ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.2047.98.1
sp. zn. 23 Cdo 2047/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Josefa Hendrycha ve věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátem, proti žalované O. v. a k., a. s., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 521/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 1998, č. j. 13 Co 632/97-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. července 1998, č.j. 13 Co 632/97-82, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) ze dne 25. dubna 1995, č.j. 24 C 521/95-21, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 133/1993 Sb., č. 115/1994 Sb., č. 116/1994 Sb., č. 107/1995 Sb., č. 134/1997 Sb., č. 78/1998 Sb. a nálezů Ústavního soudu publikovaných pod č. 164/1994 Sb. a č. 107/1995 Sb. (dále též jen „restituční zákon"), domáhala uzavření dohody o vydání domu č.p. 1041 na pozemku parcelního čísla 600 v katastrálním území M. O., a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Odvolací soud - vycházeje ze skutkového zjištění, podle něhož žalobkyně nabyla Československé státní občanství sňatkem s A. K., který uzavřela dne 20. listopadu 1938, a dne 20. dubna 1953 dosáhla občanství USA - dovodil, že nesplňuje základní předpoklad oprávněné osoby podle §3 odst. 1, 2 restitučního zákona, když v době podání výzvy k vydání sporné nemovitosti nebyla občankou České republiky. V rámci zkoumání správnosti obsahu osvědčení o státním občanství České republiky, vydaného dne 18. srpna 1997 Magistrátem města O. pod č.j. vnitř. 1585/97, coby veřejné listiny předložené žalobkyní v průběhu odvolacího řízení, vyložil odvolací soud ustanovení čl. I odst. 3 Úmluvy o naturalizaci mezi Republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými, podepsané dne 16. července 1928 a vyhlášené pod č. 169/1929 Sb. (dále též jen „Úmluva"), tak, že trvající válečný stav domovského státu naturalizované osoby důsledek stanovený v prvních dvou odstavcích článku I Úmluvy (ztrátu dřívější státní příslušnosti) pouze odkládá či pozastavuje, přičemž odpadnutím překážky, tj. skončením válečného stavu, tento důsledek nastane. V posuzovaném případě tedy žalobkyně pozbyla československé státní občanství nejpozději dnem 8. května 1957, kdy došlo k ukončení válečného stavu ve vztahu k Japonsku. K závěrům zdůvodňujícím neexistenci nároku na uzavření dohody o vydání věci jeho vypořádáním mezistátní dohodou (Dohodou mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. ledna 1982, dále jen „Dohoda") a aplikací čl. II, bodu č. 2, zákona č. 116/1994 Sb. (za situace, kdy nemovitost, jejíž vydání se požaduje, byla zahrnuta do privatizačního projektu) dospěl odvolací soud jen pro případ, že žalobkyně státní občanství České republiky shora vyloženým způsobem (naturalizací ve Spojených státech amerických) nepozbyla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále též jen „o.s.ř."). Argumenty podřaditelnými pod výslovně zmíněný dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. prosazuje dovolatelka názor, podle něhož vedení války smluvní země v době, kdy její státní příslušník dosáhl naturalizace ve druhé smluvní zemi, absolutně vylučovala platnost (tedy neodkládala jen účinnost) prvních dvou odstavců článku I Úmluvy. Námitkou, že odvolací soud překročil meze svých oprávnění, když osvědčení o státním občanství České republiky přezkoumával po obsahové stránce, vystihla dovolatelka dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Žalobkyně se domnívá, že přezkum postupu a rozhodování správních orgánů v oblasti týkající se státního občanství je možný pouze za podmínek stanovených v ustanovení §244 a násl. o.s.ř., které však v posuzovaném případě splněny nebyly; k odlišnému závěru nelze dojít ani aplikací ustanovení §134 o.s.ř., na které se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odvolává. Podle žalobkyně se totiž možnost prokazovat jinými důkazy nepravdivost toho, co veřejná listina osvědčuje nebo potvrzuje, nepochybně týká pouze skutkové stránky věci a nikoli právního názoru, ze kterého orgán vystavující veřejnou listinu vycházel. Dovolatelka zpochybnila rovněž závěry odvolacího soudu týkající se vypořádání nároku žalobkyně jako občanky Spojených států amerických Dohodou a aplikace ustanovení čl. II, bodu č. 2, zákona č. 116/1994 Sb. Ze všech uvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním hodnocením otázky občanství žalobkyně a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.) - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu na základě ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení taxativně vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), nebyly v dovolání prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. tvrzeny a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Zákon svěřil odvolacímu soudu oprávnění založit podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, má-li za to, že význam v něm řešené právní otázky, případně právní význam celého rozhodnutí je zásadní a vyžaduje přezkum cestou mimořádného opravného prostředku. Vyslovil-li odvolací soud přípustnost dovolání v souladu s §239 odst. 1 o.s.ř., nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce skutečně zásadní význam; v tomto směru je dovolací soud vázán názorem odvolacího soudu.
V projednávané věci vyslovil odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání, aniž by ji omezil jen na řešení určité právní otázky (vymezení konkrétních otázek týkajících se vázanosti soudu osvědčením o státním občanství a výkladu článku I. Úmluvy jen v odůvodnění odvolacího rozhodnutí nemá pro určení objektivních mezí dovolacího přezkumu žádný význam; k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, příloha sešitu č. 7). Dovolacímu přezkumu je ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. tak objektivně otevřeno právní posouzení věci odvolacím soudem jako celek, tedy všechny v něm řešené právní otázky (za samozřejmého předpokladu, že je účastník v dovolání napadne, popřípadě alespoň jejich řešení přijatá odvolacím soudem zpochybní). Z toho, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. je spjata se závěrem odvolacího soudu o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem je - vedle důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - výlučně již pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolací soud rekriminovat z nesprávného právního posouzení věci (tímto dovolacím důvodem, jímž je dovolací soud, včetně jeho obsahového vymezení, vázán /§242 odst. 3, věta první, o.s.ř./, žalobkyně správnost rozhodnutí také poměřuje). Tvrdí-li žalobkyně, že výsledek hodnocení důkazu listinou (osvědčením o státním občanství) neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §135 odst. 2, věty druhé, o.s.ř., uplatňuje - jak již bylo výše naznačeno - důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování); námitky proti skutkovým zjištěním jsou však v případě přípustnosti dovolání založené na ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. bezcenné a dovolací soud správnost napadeného rozhodnutí z tohoto důvodu přezkoumávat nemůže.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo nepřiznává (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k dovolacím námitkám žalobkyně správný, znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného závěru, majícího povahu s výkladem článku I Úmluvy spojené předběžné právní otázky, že žalobkyně ztratila naturalizací na území Spojených států amerických československou státní příslušnost v okamžiku, kdy odpadla překážka spočívající v tom, že v době, kdy získala státní občanství Spojených států amerických (tj. 20. dubna 1953), bylo Československo ve válečném stavu. Bude-li uvedený závěr shledán správným, lze zároveň přisvědčit na něj navazujícímu závěru o absenci základní podmínky bránící uspokojení nároku žalobkyně, jíž je ve smyslu §3 odst. 1 a 2 restitučního zákona požadavek státního občanství ČSFR, od 1. ledna 1993 státního občanství ČR (a to bez zřetele na pochybení odvolacího soudu v posouzení, ke kterému dni osoba, uplatňující právo na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb., tj. osoba, která se stala oprávněnou až zrušením neústavní podmínky trvalého pobytu na území republiky, musela podmínku státního občanství splňovat; srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 1999, sp. zn. 23 Cdo 1758/99, podle něhož se tak muselo stát nejpozději ke dni 1. října 1991 a současně také nejpozději ke dni 2. května 1995, nikoliv tedy v době podání /účinnosti/ výzvy k vydání věci). Kontrola správnosti zbývajících důvodů, na nichž odvolací soud - neobstál-li by závěr shora uvedený - založil své potvrzující rozhodnutí, by za této situace byla redundantní.
Dne 16. července 1928 podepsali v Praze mimořádní velvyslanci Republiky Československé a Spojených Států Severoamerických Úmluvu o naturalizaci, která byla dne 14. září 1929 ratifikována prezidentem Republiky Československé a dne 14. listopadu 1929 výměnou ratifikačních listin nabyla mezinárodní působnosti. Dne 7. prosince 1929 byla Úmluva vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 169 a na základě zákona č. 60/1930 Sb., jímž se úmluva provádí, nabyla ustanovení úmluvy od počátku její mezinárodní působnosti moci zákona (srov. §1 cit. zákona). Úmluva byla jako zákon součástí československého (od 1. ledna 1993 českého) právního řádu až do 20. srpna 1997, kdy po výměně nót z 28. července 1997 a 20. srpna 1997 obě smluvní strany - Česká republika a Spojené státy americké - sjednaly ukončení její platnosti k uvedenému dni, ke kterému pozbyl účinnosti i zákon č. 60/1930 Sb.
Úmluva byla sjednána ve snaze upravit statut bývalých příslušníků účastnických zemí, kteří nabyli nebo mohli nabýt vhodnými naturalizačními procesy na jejich území státní příslušnosti. Jejím záměrem bylo zabránit vzniku dvojího státního občanství. Článek I Úmluvy v prvních dvou odstavcích stanovil : „O příslušnících Spojených Států, kteří byli anebo budou naturalisováni na území československém, bude se míti ve Spojených Státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Československa. Navzájem o příslušnících Československa, kteří byli anebo budou naturalisováni na území Spojených Států, bude se míti v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených Států". Platnost citovaných ustanovení Úmluvy byla vyloučena pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhl naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vedla válku (čl. I odst. 3 Úmluvy). „Příslušníkem" ve smyslu Úmluvy se rozuměla osoba, která byla příslušníkem Spojených Států nebo Československa podle zákonů v těchto zemích platných, a slovo „naturalisovaný" se spojovalo - v případě osoby starší jedenadvaceti let - s naturalizací udělenou na její vlastní žádost za jejího trvalého pobytu v naturalizační zemi.
V roce 1953, kdy se žalobkyně stala příslušnicí Spojených států amerických, byl na základě ustanovení §165 odst. 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, účinný zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, který v §10 odst. 2 výslovně určil, že se jeho ustanovení nedotýkají zákona č. 60/1930 Sb., jenž tak zůstal ve vztahu k obecné právní úpravě předpisem zvláštním (lex specialis). Fyzická osoba tak mohla na základě uvedené právní úpravy pozbýt československého státního občanství sňatkem (§5), propuštěním (§6), odnětím (§7) a naturalizací na území Spojených států amerických za podmínek stanovených v čl. I Úmluvy, tj. získáním příslušnosti Spojených států amerických, s níž byla spojena zákonná fikce (srov. slova „bude se míti ... za to" v prvních dvou odstavcích čl. I Úmluvy) ztráty dřívější příslušnosti československé.
V poměrech projednávané věci lze bez jednoznačného určení doby, po kterou Československá republika vedla ve smyslu čl. I odst. 3 Úmluvy válku (podle jednoho názoru šlo o období od 17. září 1938 do 8. května 1957, kdy byl účinností Protokolu o obnovení normálních styků ze dne 13. února 1957 ukončen válečný stav mezi Československou republikou a Japonskem /tento výklad zmínila směrnice ministerstva vnitra ze dne 17. listopadu 1958, č. 126/1958 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů, kterou se vysvětlovaly předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství/, názor druhý - vycházející z toho, že po celou dobu válečného stavu Československo fakticky válku nevedlo - preferoval jako dobu, kdy stát vedl válku, dobu branné pohotovosti státu ve smyslu §57 zákona č. 131/1936 Sb., o obraně státu, tj. období od 23. září 1938 /srov. vládní vyhlášku č. 183/1938 Sb./ do 31. prosince 1945, kdy byla ukončena vládní vyhláškou č. 162/1945 Sb.), přistoupit k interpretaci ustanovení čl. I odst. 3 Úmluvy z obecnějšího pohledu. Jde o odpověď na otázku, zda vedení války smluvního státu vyloučilo po naturalizaci osoby na území druhého smluvního státu ztrátu její dřívější státní příslušnosti navždy (názor prosazovaný dovolatelkou), anebo mělo za následek jen pozastavení důsledků naturalizace do ukončení stavu označeného jako vedení války (výklad přijatý odvolacím soudem). V daných souvislostech se nabízí dvojí možné řešení - českoslovenští příslušníci, kteří nabyli naturalizací státní občanství Spojených států amerických v době od 17. září 1938 do 31. prosince 1945, popřípadě 8. května 1957, ztratili československé státní občanství po zániku okolnosti vylučující uplatnění zásad vtělených do odstavců 1 a 2 čl. I Úmluvy, tedy nejpozději dnem 8. května 1957, anebo československé státní občanství již podle Úmluvy nemohli ztratit vůbec.
Dovolací soud se přiklonil k odvolacím soudem vyslovenému závěru dovozujícímu ztrátu československé státní příslušnosti podle Úmluvy v okamžiku, kdy odpadla překážka stanovená v jejím čl. I odst. 3. Nad rámec jeho zdůvodnění připomíná, že Úmluva byla inkorporována do československého právního řádu za účinnosti zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, jenž vyjádřil zásadu, že „příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky" (srov. §4 odst. 3), čímž dala najevo snahu státu zabraňovat dvojímu státnímu občanství, která se pak projevovala i při uzavírání mezinárodních smluv o státním občanství (např. podle čl. 16 smlouvy s Rakouskem /č. 107/1921 Sb./ se obě smluvní strany zavázaly nepřijmout do svého státního svazku občany druhého státu, dokud je tento ze svého svazku nepropustí). Této zásadě, jež svědčí o účelu a cíli sjednání Úmluvy, by odporovalo, kdyby se dvojí státní občanství (americké a československé) zachovávalo i poté, co důvody pro úpravu podle čl. I odst. 3 Úmluvy pominuly, a tato výjimečná směrnice, podmíněná mimořádnými okolnostmi, ztratila smysl. Opačný výklad by vedl k založení trvalé nerovnosti mezi československými občany, kteří nabyli státní občanství Spojených států amerických v době, kdy Československá republika vedla válku, a mezi těmi, kteří je nabyli v době, kdy válku nevedla. Osoby první ze zmiňovaných kategorií by totiž měly i po 31. prosinci 1945, popřípadě po 8. květnu 1957, dvojí státní občanství se všemi důsledky, které z toho plynou, tedy nejen s právy, ale i s povinnostmi (podléhaly by nadále také československému /českému/ právnímu řádu, měly by vůči československému /českému/ státu brannou povinnost atd.), a nenáležela by jim imunita podle čl. II Úmluvy (tj. zákaz stíhání ani trestání při návratu na území státu, jejímiž byly dříve /před naturalizací/ příslušníky, pro expatriaci nebo proto, že před svou naturalizací neuposlechly povolání k vojenské službě, které jim bylo doručeno do pěti let před naturalizací).
Lze uzavřít, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo; odtud se odvíjí konečné posouzení dovolání jako nedůvodného. Nejvyšší soud je proto - aniž by se z důvodu již zmíněné nadbytečnosti zabýval dovolacími argumenty napadajícími závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně z pohledu Dohody a čl. II, bodu č. 2, zákona č. 116/1994 Sb. - zamítl (§243b odst. 1, věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, věty první, o.s.ř. Žalobkyni (dovolatelce), která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované náklady, které účelně vynaložila na své zastoupení advokátem v dovolacím řízení při jednom úkonu právní služby za 500,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a jedné paušální částce 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky). Při úvaze o výši odměny za právní službu dovolací soud zohlednil, že hodnota věci, jejíž vydání (formou uzavření dohody o vydání) bylo žádáno, nebyla v průběhu řízení uvedena, přičemž zjistitelná je jen s nepoměrnými obtížemi.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. června 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu