ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.2503.98.1
sp. zn. 23 Cdo 2503/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně O. N., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Č., s. p., zastoupenému advokátem, 2) Ministerstvu financí České republiky, Praha 1, Letenská 15, o uzavření dohody o vydání nemovitosti a o poskytnutí finanční náhrady v částce 23.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 310/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 1997, č. j. 13 Co 488/97-116, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 1997, č. j. 13 Co 488/97-116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 1997, č. j. 13 Co 488/97-116, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 14. května 1997, č. j. 12 C 310/93-102, jímž byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"), zamítnuta proti prvnímu žalovanému žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitosti („parcely č. 596 v P., N. M., jak je tato nemovitost zapsána v kat. nemovitostí u Kat. úřadu Praha - Město na l. v. 36 pro kat. území N. M.\"), proti druhému žalovanému žaloba na poskytnutí finanční náhrady v částce 23.000.000,- Kč za „dům čp. 897 v P., P. ul. 12\" a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázek specifikovaných v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se zdůvodněním, že jeho rozhodnutí se o řešení těchto otázek neopírá. V pořadí první, rovněž zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. dubna 1995, č. j. 12 C 310/93-31, byl k odvolání žalobkyně usnesením odvolacího soudu ze dne 9. listopadu 1995, č. j. 22 Co 437/95-49, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Svůj zamítavý rozsudek soud prvního stupně odůvodnil jednak tím, že žaloba směřuje proti osobám „nedostatečně pasivně legitimovaným\", a jednak tím, že pokud se žalobkyně „dovolává ustanovení §2 odst. 3 cit. zákona (rozuměj restitučního zákona) ... lze se ... domáhat uspokojení nároku pouze ve smyslu ust. §47 a násl. zák. č. 92/91 Sb. v platném znění ... Nelze tedy nárok žalobkyně posuzovat a uspokojit podle zák. 87/91 Sb. o vydání nemovitostí\". Naproti tomu odvolací soud s přihlédnutím k datu podání žaloby, tj. 13. května 1993, dovodil, že pokud žalobkyně neuplatnila svůj nárok žalobou podanou u soudu do jednoho roku od účinnosti restitučního zákona, „tedy do 2.5.1992 (správně do 1. dubna 1992), jak stanovil §5 odst. 4 zákona, došlo k prekluzi práva\". Posouzením běhu lhůt ve smyslu §47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění platném v době podání žaloby, tedy ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 541/1992 Sb. a č. 544/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.\"), se nezabýval. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak potvrdil jako věcně správný, byť z jiného důvodu.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Namítla, že odvolací soud dovodil prekluzi nároku s odkazem na ustanovení §5 odst. 4 restitučního zákona, aniž se zabýval posouzením věci podle §47 zákona č. 92/1991 Sb., o nějž svou žalobu rovněž opřela. Šlo - li o případ, kdy k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, má žalobkyně za to, že jí ve smyslu §2 odst. 3 (věty druhé) restitučního zákona vznikl nárok uplatnitelný podle zákona č. 92/1991 Sb. ve lhůtách v něm stanovených. Šlo o nárok na vypořádání v rámci privatizačního projektu (§47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), přičemž žalobkyně považovala za správný způsob vypořádání „vydání pozemku, který byl v držení povinné osoby státního podniku Č. ... a poskytnutí finanční náhrady za budovu. Budova byla totiž již před účinností privatizačních zákonů převedena do vlastnictví akciové společnosti H., což byl podnik se zahraniční majetkovou účastí, navíc byla kompletně přestavěna ...\". Má zato, že nárok uplatnila způsobem stanoveným v §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a ve lhůtě tam uvedené. Jelikož jí bylo dopisem tehdy příslušného Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky, doručeným dne 28. dubna 1993, sděleno, že její nárok „nebyl do privatizačního projektu zařazen vůbec a ona s tímto způsobem vypořádání nesouhlasila\", podala v zákonem stanovené lhůtě (§47 odst. 3 věta druhá zákona č. 92/1991 Sb.), konkrétně dne 13. května 1993, žalobu u soudu. Neposoudil - li odvolací soud příslušné lhůty ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. I kdyby lhůtu k podání žaloby u soudu odvolací soud správně posoudil podle restitučního zákona, přehlédl, že alespoň u nároku na poskytnutí finanční náhrady za budovu začala tříletá promlčecí doba k podání žaloby u soudu běžet až po datu 26. prosince 1991, tedy po marném uplynutí lhůty, ve které měla být žalobkyni poskytnuta finanční náhrada za budovu. Nakonec žalobkyně v dovolání obsáhle polemizuje se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaných a z důvodů v něm podrobně rozvedených tvrdí, že uvedený závěr je nesprávný. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti v daném případě potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen v případech uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1, 2 o.s.ř.
Vady ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. žalobkyně nenamítla a z obsahu spisu zjištěny nebyly. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud totiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl - stejně jako jeho dřívější, odvolacím soudem zrušený rozsudek ze dne 25. dubna 1995, č. j. 12 C 310/93-31 - rozsudkem zamítavým; soud prvního stupně tak ve svém druhém rozsudku nerozhodl jinak, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. normuje toto ustanovení; sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, přičemž současně musí jít o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů - tj. soudů rozhodujících o dovoláních (dříve o stížnostech pro porušení zákona) či odvoláních - nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, úplné znění publikováno pod č. 32/1996 Sb.) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu (soudu prvního stupně), které bylo vyššími soudy akceptováno a za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za otázku zásadního právního významu však nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí; jestliže však odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, zpravidla o otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. půjde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu „Právní rozhledy\" na straně 135 a 136, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu „Soudní judikatura\" na straně 296 - 300).
V daném případě žalobkyně před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhla pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně vyslovení přípustnosti dovolání k otázkám, „zda lze i při uplatňování restitučních nároků opřených o ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/91 Sb., potažmo podle §47 a násl. zákona č. 92/91 Sb. v platném znění, požadovat vydání věci ... a zda ve sporu o finanční náhradu podle zákonů č. 87/91 Sb. a 92/91 Sb. je pasivně legitimován stát (Česká republika) nebo Ministerstvo financí ČR (dříve MSNMP ČR)\". Při formulaci otázek, jež měly být ve smyslu učiněného návrhu podrobeny dovolacímu přezkumu, mohla žalobkyně v době před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně - logicky vzato - vycházet pouze z právního posouzení věci soudem prvního stupně. Nemohla tak v této době předjímat charakter právního posouzení věci odvolacím soudem. Jestliže odvolací soud neposoudil běh lhůt z pohledu ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb. a s poukazem na marné uplynutí lhůty stanovené v §5 odst. 4 restitučního zákona dovodil, že nárok žalobkyně je prekludován, lze - s přihlédnutím k již uvedenému - na návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání pohlížet jen tak, že v sobě zahrnoval i požadavek na přezkoumání správnosti takového právního závěru. Otázku, zda návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, včetně návrhu, v němž je specifikována konkrétní právní otázka, lze vztáhnout i na tzv. „nové\" právní posouzení věci odvolacím soudem, řešil dovolací soud stejným způsobem již ve svých rozsudcích z 25. listopadu 1998, sp. zn. 23 Cdo 1928/98, a ze 17. prosince 1998, sp. zn. 23 Cdo 1651/98.
S naznačeným posouzením věci odvolacím soudem (tj. posouzením, které je objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, a které žalobkyně fakticky napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož právní posouzení věci z posléze uvedených důvodů nelze pokládat za správné, má napadené rozhodnutí odvolacího soudu - ve smyslu shora uvedeného - zásadní právní význam.
Jde - li podle závěru dovolacího soudu o otázky zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. byla již vyřešena na jiném místě tohoto rozhodnutí.
Může - li dovolací soud - logicky vzato - přezkoumávat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud skutečně učinil (nemůže přezkoumávat „neexistující právní závěry\"), nelze v daném případě řešit otázku běhu tvrzené tříleté promlčecí doby pro uplatnění nároku na finanční náhradu za budovu u soudu a otázku věcné pasivní legitimace žalovaných, kteréžto otázky odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalobkyně, půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda lze pokládat za správné právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž vzhledem k datu podání žaloby u soudu prvního stupně dovodil ve smyslu §5 odst. 4 restitučního zákona prekluzi uplatněného nároku žalobkyně, aniž se zabýval otázkou běhu lhůt ve smyslu §47 zákona č. 92/1991 Sb.
Právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu takto vymezené právní otázky podléhající dovolacímu přezkumu nelze považovat za správné. Odvolací soud totiž otázku běhu lhůty k podání žaloby u soudu posoudil podle §5 odst. 4 restitučního zákona, avšak přehlédl, že žalobkyně již v žalobě odůvodnila uplatněný nárok tak, že „§2 odst. 3 zák. č. 87/91 Sb. odkazuje s uplatněním nároku na zvláštní předpis, kterým je zákon č. 92/91 Sb., ve znění pozdějších předpisů\", že „uplatnila své nároky i u ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci a ministerstva obchodu (§47 odst. 2 zák. č. 92/91 Sb.\"), že „přípisem uvedeného ministerstva (rozuměj tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky) ze dne 22.4.93, které obdržel její právní zástupce dne 28.4.1993, byla vyrozuměna, že privatizační projekt byl schválen a že restituční nárok byl přiznán dědici ze závěti\" a že „se způsobem vypořádání svého nároku ve schváleném privatizačním projektu (tj. že byla zcela opomenuta) nesouhlasí a proto jí nezbývá než podle §47 odst. 3 zákona č. 92/91 Sb. a ve lhůtě v tomto ustanovení uvedené domáhat se svého nároku u soudu\". Tvrdila tak, že jde o nárok podle §2 odst. 3 restitučního zákona ve spojení s §47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., že uvedený nárok uplatnila ve lhůtě uvedené v §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. u orgánu příslušného podle §10 odst. 1 téhož zákona a protože s vypořádáním svého nároku ve schváleném privatizačním projektu nesouhlasila, uplatnila ve lhůtě stanovené v §47 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. svůj nárok u soudu. Přitom z obsahu spisu mimo jiné vyplývá, že žalobkyně:
- v návaznosti na své výzvy z 23. dubna 1991 a 24. června 1991 uplatnila dopisem z 26. srpna 1991 dne 3. září 1991 u tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky jednak písemnou žádost o finanční náhradu a jednak nárok na vypořádání v rámci privatizačního projektu,
- byla na základě svého dopisu ze dne 8. dubna 1993 dopisem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ze dne 22. dubna 1993, doručeným dne 28. dubna 1993, vyrozuměna, že v rámci schváleného privatizačního projektu „byl restituční nárok přiznán dědici ze závěti\",
- dne 13. května 1993 podala žalobu u soudu prvního stupně.
Posoudil - li odvolací soud za této situace otázku běhu lhůty k podání žaloby u soudu podle §5 odst. 4 restitučního zákona a přitom otázku včasnosti podání žaloby neposuzoval podle §47 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., nelze jeho právní posouzení věci považovat za správné.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2000
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková