spočívající v užívání pozemku parc. č. 3080/4 podle předmětného geometrického plánu. Dále soud prvního stupně uložil žalované B., spol. s r. o., aby vyklidila pozemky parc. č. 3080/1 a 3074/3 a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětné pozemky, které jsou vlastnictvím žalobce, bez právního důvodu. Smlouvy o nájmu pozemků, uzavřené B., spol. s r. o., nemohly právní důvod založit proto, že smlouva z 3. 4. 1992 je neplatná pro neurčitost a smlouva z 11. 12. 1992 nicotná, neboť byla uzavřena subjektem, který pozemky nevlastnil. O odstranění hnojiště rozhodl soud prvního stupně podle §135c obč. zák.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 16. 1. 1996, čj. 9 Co 464/95-88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zřízení věcného břemene, a dále ho změnil tak, že žalobu na odstranění hnojiště vůči žalované L., a. s., a na vyklizení pozemků parc. č. 3080/1 a č. 3074/3 B., spol. s r. o., zamítl. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování, na jehož základě učinil zjištění, že stavba hnojiště byla v roce 1988 zřízena JZD J., dovodil, že v daném případě nelze zřídit věcné břemeno podle §135c obč. zák., tedy ustanovení platného od 1. 1. 1992. Podle §868 obč. zák. by mohla připadat v úvahu jen aplikace úpravy platné v době zřízení stavby, tedy před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb., která obsahovala úpravu neoprávněné stavby v §221 obč. zák. Avšak ani jeho aplikace není možná, neboť se vztahovala jen na odstranění staveb zřízených fyzickými osobami, nikoli socialistickými organizacemi, to znamená i zemědělským družstvem. Kromě toho v rámci práva užívání pozemku ve smyslu zák. č. 123/1975 Sb. bylo družstvo oprávněno zřizovat na nich stavby, takže nemohlo jít o stavbu neoprávněnou. Vycházeje z práva družstevního užívání předmětných pozemků, odvolací soud dále dovodil, že podle §22 odst. l písm. a) a odst. 3 zák. č. 119/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších novel (dále jen \"zákon o půdě\") došlo k zániku tohoto práva a k současnému vzniku nájemního vztahu mezi družstvem a vlastníkem pozemků. Změna vlastnictví pozemků - nabytí vlastnictví žalobcem - znamenala jeho vstup do postavení pronajímatele. Odvolací soud považoval za nesprávný právní závěr soudu prvního stupně, že B., spol. s r. o., užívá pozemky bez právního důvodu, byť je neplatná nájemní smlouva z 3. 4. 1992, neboť B., spol. s r. o., vzniklo právo nájmu ze zákona a k výpovědi nájmu nedošlo. Zamítl proto žalobu jako předčasnou. Zamítnutí žaloby o zřízení věcného břemene odůvodnil odvolací soud tím, že nejde o případ, kdy zákon jeho zřízení ve smyslu §151 odst. l v návaznosti na §142 odst. 3 a §135c obč. zák. připouští.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 27. 6. 1997, čj. 2 Cdon 383/96-104, rozsudek odvolacího soudu v napadené části, tj. ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na vyklizení pozemků parc. č. 3080/4 a č. 3074/3 B., spol. s r. o., a nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uvedl, že není zřejmé, proč odvolací soud považoval B., spol. s r. o., za subjekt, kterému podle zákona o půdě vzniklo právo nájmu předmětných pozemků. Tato společnost totiž jako právnická osoba vznikla až 26. 6. 1991 (den zápisu do obchodního rejstříku), a nemohlo na ni ze zákona - podle §22 odst. 3 zákona o půdě - přejít právo nájmu, když ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. k 24. 6. 1991, neexistovala.
Odvolací soud pak rozsudkem ze 4. 11. 1997, čj. 9 Co 605/97-113, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětných pozemků B., spol. s r. o., zamítl a rozhodl také o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly v užívání JZD J. Právo družstevního užívání, upínající se k pozemkům vlastníků, kteří nebyly členy zemědělského družstva, ze zákona (podle §22 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě) zaniklo a podle §22 odst. 3 věta první téhož zákona vznikl nájemní vztah. Změna ve vlastnictví pozemků na existenci nájemního vztahu nic nezměnila, žalobce bez dalšího vstoupil do práv pronajímatele (§680 obč. zák.). Při neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené 3. 4. 1992 B., spol. s r. o., odvolací soud poukázal na 663 obč. zák., z něhož zásadně vyplývá právo nájemce užívat pronajatou věc, a tomu odpovídá, není-li sjednáno nic jiného, také (dočasná) ztráta téhož práva vlastníka. Vlastníku věci proto zásadně nepřísluší za trvání nájemního vztahu bránit se proti neoprávněným zásahům do práva, spočívajících v užívání věci. Těmito zásahy je totiž rušeno právo nájemce (výlučné) pronajatou věc užívat. Aktivní legitimace ve sporu o užívání věci se žalobním požadavkem na jeho vyklizení, jde-li o nemovitost, tak přísluší nájemci, nikoli vlastníku věci. Takový závěr platí tím spíše, když žalovaná třetí osoba odvozuje své právo užívat věc od nájemce - viz v daném případě poukaz B., spol. s r. o., na smlouvy uzavřené s JZD J. 28. 6. 1991 a 1. 7. 1993 s L., a. s. V této souvislosti poukázal odvolací soud na obdobný právní názor vyslovený v případě nájmu bytu v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 25. 8. 1995 sp. zn. 2 Cdo 169/95, publikovaný v Právních rozhledech č. 1/1996, a starší judikaturu (R Gl.UN. F. 5808), která nepřipouštěla úspěšnost žaloby proti subjektu, který byť i nepřímo, odvozoval držbu věci od vlastníka. V dané věci žalobce existenci nájemního vztahu sám také v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně připouštěl a ani při jednání odvolacího soudu 9. 11. 1997 nebylo jím v tomto směru nic jiného tvrzeno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) spatřuje v tom, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že existují \"nájemní smlouvy\", uzavřené B., spol. s r. o., a to 28. 6. 1991 s JZD ČSSP J. a 1. 7. 1993 s L., a. s. Šlo však jen o tvrzení B., spol. s r. o. O tom, že byly smlouvy uzavřeny, nebyl žádný důkaz proveden, ačkoliv je odvolací soud učinil základem svého rozhodnutí. Žalobce proto navrhl, aby B., spol. s r. o., bylo uloženo tyto smlouvy předložit. Podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobce tedy vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení právního důvodu užívání předmětných pozemků na základě uvedených smluv. Dále namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o nástupnictví L., a. s., ve vztahu k JZD ČSSP J., jemuž vzniklo právo nájmu uvedených pozemků. I kdyby tomu tak bylo, pak z ustanovení §22 zákona o půdě ani z §663 obč. zák. nevyplývá právo nájemce pronajímat pozemky. Žalobce dále tvrdí, že \"v době podání žaloby nájemní vztah k předmětným nemovitostem neexistoval, JZD ČSP J. již zanikl a žádnými listinami nebylo prokázáno, kdo by mohl připadat v úvahu jako jeho nástupce, tedy jako subjekt práva podle §22 odst. 3 zákona o půdě\". Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V průběhu dovolacího řízení byl podle §12a odst. l zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších změn, usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě z 10. 8. 1999, čj. 33 K 70/99-132, které nabylo právní moci 13. 8. 1999, prohlášen na majetek B., spol. s r. o., konkurz. Tím vstoupila do řízení na její místo správkyně konkurzní podstaty Z. C. a došlo podle §14 odst. l písm. c) téhož zákona k přerušení dovolacího řízení.
V dovolacím řízení Nejvyšší soud pokračuje k návrhu žalobce učiněného podáním z 16. 8. 2000.
Nejvyšší soud soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání (§238 odst. l písm. a/ o. s. ř.) bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. l a §241 odst. l o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení, vyjmenované v §237 odst. l o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávnost rozsudku odvolacího soudu (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle žalobcem uplatněného dovolacího soudu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Ustanovení §79 odst. l o. s. ř. ukládá žalobci, aby v žalobě mimo jiné vylíčil rozhodující skutečnosti. Žalobce má tedy povinnost tvrzení a pokud ji nesplní, neunese tzv. břemeno tvrzení. Stejně tak břemeno tvrzení stíhá i žalovaného ohledně pro něj příznivých skutečností. Pro daný případ to znamená, že žalobce, domáhající se ochrany vlastnického práva k pozemkům podle §126 odst. l obč. zák. tvrdil, že je vlastníkem pozemků a žalovaná B., spol. s r. o. je neoprávněně zadržuje (odmítá vyklidit). Ta se mohla bránit, že pozemky nedrží neoprávněně, tj. bez vůle vlastníka, nebo že její právo věc držet je dáno jiným titulem.
B., spol. s r. o., původně uváděla, že pozemky užívá z titulu nájemních smluv, které uzavřela 3. 4. 1992 a 11. 12. 1992. Soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že šlo o smlouvu neplatnou a smlouvu nicotnou. Bylo také prokázáno, že právo nájmu k pozemkům B., spol. s r. o., nevzniklo ani ze zákona (podle §22 odst. 3 věta prvá zákona o půdě). Pokud by B., spol. s r. o. odvozovala právo pozemky držet, resp. užívat od jiného subjektu - nájemce, bylo na ni, aby existenci nájemního vztahu prokázala. Žalobce v podání z 19. 2. 1995 (prvé dovolání) připustil, že k pozemkům vzniklo právo družstevního užívání JZD ČSP J., kterému vzniklo ze zákona právo nájmu a že toto právo mohlo transformací přejít na jiný subjekt, kterým nemohla být B., spol. s r. o. Z tohoto jeho vyjádření - v uvedeném kontextu - nelze bez dalšího dovodit, že tím tvrdil, že nájemní vztah dosud trvá. Nemohlo ani jít o shodné tvrzení účastníků. Odvolací soud nesprávně uvedl, že žalovaná odvozuje právo užívat pozemky ze smluv uzavřených 28. 6. 1991 s JZD ČSP J. a 1. 7. 1993 s L., a. s., neboť podle žalované šlo o nájemní smlouvy, týkající se stavby hnojiště (viz vyjádření žalované v protokole o jednání 23. 6. 1995 čl. 50 versa).
Závěr odvolacího soudu, že k pozemkům existuje ke dni jeho rozhodování právo nájmu je tedy nesprávný, neboť k takovému závěru nemohl odvolací soud na základě skutečností, které vyšly v řízení najevo, dospět.
Žalobce také namítal, že v případě existence nájemního vztahu jiného subjektu k pozemkům, by žalovaná B., spol. s r. o. nemohla odvozovat užívání pozemků z platné podnájemní smlouvy uzavřené s tímto subjektem, neboť podnájem věci, která je v nájmu vzniklém ze zákona o půdě, není zákonem upraven.
Žalobce ovšem nezpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že v případě neoprávněných zásahů do práva užívat pronajatou věc je k podání žaloby na ochranu proti takovým zásahům aktivně legitimován nájemce, neboť jde o zásah do práv, které z titulu nájemní smlouvy přísluší nájemci, nikoli vlastníku věci. Není tedy právně významné, zda subjekt odlišný od nájemce užívá věc na základě platné či neplatné podnájemní smlouvy (k tomu srovnej také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze 23. 9. 1931 sp. zn. R I 556/31 uveřejněné pod č. 11032 Sbírky Vážného). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podnájemní vztah je akcesorickým vztahem ke vztahu nájemnímu. To znamená, že zánikem nájemního vztahu zaniká také vztah podnájemní. Vlastník věci jako pronajimatel může tedy vyvolat zánik nájemního vztahu, a tím i zánik vztahu podnájemního.
Nadto lze žalobci sice přisvědčit, že zákon o půdě neobsahuje úpravu podnájmu pozemku, k němuž vzniklo právo nájmu podle §22 odst. 3 tohoto zákona. V takovém případě se však právní vztahy k majetku upraveném zákonem o půdě řídí podle §3 tohoto zákona obecnými právními předpisy. Ani zákon č. 40/1964 Sb. ve znění novely provedené zák. č. 509/1991 Sb., obč. zák., neupravuje výslovně podnájem věci, ke které vzniklo právo nájmu ze zákona. Pro takový případ je třeba použít analogie ve smyslu §853 obč. zák., tj. ustanovení tohoto zákona, které upravují vztahy účelem a obsahem nejbližší. To znamená že §666 odst. 1 obč. zák., v němž je uvedeno, že nájemce je oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, nestanoví-li smlouva jinak, je třeba vyložit tak, že nestanoví-li zákon jinak, je nájemce, jehož právo nájmu vzniklo ze zákona, dát věc do podnájmu. Neboli neobsahuje-li zákon o půdě ustanovení, který by podnájem pozemku, k němuž vzniklo právo nájmu ze zákona podle §22 odst. 3 tohoto zákona, vylučoval, je nájemce oprávněn analogicky podle §666 odst. l obč. zák. uzavřít smlouvu o podnájmu takového pozemku.
Vzhledem k předčasnému právnímu závěru odvolacího soudu o existenci práva nájmu k předmětným pozemkům dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. l o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2000
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková