ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.2461.98.1
sp. zn. 23 Cdo 2461/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Josefa Hendrycha ve věci žalobců A) H. N., B) T. S., C) Z. N., D) T. N., - právních nástupců původního žalobce E. N., zemřelého dne 5. října 1995 - zastoupených advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 11/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. září 1998, č. j. 29 Co 561/98-222, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 1998, č. j. 29 Co 561/98-222, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v České Lípě (soudu prvního stupně) ze dne 26. března 1998, č. j. 13 C 11/92-208, jímž bylo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon"), vyhověno žalobě na uzavření dohody o vydání nemovitostí („rodinného domu č. 104 ve S. S. spolu se stavební parcelou č. 2351, zastavěnou plochou o rozloze 99 m2, zahradou č. parcely 2352 o rozloze 571 m2" v katastrálním území D.) a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. V pořadí první, tehdy zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. srpna 1994, č. j. 13 C 11/92-105, byl k odvolání původního žalobce usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. března 1995, č. j. 29 Co 111/95-123, zrušen a věc byla se závazným právním názorem odvolacího soudu vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud mimo jiné dovodil, že žalovaný je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 restitučního zákona. Požadované věci totiž byly na něj převedeny jeho rodiči, kteří je nabyli od státu, jenž k nim získal oprávnění soudním rozhodnutím, na základě protiprávního zvýhodnění, spočívajícího podle odvolacího soudu v tom, že kupní cena nedosahovala „ani poloviny ceny odpovídající cenovému předpisu" a neodpovídala tak tehdy platnému cenovému předpisu (vyhlášce č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí - dále jen „cenová vyhláška"). Uvedená nesprávnost ve stanovení kupní ceny byla podle přesvědčení odvolacího soudu způsobena tím, že při výpočtu kupní ceny za dům podle cenové vyhlášky nebyla uvažována podlahová plocha dvou podkrovních místností (snížená o 50 %), v důsledku čehož byla kupní cena za dům nižší o částku 10.875,- Kčs. Navíc nebyla oceněna studna, což mělo za následek, že výsledná kupní cena byla nižší o 22.729,20,- Kčs. Konečně zbývajících 19.690,- Kčs připadá na neodůvodněnou slevu, která byla rodičům žalovaného poskytnuta. Za takto nesprávně stanovenou kupní cenu byly požadované věci rodičům žalovaného prodány přesto, že podle §2 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, byly organizace povinny spravovat národní majetek s péčí řádného hospodáře a podle §2 odst. 3 téže vyhlášky měly mimo jiné pečovat o to, aby takový majetek byl řádně oceněn. Námitku žalovaného, že vypočtená kupní cena za dům měla být vzhledem k jeho stavu v době prodeje snížena z titulu jeho opotřebení o 1,5 % (nikoliv pouze o 1 %) za každý rok stáří stavby, odvolací soud odmítl s poukazem na to, že na zanedbanou údržbu a opravy či poškozený rodinný dům, vedoucí k vyššímu snížení kupní ceny, nelze podle něj usoudit „na základě povšechných údajů v dopise (původního žalobce ze dne 26. dubna 1966) psaném navíc ve snaze dosáhnout povolení k užívání části domu". Ztotožnil se tak se snížením vypočtené kupní ceny za dům z titulu jeho opotřebení (§2 odst. 3 cenové vyhlášky) pouze o 1 % za každý rok stáří stavby, tj. při zjištěném stáří stavby o 45 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení. S přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř."). Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu napadl závěr, podle něhož je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 restitučního zákona v důsledku protiprávního zvýhodnění svých rodičů při prodeji věcí. Je přesvědčen, že povinnou osobou ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být už proto, že ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona - na rozdíl od §8 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů - nepokládá fyzické osoby za osoby povinné tehdy, jestliže věc nabyly „za cenu nižší než za cenu dle tehdy platných právních předpisů". Navíc byla - li cena stanovená podle cenového předpisu pouze nejvyšší možná cena a účastníci si mohli dohodnout i cenu nižší „s přihlédnutím k místním poměrům, k poloze staveb a k jejich stavu", pak podle jeho názoru na protiprávní zvýhodnění nelze usoudit tehdy, byla - li věc prodána za cenu nižší než byla cena stanovená podle cenového předpisu. Jde - li o samotný způsob stanovení kupní ceny, má zato, že zjištěný stav domu odůvodňoval použití „vyššího odpisového procenta", a proto měl odvolací soud vycházet ze snížení kupní ceny domu o 1,5 % za každý rok stáří stavby v souladu s údaji znalce při jednání u soudu prvního stupně dne 25. března 1998. Do výsledné kupní ceny nebyla správně započtena cena studny. Studna „byla nefunkční a nacházela se na hranici pozemků ... je pochybné, zda vlastnictví ke studni přešlo, neboť studna nebyla označena ani ve smlouvě, ani v posudku ...".
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti předepsané zákonem, bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné – přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že řízení některou z uvedených vad trpí.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalovaného, půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti odvolacím soudem přijatého právního závěru, podle něhož je žalovaný povinnou osobou podle §4 odst. 2 restitučního zákona. Nejdříve však bude zapotřebí vyřešit následující předběžné právní otázky:
- zda cenou podle platného cenového předpisu byla v době uzavření kupní smlouvy pouze kupní cena ve smyslu cenové vyhlášky nejvyšší, resp. zda za takovou cenu mohla být považována i nižší než nejvyšší kupní cena,
- zda v daném případě účastníky v kupní smlouvě ze dne 29. prosince 1972 dohodnutá kupní cena byla cenou nejvyšší, resp. zda šlo pouze o nižší než nejvyšší cenu,
- zda v případě, kdy kupní cena byla nižší než cena ve smyslu cenové vyhlášky nejvyšší, lze vůbec uvažovat povinnou osobu ve smyslu §4 odst. 2 restitučního zákona, jestliže citované ustanovení - na rozdíl od ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů - skutkovou podstatu „nabytí věci za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům" neobsahuje, a zda v tomto případě lze usoudit na protiprávní zvýhodnění osoby nabyvatele.
Převody vlastnictví k nemovitostem z národního majetku (rozuměj majetku státu) do osobního vlastnictví (spoluvlastnictví) občanů se v době nabytí nemovitostí právními předchůdci žalovaného uskutečňovaly za podmínek stanovených prováděcími předpisy podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „občanský zákoník"), tj. v případech úplatných převodů ze státu na občany kupní smlouvou podle §399 a násl. občanského zákoníku. Tehdy platný prováděcí předpis, týkající se hospodaření s národním majetkem, tedy vyhláška č. 104/1966 Sb., pojednával o převodech vlastnictví národního majetku ve svém ustanovení §15 a §16. V ustanovení §15 odst. 2 písm. c/ citovaná vyhláška stanovila, že vlastnictví jiného národního majetku (jiného než byly pozemky specifikované v §15 odst. 1 vyhlášky č. 104/1966 Sb.) šlo převést jen, šlo - li o rodinné domky a podobné drobné stavby (např. chaty), a to vždy především na občany, i když tento majetek nebyl přebytečný. Podle §15 odst. 7 vyhlášky č. 104/1966 Sb. se převod vlastnictví národního majetku prováděl úplatně, a to za cenu podle platných cenových předpisů. Výjimečně bezplatně šlo převést národní majetek jen ve společenském zájmu.
V době uzavření kupní smlouvy, tj. dne 29. prosince 1972, byla zmíněným cenovým předpisem vyhláška č. 43/1969 Sb. (dále opět jen „cenová vyhláška"). Cenová vyhláška upravovala ve smyslu §1 odst. 1 písm. a/ mimo jiné stanovení cen staveb nabývaných občany od socialistických organizací, pokud zvláštními předpisy nebylo určeno jinak. Ceny staveb nebyly v cenové vyhlášce stanoveny pevnými částkami, nýbrž v části první s názvem „Cenová ustanovení", hlavě první pod názvem „Ceny staveb v osobním vlastnictví", konkrétně v ustanoveních §2 až §9 ve spojení s příslušnými přílohami č. 1 až 5, byly uvedeny zásady, z nichž se při určení cen staveb vycházelo. Takto ve smyslu §2 až §9 cenové vyhlášky stanovené ceny staveb v osobním vlastnictví, jako i staveb prodávaných socialistickými organizacemi občanům do osobního vlastnictví mimo rámec obvyklého hospodaření, byly ve smyslu §10 odst. 1 cenové vyhlášky cenami nejvyššími, pokud nebylo stanoveno v §10 odst. 2 a v §22 jinak. O případ ustanovení §10 odst. 2 cenové vyhlášky v projednávané věci nejde, neboť právní předchůdci žalovaného stavbu nenabyli z osobního vlastnictví, nýbrž z vlastnictví tehdy státního socialistického, a hypotézu ustanovení §22 odst. 1 a 2 cenové vyhlášky není třeba v dalším výkladu zohledňovat, když „mimořádný, zvláště sociální případ" nebyl v řízení před soudy obou stupňů ani tvrzen. Za této situace lze žalovanému přisvědčit v tom, že cena stanovená v té době ve smyslu §2 až §9 cenové vyhlášky byla cenou podle §10 odst. 1 cenové vyhlášky nejvyšší.
Z ustanovení §22 odst. 1 a 2 cenové vyhlášky vyplývá, že tehdejší socialistické organizace mohly při prodejích staveb mimo obvyklé hospodaření do osobního vlastnictví občanů požadovat nižší ceny než poskytované podle cenové vyhlášky při vyvlastnění jen v mimořádných, zvláště sociálních případech a pouze se souhlasem okresního národního výboru. Přitom náhrady při vyvlastnění staveb v osobním vlastnictví byly upraveny v části druhé, hlavě první (§12) cenové vyhlášky tak, že při vyvlastnění příslušela za stavbu v osobním vlastnictví peněžní náhrada ve výši ceny stavby, tj. náhrada vypočtená způsobem upraveným v ustanoveních §2 až §9 a §10 odst. 2 cenové vyhlášky (§12 odst. 1 cenové vyhlášky) jako cena ve smyslu §10 odst. 1 cenové vyhlášky nejvyšší. Ve světle těchto zásad, a dále s přihlédnutím k tomu, že podle §2 odst. 1 věty první a §2 odst. 3 vyhlášky č. 104/1966 Sb. byly organizace povinny spravovat národní majetek s péčí řádného hospodáře, což vyžadovalo, aby národní majetek byl podle zvláštních předpisů zjištěn, sepsán, oceněn a běžně veden v předepsané evidenci, nelze než dovodit, že „cenou podle platných cenových předpisů" (§15 odst. 7 vyhlášky č. 104/1966 Sb.) byla v době uzavření kupní smlouvy jedině cena nejvyšší stanovená podle §2 až §9 cenové vyhlášky ve spojení s příslušnými přílohami č. 1 - 5.
Již při interpretaci dříve platných cenových předpisů byl zaujat závěr, že u ceny koupené věci, která nebyla cenovým předpisem přímo stanovena, nýbrž, tak jako v daném případě, byla jím vymezena s možností použít při jejím určení v konkrétním případě do jisté míry i volné úvahy, je třeba za přesahující dohodnutou cenu koupené věci pokládat jen tu cenu, která podstatně překračuje cenu stanovenou cenovým předpisem (srov. rozsudky bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 20. září 1974, sp. zn. 3 Cz 46/74, uveřejněný pod č. 21/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a 30. srpna 1974, sp. zn. 3 Cz 36/74, uveřejněný pod č. 22/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); za podstatné překročení ceny stanovené cenovým předpisem soudy zpravidla považovaly překročení odhadní ceny cca 20 % (srov. zhodnocení rozhodování soudů bývalé SSR o službách, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu SSR dne 21. prosince 1977, sp. zn. Cpj 42/77, uveřejněné pod č. 2/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1969, sp. zn. 5 Cz 12/68, uveřejněné pod č. 3/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Analogicky za podstatné podcenění nemovitosti lze považovat podcenění o více než 20 %, neboť takto stanovená cena už nemůže být výrazem tolerovatelné odchylky vyjadřující odborný, resp. technický nedostatek ocenění promítající se do určení nižší ceny kvantitativně nepatrně (nepodstatně).
Jde - li o způsob stanovení ceny věcí, byla dovoláním napadena odvolacím soudem použitá výše snížení ceny domu z titulu jeho opotřebení. Uvedené snížení bylo upraveno v ustanovení §2 odst. 3 cenové vyhlášky tak, že činilo při běžné údržbě 1 % za každý rok stáří stavby. U rodinného domku, na němž byla provedena modernizace nebo generální oprava, bylo snížení přiměřeně nižší a u rodinného domku, u něhož údržba nebo opravy byly zanedbány, nebo šlo - li o rodinný domek poškozený, přiměřeně vyšší.
Žalovaný má pravdu v tom, že znalec J. H. při jednání u soudu prvního stupně dne 25. března 1998 připustil vyšší tzv. odpisové procento, tj. namísto 1 % ročně 1,5 % ročně, avšak mýlí se, pokud tvrdí, že uvedené zvýšení připustil bez dalšího a proto měl soud uvažovat při výpočtu ceny domu toto přiměřené zvýšení. Znalec totiž po nahlédnutí do dopisu původního žalobce ze dne 26. dubna 1966 v této souvislosti uvedl, že žádné podobné vady (jako vady uvedené v citovaném dopisu) nezjistil a uvedené vyšší snížení by akceptoval pouze za situace, kdyby se takové vady na domě vyskytovaly v době zpracování původního ocenění. Dovolací soud se v této souvislosti ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, podle něhož snížení ceny domu z titulu jeho opotřebení činí v daném případě 1 % ročně. Odvolacímu soudu je totiž třeba přisvědčit v tom, že na sporné vady, které by mohly vést - v souladu s údaji znalce při jednání u soudu prvního stupně dne 25. března 1998 - k použití vyššího snížení ceny domu z titulu jeho opotřebení (1,5 % ročně namísto 1 % ročně), nelze usoudit „na základě povšechných údajů v dopise (původního žalobce ze dne 26. dubna 1966) psaném navíc ve snaze dosáhnout povolení k užívání části domu". S přihlédnutím k tomuto závěru a po zohlednění toho, že při tehdejším ocenění domu nebyla v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 písm. b/ cenové vyhlášky uvažována podlahová plocha dvou podkrovních místností snížená o 50 % (tento závěr nebyl dovoláním ani zpochybněn), činila cena domu podle tehdy platných cenových předpisů (§15 odst. 7 vyhlášky č. 104/1966 Sb.) 78.801,80,- Kčs. Po připočtení ceny plotu a venkovních úprav, tedy částek 572,- Kčs a 280,- Kčs, jde o částku 79.653,80,- Kčs. Činila - li cena domu, plotu a venkovních úprav podle tehdy platných cenových předpisů, a to i bez ceny studny, 79.653,80,- Kč, byly v kupní smlouvě ze dne 29. prosince 1972 uvedené věci podceněny o více jak 38 %, neboť rodiče žalovaného je od státu koupili pouze za částku 48.983,- Kčs. Jelikož už v kupní smlouvě ze dne 29. prosince 1972 dohodnutá cena domu, plotu a venkovních úprav nebyla cenou podle tehdy platných cenových předpisů ve smyslu §15 odst. 7 vyhlášky č. 104/1966 Sb., není zapotřebí se v dovolacím řízení zabývat námitkami žalovaného ve vztahu ke studni.
Žalovaného, na něhož jako osobu blízkou nabyvatelů věcí od státu byly tyto věci převedeny, lze považovat za osobu povinnou ve smyslu §4 odst. 2 věty za předposlední čárkou restitučního zákona přesto, že ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona - na rozdíl od §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů - skutkovou podstatu „nabytí věci za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům" neobsahuje. Je tomu tak proto, že nabytí věci za cenu nižší než odpovídající tehdy platné cenové vyhlášce lze pokládat za nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu §4 odst. 2 restitučního zákona, čímž je naplněna jedna ze dvou alternativně uvedených skutkových podstat citovaného ustanovení, a je proto nerozhodné, že nejde o protiprávní zvýhodnění osoby nabyvatele ve smyslu §4 odst. 2 restitučního zákona, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů. Tento závěr přijal Nejvyšší soud České republiky již ve svých rozsudcích z 27. října 1998, sp. zn. 23 Cdo 1814/98, 16. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 1290/97, 22. února 2000, sp. zn. 23 Cdo 546/98, a ani v této věci nemá důvodu se od něj odchýlit. Pro úplnost lze připomenout, že tehdy platnými předpisy se rozumí tehdy platné obecně závazné právní předpisy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 92/96, uveřejněný pod č. 102 v sešitě č. 10 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, jehož závěry učiněné v tomto směru podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou použitelné rovněž v dané věci) a takovým předpisem je rovněž cenová vyhláška.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalovaného, správný (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšným žalobcům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová