ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.156.2000.1
sp. zn. 23 Cdo 156/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně E. K. proti žalované Obci H., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 843/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 1999, č.j. 5 Co 454/99-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 18. 10. 1995 domáhala, aby soud stanovil žalované povinnost uzavřít s ní podle zákona č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.\"), dohodu o vydání nemovitostí - domu č.p. 26 s pozemkem st. parc. č. 41/1 v katastrálním území H.; zároveň požadovala vydání předmětných nemovitostí do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 4. 4. 1996, č.j. 6 C 843/95-31, žalobu v plném rozsahu zamítl s tím, že žalobkyní nebylo prokázáno, že nemovitosti přešly na stát způsobem předpokládaným v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. Zároveň konstatoval, že žalobní návrh tak, jak byl žalobkyní v žalobě vymezen, neodpovídá hmotnému právu, tj. zákonu číslo 87/1991 Sb., neboť osoba oprávněná podle tohoto zákona má žalovat na nahrazení projevu vůle povinné osoby, čímž se dnem právní moci rozsudku považuje dohoda o vydání věci za uzavřenou a je podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. V pořadí druhému žalobnímu požadavku na vydání předmětných nemovitostí soud prvního stupně nevyhověl s odůvodněním, že byl-li zamítnut žalobní návrh požadující, aby žalované byla stanovena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí (nemovitostí), nemůže být vyhověno ani žalobnímu návrhu, jímž je požadováno plnění, tedy vydání věcí (nemovitostí).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 10. 1996, č.j. 5 Co 1215/96-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na vydání předmětných nemovitostí a zrušil jej ve výroku o zamítnutí návrhu na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí, jakož i ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně zamítl návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání. Výrok, jímž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud odůvodnil nedostatečně zjištěným skutkovým stavem věci týkajícím se způsobu přechodu věcí na stát. Pokud jde o požadavek na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že žalobní návrh v tomto směru neobstojí pro nadbytečnost vedle žalobního návrhu, jímž je požadováno uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání k posouzení „otázky dvou vedle sebe stojících významově shodných žalobních petitů\" odvolací soud nevyhověl, protože rozhodnutí v této věci nepokládal za rozhodnutí zásadního právního významu.
Dovolání, které podala žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 1996, č.j. 5 Co 1215/96-56, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 897/97-78, zamítl. Dovodil, že i když může být restituční nárok na vydání věcí uplatněn žalobou požadující přímo vydání věci, nejde o vindikaci ve smyslu §126 (dříve §132) občanského zákoníku, nýbrž o speciální nárok na obnovu předešlého stavu, tj. na navrácení věci do vlastnictví toho, jemuž byla státem, způsobem zmiňovaným zákonem, v minulosti odňata, resp. do vlastnictví oprávněné osoby. Konstrukci nároku na vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. pak odpovídá vedle žalobního návrhu na vydání věci rovněž žalobní návrh na uzavření dohody o vydání věci; jsou-li tyto žalobní návrhy postaveny vedle sebe, přičemž vyjadřují tentýž požadavek na vydání věci ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., je rozhodnutím v intencích kteréhokoli z takových žalobních návrhů rozhodnuto o celém předmětu řízení. Protože žalobkyně - vycházejíc z předpokladu, že ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. umožňuje oprávněné osobě požadovat nejen vydání věci ve smyslu obnovy vlastnického práva, ale rovněž i vydání věci ve smyslu jejího fyzického převzetí - žalobním návrhem požadujícím vydání nemovitostí směřovala docílit jejich převzetí ve smyslu vyklizení, nebyl takový požadavek podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. po právu.
Okresní soud v Českém Krumlově poté, co mu byla věc odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení ohledně žalobního návrhu na stanovení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., rozsudkem ze dne 17. 11. 1998, č.j. 6 C 843/95-115, žalobu žalobkyně zamítl. Ani dalším dokazováním podle něho nebyly zjištěny okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že předmětné nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů předpokládaných zákonem č. 87/1991 Sb. Jak konstatoval soud prvního stupně, „z logiky věci vyplývá, že spíše nemovitosti přešly na stát podle vládního nařízení 71/59 Sb. a tento způsob přechodu však spadá pod restituční zákon, resp. pod režim restitučního zákona 403/90 Sb. Podle tohoto zákona žalobkyně nežalovala, ani nemohla. Navíc je její návrh již prekludován\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 10. 1999, č.j. 5 Co 454/99-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech řízení účastníků a zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti svému rozsudku. Po doplnění dokazování rozhodnutím Okresního národního výboru - odboru finančního - v Č. č.j. Fin 17 - 40/88-Vo, ze dne 26. června 1961, jímž bylo k žádosti Místního národního výboru v H. rozhodnuto, že sporné nemovitosti (tj. dům čp. 26 v H. se stavební parcelou č. kat. 41/1 zapsané ve vložce č. 251 pozemkové knihy pro kat. úz. H.), vlastnicky dosud patřící O. H., přecházejí dnem právní moci tohoto rozhodnutí do vlastnictví československého státu - Místního národního výboru v H. a na jehož základě byl ohledně předmětných nemovitostí proveden zápis vlastnického práva státu do pozemkové knihy, dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát podle §5 vládního nařízení č. 15/1959, o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a §11 vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. Shodně jako soud prvního stupně (byť tento to ne zcela pregnantním způsobem ve svém rozhodnutí vyjádřil) proto dovodil, že vydání nemovitostí se řídí režimem zákona č. 403/1990 Sb. a nikoliv zákonem č. 87/1991 Sb., a že právo žalobkyně na vydání nemovitostí zaniklo, protože nebylo uplatněno včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, navrhujíc jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sporné nemovitosti přešly na stát na základě rozhodnutí správního orgánu vydaného podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a proto nárok na jejich vydání měl být uplatněn podle zákona č. 403/90 Sb. Tvrdí, že rozhodnutí správního orgánu bylo nezákonné, protože bylo vydáno v rozporu s tehdy platnými předpisy, když tehdejšímu vlastníkovi O. H., jehož poslední adresa v cizině musela být státním orgánům známa, byl ve správním řízení účelově ustanoven opatrovník, kterému pak bylo správní rozhodnutí doručeno. Soud neměl vycházet z účinků takového rozhodnutí a sám měl posoudit jeho platnost. Pak by musel dovodit, že předmětné nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu a jejich vydání tak spadá do režimu zákona č. 87/1991. Nesprávným posouzením věci odvolacím soudem je podle dovolatelky naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu vyjadřuje v dovolání přesvědčení, že po ní nelze spravedlivě žádat, aby uplatnila svůj nárok podle všech v úvahu přicházejících restitučních předpisů, když ani netušila, že k přechodu vlastnictví došlo na základě nařízení vlády; jejímu právnímu předchůdci osobně nikdy rozhodnutí správního orgánu doručeno nebylo a Státní okresní archiv v Č. ji v roce 1995 vydal potvrzení, že takové rozhodnutí není k dispozici, ačkoli později bylo dohledáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je vždy přípustné, pokud řízení trpí některou z vad taxativně stanovených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (s výjimkou případů uvedených ve druhém odstavci cit. ustanovení), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i kdyby v dovolání uplatněny nebyly (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Takové vady však žalobkyně v dovolání nenamítá a ze spisu zjištěny nebyly.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zákon připouští dovolání jen ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1. o.s.ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. O žádný z těchto případů v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí sice druhý, avšak výsledkem shodný (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně. Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud, při splnění dalších v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
V daném případě žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu podala obecně (bez konkretizace právní otázky, jejíž řešení by mělo být podrobeno dovolacímu přezkumu) návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému odvolací soud nevyhověl. Je proto namístě zkoumat přípustnost dovolání právě v intencích ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Závěr, zda rozsudek odvolacího soudu je zásadně právně významný ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. lze - s přihlédnutím k obsahové konkretizaci žalobkyní užitého dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. - spojit jen s posouzením otázky, zda mimo rámec správního soudnictví je soud oprávněn zkoumat věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu, na základě kterého přešly předmětné nemovitosti na stát (zákonnost správního rozhodnutí).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je podmíněna nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu, to znamená, že řešení příslušné právní otázky se projeví v poměrech dovolatele, tedy, změní-li jeho postavení vůči druhé straně sporu.
Již v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2000 pod pořadovým č. 11, Nejvyšší soud České republiky vyslovil závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o pakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Odvolací soud při zjištění (které dovolatelka bezprostředně ani nezpochybňuje), že správní rozhodnutí, na základě kterého přešly sporné nemovitosti na stát, není paaktem, bylo vydáno správním orgánem s příslušnou pravomocí a je pravomocné, se ve svém rozhodnutí od tohoto již ustáleného názoru neodchýlil; ani dovolací soud nemá důvod tak učinit. Odvolacím soudem přijatý právní závěr dovozující, že soud není oprávněn přezkoumat zákonnost správního rozhodnutí z roku 1961, tak nemůže činit rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným.
Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., přičemž dovolatelka netvrdí ani z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř ) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §218 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., za situace, kdy dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková