ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.40.99.1
sp. zn. 22 Cdo 40/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) M. Š., a 2) J. Z., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 230/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 1998, čj. 35 Co 165/98-138, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. června 1998, čj. 35 Co 165/98-138, ve výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. prosince l997, čj. l3 C 230/93-l09, ve vyhovujícím výroku o určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 13. července 1993 o rozdělení spoluvlastnictví prodejny potravin v P., změněn tak, že žaloba s návrhem na určení neplatnosti této smlouvy byla zamítnuta, jakož i ve výrocích o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. prosince 1997, čj. 13 C 230/93-109, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby bylo určeno, že smlouva, uzavřená mezi žalovanými M. Š. a J. Z. dne 27. 11. 1992 o spoluvlastnictví prodejny potravin v P., je neplatná. Pod bodem II. výroku určil, že smlouva, uzavřená mezi žalovanými M. Š. a J. Z. dne 13. 7. 1993 o rozdělení spoluvlastnictví prodejny potravin v P., je neplatná a pod bodem III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala určení, že uvedené smlouvy jsou neplatné z důvodu, že jako manželka prvního žalovaného s nimi neprojevila svůj souhlas. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že první žalovaný uzavřel s druhým žalovaným dvě smlouvy týkající se provozu prodejny Potravin v P. Podle smlouvy z listopadu 1992 se oba žalovaní stali „rovnými spoluvlastníky\" této prodejny. Podle smlouvy z července 1993 podíl druhého žalovaného přešel na prvního žalovaného, který se zavázal splatit druhému žalovanému půjčku ve výši 210.000,- Kč, čímž společné podnikání žalovaných skončilo. Žalobkyně o uzavření smlouvy ze dne 27. listopadu 1992 věděla a byla srozuměna s tím, že žalovaní budou na vydražené prodejně prvního žalovaného podnikat společně. Neprokázala, že o uzavření této smlouvy nevěděla a že první žalovaný uzavřel tuto smlouvu bez jejího souhlasu. Naproti tomu pokud jde o smlouvu ze dne 13. července 1993 žalobkyně nebyla bezprostředně přítomna u jednání žalovaných ohledně této smlouvy, druhý žalovaný naléhal na uzavření této smlouvy s tím, že jinak nechá tuto prodejnu zkrachovat, nijak neprokázal, že by k poskytnutí nějaké půjčky prvnímu žalovanému došlo, ani že do společného podnikání takovou částku vložil. Dovodil, že žalobkyně se dovolala neplatnosti smlouvy ze dne 13. července 1993 a že neplatnost této smlouvy je dána podle §39 obč. zák., neboť jde o právní úkon, který svým obsahem nebo účelem obchází zákon a příčí se dobrým mravům.
K odvolání žalobkyně a druhého žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 27. 11. 1992. V žalobě vyhovujícím výroku o určení neplatnosti smlouvy, uzavřené mezi žalovanými dne 13. 7. 1993 o rozdělení spoluvlastnictví prodejny potravin, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud s ohledem na ustanovení §148a odst. 1 obč. zák. dospěl k závěru, že první žalovaný zahájil podnikání vydražením předmětné prodejny se souhlasem žalobkyně a musel zaplatit cenu vydražené provozní jednotky. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním, tedy ani k uzavření předmětných smluv, souhlas žalobkyně již nepotřeboval. Žalobkyně se proto nemůže dovolávat jejich neplatnosti podle §40a obč. zák. Vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně o uzavření první smlouvy věděla, byla s ní srozuměna a s jejím uzavřením konkludentně souhlasila, když formu souhlasu ustanovení §145 odst. 1 a §148a odst. 1 obč. zák. neupravují. Pokud jde o druhou smlouvu, podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně přehlédl, že s ohledem na námitku žalobkyně, že tato smlouva byla uzavřena v tísni, je třeba věc posuzovat podle §49 obč. zák. Uzavření smlouvy v tísni není tedy úkon, který má na mysli soudem prvního stupně aplikované ustanovení §39 obč. zák., nemá za následek neplatnost takové smlouvy, ale toliko právo účastníka jednajícího v tísni od smlouvy odstoupit za současného splnění další podmínky, tj. uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Nepřichází proto v úvahu neplatnost této smlouvy. Odvolací soud se nezabýval pochybením soudu prvního stupně, který neřešil otázku naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně, který by byl základním předpokladem úspěšné určovací žaloby, s tím, že jeho existence či neexistence nemůže nic změnit na neúspěchu žalobkyně z důvodu, že nebyly shledány podmínky neplatnosti předmětných smluv.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že byla s uzavřením druhé smlouvy srozuměna, neboť dokazování před soudem prvního stupně prokázalo opak. Nesouhlasila s tím, aby žalovaní podnikali společně. Od samého počátku se domnívala, že druhý žalovaný, který nebyl přítomen ani dražbě, jim pouze pomůže se zahájením prodeje. Odvolací soud, aniž prováděl nové dokazování nebo je alespoň doplňoval, došel k odlišnému skutkovému zjištění, což znamená, že v této části rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Jestliže nebyla srozuměna s uzavřením smlouvy, pak k takovému úkonu nemohla dát konkludentní souhlas. K prvnímu použití společného majetku k podnikání je třeba vždy souhlas druhého manžela, a to písemnou formou, takový souhlas z její strany nikdy nebyl udělen. Pokud jde o neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák. poukázala na to, že žalovaný 2. nevložil do podnikání žádný vklad a po půl roce společného podnikání požadoval vyrovnání ve výši 210.000,- Kč se smluvní pokutou 10 promile denně a konečnou sankcí propadnutí prodejny do vlastnictví druhého žalovaného. Takové smluvní podmínky naplňují znaky nápadně nevýhodných podmínek a příčí se dobrým mravům, a lze tedy dovozovat neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák. Tato smlouva je neplatná podle §39 obč. zák. i proto, že druhý žalovaný ji uzavíral na oko, aby se daňově zvýhodnil před úřady, když ve skutečnosti prvnímu žalovanému žádné peníze nepůjčil. Žalobkyně nemohla žalovat přímo na splnění povinnosti, ale žalobě vyhovující určující rozsudek je předpokladem k případnému podání žaloby na plnění. Uzavřením předmětných smluv bylo ohroženo právo žalobkyně a její postavení v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, čímž je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Navrhla, aby dovolací soudu rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, řádně zastoupenou, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. totiž platí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek uplatněných dovolatelkou.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 27. listopadu 1992 je pravomocný a proto je závazný i pro dovolací soud, který z něho vychází při přezkoumávání měnícího výroku tohoto rozsudku. Je tedy pro něj závazný závěr odvolacího soudu, že první žalovaný vydražil předmětnou provozovnu za účelem podnikání, čímž také zahájil podnikání, se souhlasem žalobkyně a že žalobkyně dala prvnímu žalovanému souhlas ve smyslu §148a odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen obč. zák.), podle kterého k použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů potřebuje podnikatel při zahájení podnikání souhlas druhého manžela. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela nepotřebuje. Jde o výjimku z ustanovení §145 odst. 1 obč. zák., podle kterého je k vyřizování nikoli běžných záležitostí týkajících se společných věcí třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný. Jestliže žalobkyně dala prvnímu žalovanému předem souhlas k použití majetku v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví, pak nemohou být opodstatněná její tvrzení o neplatnosti uvedených smluv z hlediska §40a a §145 obč. zák.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění odvolacího soudu, jež bylo podstatné pro jeho rozhodnutí, nemá oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí nikde neuvádí, že žalobkyně byla srozuměna s uzavřením smlouvy ze dne 13. července 1993. Pokud v něm uvádí „byla s ní srozuměna\", pak tak činí ve vztahu ke smlouvě ze dne 27. listopadu 1992. Tato smlouva však není s ohledem na výše uvedené předmětem přezkumu dovolacího soudu. Nelze tudíž dovodit, „že odvolací soud, aniž prováděl nové dokazování, došel k odlišnému skutkovému zjištění\", jak namítá dovolatelka, ani že skutková zjištění týkající se smlouvy ze dne 13. července 1993 nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. proto není dán.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí týkající se smlouvy ze dne 13. července 1993 na právním závěru, že uzavření smlouvy v tísni nemůže být důvodem neplatnosti smlouvy podle §39 obč. zák., nýbrž podle §49 obč. zák., byla-li smlouva uzavřena v tísni současně za nápadně nevýhodných podmínek, důvodem pro odstoupení od smlouvy toho z účastníků smlouvy, který takto jednal. Odvolací soud se tedy zabýval uvedenou smlouvou toliko z pohledu §49 obč. zák. Tomuto právnímu závěru nelze nic vytknout.
Odvolací soud se však nevypořádal s otázkou neplatnosti této smlouvy podle §39 obč. zák., přestože soud prvního stupně považoval tuto smlouvu za právní úkon, který svým obsahem nebo účelem obchází zákon a příčí se dobrým mravům i z jiných důvodů než tísně. Proto závěr odvolacího soudu, který se nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, z důvodu, že „nebyly shledány podmínky neplatnosti předmětných smluv\", nemůže bez dalšího obstát. Právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru neúplné, tedy nesprávné, a proto ani rozhodnutí o věci samé týkající se smlouvy ze dne 13. července 1993 nelze ve smyslu §243b odst. 1 o. s. ř. považovat za správné. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a v akcesorických nákladových výrocích zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 10. července 2000
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková