ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.1271.2000.1
sp. zn. 23 Cdo 1271/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ch. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městu O., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 348/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. června 1998, č. j. 13 Co 1228/97-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. června 1998, č. j. 13 Co 1228/97-116, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soudu prvního stupně) ze dne 29. srpna 1998, č. j. 10 C 348/95-72, jímž byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"), zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitostí („dříve dům číslo popisné 653 s pozemkem parcela č. 832 zapsané v pozemkové knize pro katastrální území O. ve vložce 890, nyní dům č. popisné 663 s pozemkem parcela č. 832 zapsaný v Katastrálním úřadu O. na LV č. 10001 pro katastrální území O. m., dříve pozemky parcela č. 546, 547/1, 547/2, 547/4 zapsané v pozemkové knize pro katastrální území N. u. ve vložce č. 1148, nyní pozemky v části parcel č. 542, 625, 597/1, 545, 1083/3, 1086, 1087, 1082/3 zapsaných v Katastrálním úřadu O. na LV č. 1 a 10001 pro katastrální území N. u.\") a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. O návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání (dále jen „návrh\"), který byl odvolacímu soudu doručen telefaxem v průběhu odvolacího jednání, rozhodnuto nebylo proto, že předsedovi odvolacího senátu, který rozhodoval o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, byl návrh předložen až po ukončení odvolacího jednání.
Své, v konečném důsledku zamítavé rozhodnutí odvolací soud založil na několika právních závěrech. Především se necítil být vázán předloženým osvědčením Okresního úřadu v O. ze dne 7. července 1996 o státním občanství České republiky žalobkyně, byť jde o veřejnou listinu, a dovodil, že - vzhledem k čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými (uveřejněné pod č. 169/1929 Sb.) a rovněž s ohledem na zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství - „vznikají … přinejmenším pochybnosti\" o tom, zda žalobkyně „splňuje základní podmínku oprávněné osoby podle §3 zák. č. 87/91 Sb.\", tj. zda má státní občanství České republiky. Žalobkyni totiž bylo podle předloženého dokladu o naturalizaci ze dne 10. prosince 1946 uděleno státní občanství USA a navíc dne 19. září 1965 uzavřela na území USA manželství s A. S. „(nepochybně cizím státním občanem)\". Podle dalšího právního závěru odvolacího soudu nelze z provedených důkazů dovodit přechod požadovaných věcí na stát některým ze způsobů uvedených v §6 restitučního zákona. Navíc pozemky dříve označené parcelními čísly 547/2 a 547/4 původní vlastník J. S. prodal již v roce 1938 M. S. Žaloba by tak musela být podle názoru odvolacího soudu zamítnuta v celém rozsahu, neboť „nebylo by možno zamítnout návrh týkající se vydání některých pozemků a případně vyhovět návrhu na vydání dalších pozemků\". Kromě toho nelze žalobě vyhovět také proto, že dům čp. 663 a pozemek parcelní číslo 832 byl „vypořádán Dohodou mezi vládou ČSSR a USA ze dne 29.1.1982, přičemž podle rozhodnutí americké náhradové komise ze dne 27.9.1961 byli dřívější spoluvlastníci (mimo jiné i T. S.) za výše uvedený majetek odškodněni pod číslem CZ-2715\"; stejně tak ohledně pozemků dříve parcelní číslo 546 a 547/1, jejichž spoluvlastníky byli M., E. a J. S. a T. S. (matka žalobkyně), každý k 1/4, došlo k vypořádání „čs. - americkou náhradovou dohodou z r. 1982\".
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"), a s přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř., byť vedle těchto dovolacích důvodů v dovolání zmínila i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., tedy jakoby namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci užitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. především zpochybnila správnost právního závěru o nedostatku českého státního občanství. V této souvislosti namítla, že naturalizací ze dne 10. prosince 1946 své české státní občanství neztratila, přestože nabyla státní občanství USA, a to proto, že „ustanovení o tom, že dřívější příslušnost v takovém případě ztrácí, neplatí v době, kdy její země vede válku. Tento stav, tedy doba, kdy země žalobkyně vedla válku, skončil až 7.5.1957. Žalobkyně tedy zůstala státní příslušnicí Československa\". Úvahy o ztrátě českého státního občanství v souvislosti s uzavřením manželství s A. S. považovala za bezpředmětné, neboť nemohla sňatkem znovu nabýt státní občanství USA (tj. státní občanství manžela), které již předtím, konkrétně v roce 1946, získala naturalizací. Jde - li o závěr, že z provedených důkazů nelze dovodit přechod nemovitostí na stát některým ze způsobů uvedených v §6 restitučního zákona, poukázala žalobkyně na ustanovení §6 odst. 2 restitučního zákona a dodala, že „pro prokázání skutečností uvedených v §2 odst. 1 písm. c) z. č. 87/1991 Sb. navrhovala svůj účastnický výslech, jakož i výslech svojí sestry E. K.\". Argumentem, že žalobě na vydání nemovitostí, která byla uplatněna současně s žalobou na uzavření dohody o jejich vydání, lze vyhovět rovněž zčásti, zpochybnila žalobkyně závěr, že není - li po právu nárok na vydání dřívějších pozemků parcelní číslo 547/2 a 547/4, „je důvod k zamítnutí návrhu v plném rozsahu\". Konečně odkazem na ustanovení §10 odst. 4 restitučního zákona napadla správnost závěru, podle něhož nemovitosti nelze vydat, došlo - li k vypořádání vztahů ohledně nich podle Dohody mezi vládou ČSSR a USA ze dne 29. ledna 1982. K odnětí možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) došlo podle žalobkyně tím, že na předvolání k odvolacímu jednání (vzoru 14 o.s.ř.) „není výslovně uvedeno, kde se jednání koná\". Proběhlo - li pak v prvním stupni řízení před Okresním soudem v Olomouci a Krajský soud v Ostravě má svou pobočku v Olomouci, „měl právní zástupce žalobkyně za to, že jednání je nařízené právě v této pobočce krajského soudu. Když svůj omyl zjistil, ihned telefonicky o této skutečnosti informoval soudce Krajského soudu v Ostravě, avšak bylo mu sděleno, že jednání nebude odročeno, ani posunuto na pozdější hodinu\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání žalovaný zdůraznil, že ze záhlaví předvolání k odvolacímu jednání bylo naprosto zřejmé, že toto jednání bylo nařízeno u Krajského soudu v Ostravě a nikoli na jeho pobočce v Olomouci. Jinak se s napadeným rozsudkem ztotožnil.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen v případech zakotvených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 1 a §239 odst. 2 o.s.ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Protože vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalobkyně nenamítla a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, jeví se v projednávané věci podstatným posoudit, zda v důsledku okolností popsaných v dovolání došlo k odnětí možnosti žalobkyně jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Za „postup soudu v průběhu řízení\" je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 v sešitě č. 4 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 30 října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod č. 49 v sešitě č. 6 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
K prokázání dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. a/ (ve spojení s §237 odst. 1 písm. f/) o.s.ř. provedl dovolací soud prostřednictvím soudu prvního stupně dokazování. Přitom z provedených důkazů zjistil, že zástupce žalobkyně a žalovaný byli za použití tiskopisu „předvolání účastníka k prvnímu nebo dalšímu jednání, má - li být při něm vyslechnut\" (vzor 14 o.s.ř.) předvoláni k odvolacímu jednání nařízenému na den 15. června 1998, v 9.45 hodin, v místnosti č. dv. 14 v přízemí „u podepsaného soudu\" (č. l. 147 a 152 spisu), jímž byl bez jakýchkoliv pochybností Krajský soud v Ostravě. Uvedené předvolání bylo totiž opatřeno zřetelným otiskem úředního razítka Krajského soudu v Ostravě („KRAJSKÝ SOUD 728 81 OSTRAVA\"). Pro úplnost lze uvést, že Krajský soud v Ostravě rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci proto, že šlo o věc s tzv. mezinárodním prvkem, v níž je rozhodování jeho pobočky v Olomouci vyloučeno (srovnej §4b písm. g/ vyhlášky č. 576/1991 Sb., o zřízení poboček některých krajských a okresních soudů, ve znění pozdějších předpisů). Zástupce žalobkyně, ačkoli předvolání obdržel dne 21. května 1998, se k tomuto jednání nedostavil; v úvodu odvolacího jednání byl přečten úřední záznam založený na č. l. 110 spisu, z něhož vyplynulo, že dne 15. června 1998 (v den odvolacího jednání) v 9.40 hodin se zástupce žalobkyně telefonicky omluvil se zdůvodněním, „že se omylem dostavil na pobočku Olomouc namísto ke Krajskému soudu v Ostravě\".
Lze uzavřít, že provedeným dokazováním nebyla prokázána pravdivost dovolací námitky, že na předvolání k odvolacímu jednání „nebylo výslovně uvedeno, kde se jednání koná\"; jednoznačně z něj naopak vyplynulo, že zástupce žalobkyně a žalovaný obdrželi předvolání k odvolacímu jednání ke Krajskému soudu v Ostravě (nikoliv na jeho pobočku v Olomouci). Bez významu v této souvislosti není ani z citovaného úředního záznamu vyplývající skutečnost, že zástupce žalobkyně se k odvolacímu jednání uvedeného dne namísto do Ostravy dostavil do Olomouce nikoliv v důsledku namítaného nesprávného postupu odvolacího soudu v průběhu řízení, nýbrž omylem, a o odročení odvolacího jednání nepožádal.
Lze uzavřít, že žalobkyni nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, takže podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je především existence návrhu a poté závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam.
Z dokazování provedeného prostřednictvím soudu prvního stupně rovněž vyplynulo, že dne 15. června 1998 v 10.16 hodin došel na sekretariát předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, kde je instalován telefax, žalobkyní prostřednictvím jejího zástupce podaný telefaxový návrh, který byl vytištěn „přímo na kancelářský papír\", a že uvedený návrh obdržel předseda odvolacího senátu až po skončení odvolacího jednání dne 15. června 1998 v době kolem 11.30 hodin. Z uvedeného nelze než dovodit, že návrh byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, neboť odvolací jednání započalo v 10.00 hodin a bylo ukončeno až v 11.15 hodin; k tíži žalobkyně totiž nelze přičítat okolnost, že předsedovi odvolacího senátu byl návrh předložen až po ukončení odvolacího jednání.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, přičemž současně musí jít o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů - tj. soudů rozhodujících o dovoláních (dříve o stížnostech pro porušení zákona) či odvoláních - nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu (soudu prvního stupně), které bylo vyššími soudy akceptováno a za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za otázku zásadního právního významu však nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí; jestliže však odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, zpravidla o otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. půjde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu „Právní rozhledy\" na straně 135 a 136, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu „Soudní judikatura\" na straně 296 - 300).
V daném případě žalobkyně navrhla vyslovení přípustnosti dovolání bez konkretizace otázky (otázek), jejíž (jejichž) řešení by mělo být přezkoumáno v dovolacím řízení. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou tak vymezeny všemi právními závěry, jež odvolací soud přijal, budou - li v dovolání alespoň zpochybněny. S nimi je pak dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V pořadí první právní závěr, že žalobkyně ztratila k 10. prosinci 1946 tehdejší československé státní občanství v důsledku nabytí státního občanství USA naturalizací, není dosud způsobem uvedeným v předchozí části tohoto rozhodnutí řešen. Za tohoto stavu věci jde už z tohoto důvodu o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je - li podle závěru dovolacího soudu již tato otázka otázkou zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. byla již vyřešena na jiném místě tohoto rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 3. července 1998, sp. zn. 23 Cdo 140/98, uveřejněném pod č. 112 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že Úmluva o naturalizaci mezi Republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými podepsaná dne 16. července 1928 a vyhlášená pod č. 169/1929 Sb. (dále opět jen „Úmluva\") neupravovala způsoby nabývání státní příslušnosti účastnických zemí, ale její význam spočíval v tom, že s okamžikem nabytí státní příslušnosti USA byla bez dalšího spojena ztráta dřívější státní příslušnosti československé (a naopak), přičemž slovo \"dřívější\" má význam jen ve vztahu mezi příslušností USA a československou a poměr k případným jiným státním příslušnostem dotčené osoby nevyjadřuje.
V rozsudku ze dne 22. června 2000, sp. zn. 23 Cdo 2047/98, pak Nejvyšší soud České republiky přijal právní závěr, s nímž se ztotožňuje rovněž v dané věci, totiž závěr, že českoslovenští občané, kteří nabyli naturalizací občanství USA (viz. Úmluva) v době od 17. září 1938 do 31. prosince 1945, popř. 8. května 1957, ztratili československé státní občanství po zániku okolností vylučujících uplatnění zásad vtělených do odstavců 1 a 2 čl. I Úmluvy, tedy nejpozději dnem 8. května 1957. V tomto případě řešil Nejvyšší soud otázku, zda žalobkyně naturalizací na území Spojených států amerických ztratila československou státní příslušnost až v okamžiku, kdy odpadla překážka spočívající v tom, že v době, kdy získala státní občanství Spojených států amerických (tj. v daném případě dne 20. dubna 1953), bylo Československo ve válečném stavu.
Při řešení uvedené otázky vyšel z následujícího rozboru.
Dne 16. července 1928 podepsali v Praze mimořádní velvyslanci Republiky Československé a Spojených Států Severoamerických Úmluvu o naturalizaci, která byla dne 14. září 1929 ratifikována prezidentem Republiky Československé a dne 14. listopadu 1929 výměnou ratifikačních listin nabyla mezinárodní působnosti. Dne 7. prosince 1929 byla Úmluva vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 169 a na základě zákona č. 60/1930 Sb., jímž se Úmluva provádí, nabyla ustanovení Úmluvy od počátku její mezinárodní působnosti moci zákona (srov. §1 cit. zákona). Úmluva byla jako zákon součástí československého (od 1. ledna 1993 českého) právního řádu až do 20. srpna 1997, kdy po výměně nót z 28. července 1997 a 20. srpna 1997 obě smluvní strany - Česká republika a Spojené státy americké - sjednaly ukončení její platnosti k uvedenému dni, ke kterému pozbyl účinnosti i zákon č. 60/1930 Sb.
Úmluva byla sjednána ve snaze upravit statut bývalých příslušníků účastnických zemí, kteří nabyli nebo mohli nabýt vhodnými naturalizačními procesy na jejich území státní příslušnosti. Jejím záměrem bylo zabránit vzniku dvojího státního občanství. Článek I Úmluvy v prvních dvou odstavcích stanovil: „O příslušnících Spojených Států, kteří byli anebo budou naturalizováni na území československém, bude se míti ve Spojených Státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Československa. Navzájem o příslušnících Československa, kteří byli anebo budou naturalizováni na území Spojených Států, bude se míti v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených Států\". Platnost citovaných ustanovení Úmluvy byla vyloučena pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhl naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vedla válku (čl. I odst. 3 Úmluvy). „Příslušníkem\" ve smyslu Úmluvy se rozuměla osoba, která byla příslušníkem Spojených Států nebo Československa podle zákonů v těchto zemích platných, a slovo „naturalizovaný\" se spojovalo - v případě osoby starší jedenadvaceti let - s naturalizací udělenou na její vlastní žádost za jejího trvalého pobytu v naturalizační zemi.
V roce 1953, kdy se žalobkyně stala příslušnicí Spojených států amerických, byl na základě ustanovení §165 odst. 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, účinný zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, který v §10 odst. 2 výslovně určil, že se jeho ustanovení nedotýkají zákona č. 60/1930 Sb., jenž tak zůstal ve vztahu k obecné právní úpravě předpisem zvláštním (lex specialis). Fyzická osoba tak mohla na základě uvedené právní úpravy pozbýt československého státního občanství sňatkem (§5), propuštěním (§6), odnětím (§7) a naturalizací na území Spojených států amerických za podmínek stanovených v čl. I Úmluvy, tj. získáním příslušnosti Spojených států amerických, s níž byla spojena zákonná fikce (srov. slova „bude se míti ... za to\" v prvních dvou odstavcích čl. I Úmluvy) ztráty dřívější příslušnosti československé.
Doba, po kterou Československá republika vedla ve smyslu čl. I odst. 3 Úmluvy válku není jednoznačně určena. Podle jednoho názoru šlo o období od 17. září 1938 do 8. května 1957, kdy byl účinností Protokolu o obnovení normálních styků ze dne 13. února 1957 ukončen válečný stav mezi Československou republikou a Japonskem (tento výklad zmínila směrnice ministerstva vnitra ze dne 17. listopadu 1958, č. 126/1958 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů, kterou se vysvětlovaly předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství). Názor druhý - vycházející z toho, že po celou dobu válečného stavu Československo fakticky válku nevedlo - preferoval jako dobu, kdy stát vedl válku, dobu branné pohotovosti státu ve smyslu §57 zákona č. 131/1936 Sb., o obraně státu, tj. období od 23. září 1938 (srov. vládní vyhlášku č. 183/1938 Sb.) do 31. prosince 1945, kdy byla ukončena vládní vyhláškou č. 162/1945 Sb.
V poměrech projednávané věci lze bez jednoznačného určení doby vedení války Československem přistoupit k interpretaci ustanovení čl. I odst. 3 Úmluvy z obecnějšího pohledu, tj. z pohledu otázky, zda vedení války smluvního státu vyloučilo po naturalizaci osoby na území druhého smluvního státu ztrátu její dřívější státní příslušnosti navždy (názor prosazovaný dovolatelkou), anebo mělo za následek jen pozastavení důsledků naturalizace do ukončení stavu označeného jako vedení války (výklad přijatý odvolacím soudem). V daných souvislostech se nabízí dvojí možné řešení - českoslovenští příslušníci, kteří nabyli naturalizací státní občanství Spojených států amerických v době od 17. září 1938 do 31. prosince 1945, popřípadě 8. května 1957, ztratili československé státní občanství po zániku okolností vylučujících uplatnění zásad vtělených do odstavců 1 a 2 čl. I Úmluvy, tedy nejpozději dnem 8. května 1957, anebo československé státní občanství již podle Úmluvy nemohli ztratit nikdy.
Dovolací soud se ve věci sp. zn. 23 Cdo 2047/98 přiklonil k závěru dovozujícímu ztrátu československé státní příslušnosti podle Úmluvy v okamžiku, kdy odpadla překážka stanovená v jejím čl. I. odst. 3. V této souvislosti připomenul, že Úmluva byla inkorporována do československého právního řádu za účinnosti zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, jenž vyjádřil zásadu, že „příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky\" (srov. §4 odst. 3 citovaného zákona). Tím dal najevo snahu státu zabraňovat dvojímu státnímu občanství. Ta se pak projevovala i při uzavírání mezinárodních smluv o státním občanství (např. podle čl. 16 smlouvy s Rakouskem /č. 107/1921 Sb./ se obě smluvní strany zavázaly nepřijmout do svého státního svazku občany druhého státu, dokud je tento ze svého svazku nepropustí). Této zásadě, jež svědčí o účelu a cíli sjednání Úmluvy, by odporovalo, kdyby se dvojí státní občanství (americké a československé) zachovávalo i poté, co důvody pro úpravu podle čl. I odst. 3 Úmluvy pominuly, a tato výjimečná směrnice, podmíněná mimořádnými okolnostmi, ztratila smysl. Opačný výklad by vedl k založení trvalé nerovnosti mezi československými občany, kteří naturalizací nabyli státní občanství Spojených států amerických v době, kdy Československá republika vedla válku, a mezi těmi, kteří je tímto způsobem nabyli v době, kdy válku nevedla. Osoby první ze zmiňovaných kategorií by totiž měly i po 31. prosinci 1945, popřípadě po 8. květnu 1957, dvojí státní občanství se všemi důsledky, které z toho plynou, tedy nejen s právy, ale i s povinnostmi (podléhaly by nadále také československému /českému/ právnímu řádu, měly by vůči československému /českému/ státu brannou povinnost atd.), a nenáležela by jim imunita podle čl. II Úmluvy (tj. zákaz stíhání ani trestání při návratu na území státu, jejímiž byly dříve /před naturalizací/ příslušníky, pro expatriaci nebo proto, že před svou naturalizací neuposlechly povolání k vojenské službě, které jim bylo doručeno do pěti let před naturalizací).
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce nepodařilo zpochybnit ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., Nejvyšší soud je - aniž se s posléze uvedeného důvodu zabýval dalšími dovolacími námitkami - zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.). Není - li totiž žalobkyně v důsledku absence předpokladu státního občanství v současně době České republiky oprávněnou osobou (srov. §3 restitučního zákona), nemůže ani případná nesprávnost dalších odvolacím soudem přijatých právních závěrů pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Uvedený závěr lze opřít rovněž o rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. V něm Nejvyšší soud dovodil, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl - li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová