ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.918.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 918/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců: A/ M. Ch., a B/ V. K., proti žalovaným: 1/ Z. S., a 2/ M. V., o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 175/94, o dovolání první žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. listopadu 1999, čj. 10 Co 245/99-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 21. srpna 1995, čj. 8 C 175/94-39, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že kupní smlouva, uzavřená 18. 2. 1994 mezi zemřelým V. V. a M. V. jako prodávajícími, a Z. S. jako kupujícím, o prodeji nemovitostí zapsaných na LV č. 2933, vedených u Katastrálního úřadu v L. pro obec a k. ú. L., je neplatná. Soud vyšel ze zjištění, že druhá žalovaná se spolu s manželem V. V. na podzim roku 1993 rozhodli prodat shora zmíněné nemovitosti, to je dům čp. 414 se stavební parcelou p. č. 361 a zahradou č. p. 362. Kupní smlouvu napsal V. V. a její čistopisy připravil první žalovaný. Smlouvu V. V. podepsal 18. 2. 1994 poté, co byl 17. 2. 1994 postižen náhlou mozkovou příhodou a byl hospitalizován na interním oddělení l. nemocnice, kde 23. 2. 1994 zemřel. Na interní oddělení byl přeložen 17. 2. 1994 z ortopedického oddělení, kde byl léčen pro koksartrosu. Katastrální úřad v L. povolil vklad vlastnického práva prvního žalovaného k předmětným nemovitostem. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobců, že V. V. nebyl vzhledem ke svém zdravotnímu stavu schopen kupní smlouvu podepsat, takže podpis na kupní smlouvě není pravý a nevyjadřuje jeho vůli, přičemž žalobci svoje tvrzení opírali zejména o závěry znaleckého posudku znalce z oboru písmoznalectví J. V. z 20. 7. 1994. Soud zamítavý výrok opřel především o tvrzení druhé žalované, že kupní smlouvu její manžel osobně podepsal a vyjádřil tak svoji vůli, odpovídající jejich společnému záměru nemovitosti prodat. Dále vyšel z výpovědi J. P., která se jako administrativní pracovnice notářky JUDr. K. dostavila do nemocnice k lůžku V. V. a ověřila jeho podpis na smlouvě. Uzavřel, že žalobci neunesli důkazní břemeno, neboť jednoznačně a spolehlivě nedoložili, že podpis na kupní smlouvě není podpisem V. V.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením z 13. 3. 1996, čj. 10 Co 103/96-50, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když s ohledem na povahu věci konstatoval, že věc vykazuje podstatnou mezeru v dokazování. Uzavřel, že s ohledem na jednoznačný závěr znaleckého posudku znalce J. V. bude třeba nařídit provedení nového znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a to jiným znalcem a za použití širšího srovnávacího materiálu. Pokud by závěr nového znaleckého posudku vyzněl opačně od posudku původního, nevyloučil součinnost soudu ještě s dalším znalcem, který by kromě vlastního závěru vyjádřil i stanovisko k příčinám odchylek předchozích posudků. Připomenul, že znalecký posudek je pouze jedním z důkazů, který je třeba hodnotit v kontextu s dalšími důkazy (§132 o. s. ř.). Dále uložil soudu prvního stupně, aby se pokusil v Městské nemocnici v L. zjistit, zda si některý z lékařů či někdo z ošetřujícího personálu na pobyt V. V. pamatuje a mohl by se vyjádřit k námitce žalobců z hlediska, zda jeho tehdejší zdravotní stav dovoloval podepsání smlouvy. Poukázal na to, že tuto okolnost by bylo možno zjistit i ze zdravotnické dokumentace.
Rozsudkem ze 14. 2. 1997, čj. 8 C 175/94-112, soud prvního stupně žalobě vyhověl a určil, že předmětná kupní smlouva je neplatná. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že podpis V. V. na kupní smlouvě není jeho vlastním, pravým podpisem. Okresní soud vyšel především ze znaleckého posudku znalce z oboru písmoznalectví J. S., který se shodl se závěry znalce J. V., že podpis V. V. na kupní smlouvě není jeho podpisem. Uzavřel, že tyto závěry zpochybnila pouze svědkyně J. P., která však uvedla, že si na záležitost nevzpomíná již zcela konkrétně, totožnost V. V. v nemocnici neověřovala, neboť ji ověřovala na podzim roku 1993 v souvislosti s kupónovou privatizací. Pouze se ho dotázala, zda ví, proč se jeho podpis ověřuje a on přitakal. Na vlastní podpis si již nevzpomíná. Druhá žalovaná nadále tvrdila, že kupní smlouvu její manžel osobně podepsal, psát mohl, pravou ruku neměl ochrnutou, nosil v ní hůlku, o kterou se při chůzi opíral. Soud při hodnocení důkazů vyšel především ze závěrů znaleckých posudků z oboru písmoznalectví a rozhodl tak, že žalobě vyhověl.
Odvolací soud však usnesením ze 16. 6. 1997, čj. 10 Co 377/97-136, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl pouze jeden z důkazů, které mu v předchozím řízení uložil provést, a to důkaz novým znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Soud prvního stupně opomenul konfrontovat závěry tohoto znaleckého posudku s psychickým a fyzickým zdravotním stavem V. V. v době podpisu smlouvy a v součinnosti s konkrétním zdravotnickým personálem (zejména s lékaři) získat poznatek o jeho schopnosti učinit platně závažný právní úkon. Vodítkem k tomu měla být zdravotnická dokumentace. V této souvislosti odvolací soud upozornil, že soud prvního stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu, a to jak při posuzování otázek hmotného, tak procesního práva. Závazný je proto i názor na to, jaké důkazy mají být provedeny.
Rozsudkem z 18. 12. 1998, čj. 8 C 175/94-199, soud prvního stupně žalobu zamítl. Kromě shora zmíněných důkazů vyšel ze znaleckého posudku J. R. z 5. 5. 1998, z něhož plyne, že po proběhlé náhlé mozkové příhodě může dojít u pacientů s postižením Parkinsonovým syndromem ke zmírnění, případně vymizení třesu horní končetiny, a že písmo V. V. muselo být vlivem jeho onemocnění změněno. Soud uzavřel, že žádný z provedených důkazů jednoznačně neprokázal, že předmětná kupní smlouva nebyla opatřena pravým podpisem V. V.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze 17. 11. 1999, čj. 10 Co 245/99-298, potvrdil posléze uvedený rozsudek soudu prvního stupně, když řízení doplnil o další výpověď svědkyně J. P. a vyslechl znalce J. S. Uvedl, že po skutkové stránce stojí proti jednoznačně shodným nálezům dvou odborníků z oboru písmoznalectví tvrzení dvou osob současně přítomných v době a na místě uskutečnění vlastního podpisu V. V., přičemž J. P. je nejen úřední osobou, ale i očitým svědkem a na výsledku sporu je nezávislá a vypovídá před soudy pod sankcí křivé výpovědi, o čemž byla opakovaně poučena. Za této situace, jakkoliv jsou znalecké posudky důkazy významnými, jsou toliko jedním z důkazů, který je třeba hodnotit podle §132 o. s. ř. v kontextu s důkazy ostatními. Významným je za této situace názor znalce J. R. ohledně jisté změny písma vlivem onemocnění Parkinsonovým syndromem a prodělanou cévní příhodou se střední paresou pravé končetiny. Uzavřel, že přes obtížnost při hodnocení důkazů neshledal žádný důvod, aby se od hodnocení, provedeného soudem prvního stupně odchýlil. Konstatoval, že v širších souvislostech lze mít za to, že takové rozhodnutí vyjadřuje i skutečnou vůli zesnulého V. V., který se svým majetkem spolu s druhou žalovanou běžně nakládal, mínil jej později prodat, sám kupní smlouvu sepsal a obtíže se vyskytly až v souvislosti s jeho akutním onemocněním, aniž si uvědomoval existenci své závěti, pořízené před šestnácti lety. O návrhu první žalobkyně na připuštění dovolání, učiněném při jednání před odvolacím soudem 8. 11. 1999, ve výroku svého rozsudku nerozhodl, přičemž na závěr jeho odůvodnění konstatoval, že "možnost případného dovolání vyplývá z ustanovení §238 odst. l písm. b/ o. s. ř.".
Proti rozsudku odvolacího soudu podává první žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. l písm. b/ o. s. ř. a uplatňuje, jak v dovolání uvádí, dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (podle obsahu dovolání jde však o dovolací důvody, uvedené v §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř.; dovolatelka sice namítá nesprávné právní hodnocení věci odvolacím soudem, ale obsahem jejích námitek je polemika se skutkovým zjištěním a poukaz na vady řízení). Uvádí, že při jednáních u odvolacího soudu 18. 10. a 8. 11. 1999 nebyl vyslechnut neurolog MUDr. R., přičemž na základě jeho znaleckého posudku došlo k nesprávnému posouzení celé věci. Namítá chybný výklad posudku neurologa soudem, podjatost soudu, pozměňování výpovědi svědkyně P., výhrady k nepřijetí důkazu výpovědí znalce MUDr. R. a neobjektivnost průběhu jednání 18. 10. 1999 u odvolacího soudu pro absenci její advokátky. Poukazuje na to, že se soudy nepozastavily nad nereálnou odhadní cenou prodávaných nemovitostí. Vyslovuje pochybnost o tom, že V. V. sám kupní smlouvu formuloval a psal, když poslední tři roky nepsal nic v důsledku Parkinsonova onemocnění. Jeho záměr prodat nemovitosti vyvrací nevědomost sousedů o tomto kroku a další skutečnosti. S odkazem na přiložený znalecký posudek znalce MUDr. et PhDr. L. H., CSc., tvrdí, že JUDr. V. V. nebyl schopen ve stavu, v jakém se po náhlé mozkové příhodě nacházel, učinit vážně a srozumitelně předmětný právní úkon. Namítá rozpor v tvrzeních M. V. a J. P. ve věci kontroly občanského průkazu V. V. a zpochybňuje okolnosti ohledně provedení samotného podpisu kupní smlouvy jmenovaným. Konstatuje, že ačkoliv V. V. poslední tři roky trpěl Parkinsonovou nemocí, v době tvrzeného podpisu mu bylo skoro 80 let, dne 17. února 1994 byl postižen mrtvicí, pravostranně ochrnul, mluvil jednoslabičně, měl pokleslou pravou končetinu, poruchu citlivosti, poruchu porozumění řeči a zřejmě i poruchu zraku, jak je u mrtvice obvyklé, měl podepsat kupní smlouvu, což musí být nápadné každému a tím spíše tomu, kdo má lékařské vzdělání. Uzavírá, že soud neakceptoval její návrh na výslech neurologa MUDr. R. a provedení důkazu dotazem na nemocnici v L., zda se JUDr. V. v době tvrzeného podpisu kupní smlouvy nenacházel na jednotce intenzivní péče. Šlo tedy o neúplné dokazování, přičemž soudy neobjektivně přiznaly některým důkazům větší váhu. Odvolací soud provedl nesprávné právní posouzení věci, potvrdil-li rozsudek soudu prvního stupně. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou k podání dovolání oprávněnou, není však přípustné.
Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání odkazem na ustanovení §238 odst. l písm. b) o. s. ř. podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V dané věci ovšem podmínky přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení dány nejsou. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně rozhodl v dané věci ve prospěch žalobců jen jednou, a to rozsudkem ze dne 14. února 1997, čj. 8 C 175/94-112. Po odvolání žalovaných byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 1997, č.j. 10 Co 377/97-136, zrušen podle ustanovení §22l odst. l o. s. ř. a soudu prvního stupně bylo uloženo provést řadu dalších důkazů, neboť nebyly vyčerpány všechny prostředky k objasnění skutkového stavu.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení je podle konstantní judikatury situace, kdy soud prvního stupně po zrušení svého rozsudku rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu a že tento právní názor byl určující pro jeho rozhodnutí ve věci. V daném případě tomu tak nebylo. Důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně byl nedostatečně zjištěný skutkový stav ( §22l odst.l písm. a) o. s. ř.). Odvolací soud pouze uložil soudu prvního stupně jak postupovat v dalším dokazování, přičemž jej v právním ani ve skutkovém posuzování věci nijak neomezil, případně nezavázal. Důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst.l písm. a) o. s. ř. nebyl tedy v dané věci shledán.
O včasném návrhu dovolatelky na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda dovolání není přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 437/97, publikované v časopisu "Soudní judikatura" č. 7/1998). Protože dovolací soud může podle §239 odst. 2 o. s. ř. dovolání připustit jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě z dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V dané věci však nešlo o řešení právní otázky, ale o skutkové zjištění, zda V. V. předmětnou kupní smlouvu podepsal. Soudy dospěly ke zjištění, že nebylo prokázáno, že by smlouvu nepodepsal. Dovolatelka nezpochybňuje právní závěry, které z tohoto zjištění vyplynuly, ale polemizuje se samotným skutkovým zjištěním, když napadá hodnocení důkazů a upozorňuje na vady řízení. Uplatňuje tak dovolací důvody, upravené v §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nikoliv tedy důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Uvedené rozhodnutí je založeno na skutkovém zjištění a nemá zásadní právní význam; proto dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Konečně se dovolací soud zabýval otázkou, zda tu není některá z vad, uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., která by činila dovolání přípustným podle tohoto ustanovení. Dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu "vychází z podjatosti" a odkazuje přitom na vedení dokazování a hodnocení provedených důkazů.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát (§237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.) Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti (§14 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka však neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že některý ze soudců ve věci rozhodujících měl takový poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, že by bylo možno mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Samotná skutečnost, že soud hodnotil důkazy způsobem nepříznivým pro žalobkyni anebo že některé důkazy neprovedl, takovou skutečností není. Jiné důvody zmatečnosti dovolatelka netvrdí a dovolací soud je neshledal.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout (§243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze zjištění, že dovolatelka úspěšná nebyla a žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2000
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková