ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.2614.98.1
sp. zn. 23 Cdo 2614/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyň A) L. H., B) Z. Č. a C) B. D., zastoupených JUDr. P. F., proti žalovaným 1) K. K., 2) E. G. a 3) E. K., jako právním nástupcům původně žalovaného E. K., zemřelého dne 21. prosince 1992, zastoupeným advokátem, o vydání podílů na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 189/91, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 1998, č. j. 19 Co 26/98-134, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 1998, č. j. 19 Co 26/98-134, pokud jím byl změněn v zamítavém výroku I. rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. listopadu 1997, č. j. 6 C 189/91-121, tak, že žalobě na vydání podílů na nemovitostech („domu čp. 240 se stavební parcelou č. 418/1\" katastrálního území H. v P.) bylo vyhověno v rozsahu 1/24 z celku u každé z žalobkyň, se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 1998, č. j. 19 Co 26/98-134, pokud jím byl změněn v zamítavém výroku I. rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. listopadu 1997, č. j. 6 C 189/91-121, tak, že žalobě na vydání podílů na uvedených nemovitostech bylo vyhověno rovněž v rozsahu další 1/48 z celku u každé z žalobkyň, a ve výrocích o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 1998, č. j. 19 Co 26/98-134, změnil v zamítavém výroku I. a ve výroku III. (o nákladech řízení účastníků) rozsudek Okresního soudu v Jičíně (soudu prvního stupně) ze dne 7. listopadu 1997, č. j. 6 C 189/91-121, tak, že žalobě na vydání podílů na nemovitostech v rozsahu 1/12 z celku každé z žalobkyň podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"), vyhověl co do 1/16 z celku u každé z žalobkyň a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. co do vydání nemovitostí v rozsahu další 1/48 z celku každé z žalobkyň a v zamítavém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soud prvního stupně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 28. května 1992, č. j. 6 C 189/91-34, zamítl žalobu na určení, „že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle z. č. 403/90 Sb., ve znění novely zákona č. 137/91 Sb., a mají nárok na vydání každá jedné dvanáctiny nemovitostí ...\". Poté, co odvolací soud citovaný rozsudek usnesením ze dne 21. října 1996, č. j. 10 Co 401/92-61, k odvolání žalobkyň zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, byla při jednání dne 29. října 1997 připuštěna změna „žalobního petitu podle návrhu žalobkyň v podání ze dne 26.5.1997 na č. l. 88 spisu\" - nadále šlo o žalobu na vydání již v původní žalobě uvedených podílů na těchže nemovitostech. Soud prvního stupně pak uzavřel, že nedožila - li se matka žalobkyň L. K. jako jedna ze dvou závětních dědiců po původním vlastníku ideální jedné poloviny nemovitostí E K. staršímu dne účinnosti restitučního zákona, byl jedinou odvozenou oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona k vydání podílu na nemovitostech v rozsahu jedné ideální poloviny její bratr E K mladší coby další závětní dědic, který se naopak účinnosti restitučního zákona dožil a jemuž byly nemovitosti v tomto rozsahu vydány. Naproti tomu odvolací soud - rovněž s poukazem na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (správně Vrchního soudu v Praze) ze dne 29. září 1995, sp. zn. 4 Cdo 111/94, - dovodil, že E. K. (mladší) je podle ustanovení §3 odst. 1 písm. a/ zákona odvozenou oprávněnou osobou, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; z restitučního zákona nelze dovodit, že by mu přirostl podíl další, v době účinnosti restitučního zákona nežijící dědičky ze závěti L. K. Měl - li každý ze závětí povolaných dědiců dědit rovným dílem, byl E. K. mladší odvozenou oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona k vydání jedné ideální čtvrtiny nemovitostí. Zbylý díl, tedy jedna ideální čtvrtina nemovitostí, „připadá na oprávněné osoby\" ve smyslu §3 odst. 1 písm. b/ restitučního zákona, mezi něž, vedle E. K. mladšího (dítěte původního vlastníka), patřily i žalobkyně jako vnučky původního vlastníka. Podle názoru odvolacího soudu je každý z nich odvozenou oprávněnou osobou (podle §3 odst. 1 písm. b/ restitučního zákona) k vydání 3/48, tj. 1/16 z celku.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl co do 1/16 z celku u každé z žalobkyň), podali žalovaní dovolání. Uplatnili v něm dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Z jeho obsahové konkretizace vyplývá, že především namítají prekluzi práva na vydání požadovaných podílů na nemovitostech, nebylo - li právo na jejich vydání uplatněno ve smyslu §9 odst. 2 restitučního zákona ve lhůtě jednoho roku od jeho účinnosti, nýbrž až změněnou žalobou uplatněnou u soudu prvního stupně dne 1. dubna 1997. Navíc pokládají za nesprávný právní závěr, že E. K. mladší byl odvozenou oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona pouze k vydání jedné ideální čtvrtiny nemovitostí. Podle jejich přesvědčení byl totiž E. K. mladší jedinou odvozenou oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona k vydání jedné ideální poloviny nemovitostí, neboť pouze on jako jeden ze dvou závětí povolaných dědiců se dožil dne účinnosti restitučního zákona. Pro případ, že by uvedený právní závěr odvolacího soudu byl správný, žalovaní namítají, že odvolací soud nesprávně stanovil podíl E. K. mladšího a žalobkyň jako odvozených oprávněných osob ve smyslu §3 odst. 1 písm. b/ restitučního zákona k další jedné ideální čtvrtině nemovitostí. Podle názoru žalovaných měl uvedený podíl správně činit u E. K. mladšího 3/24 z celku a u každé z žalobkyň 1/24 z celku; nikoliv tedy u každého z nich 1/16 z celku, jak dovodil odvolací soud. Žalovaní navrhli, aby v napadeném rozsahu byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými), řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), a že jde o rozsudek, proti jehož měnícímu výroku (dovoláním napadenému) je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek v jeho měnícím výroku ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Žalovaní nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Námitka, že z důvodů popsaných v dovolání došlo k prekluzi práva na vydání požadovaných podílů na nemovitostech, není důvodná. Od počátku řízení, tj. od 29. října 1991, šlo totiž v dané věci - vzhledem ke skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě - o žalobu ve smyslu §5 odst. 4, resp. v daném případě §9 odst. 2 restitučního zákona, tj. žalobu, jejímž záměrem bylo docílit obnovy vlastnického práva k požadovaným podílům na nemovitostech specifikovaným v napadeném měnícím výroku rozsudku odvolacího soudu. V těchto souvislostech je proto nerozhodné, že původně formulovaly žalobkyně petit žaloby tak, jakoby šlo o žalobu na určení vlastnického práva k podílům na nemovitostech, a až posléze - ve změněném „žalobním petitu\", v němž však nešlo o uplatnění jiného nároku - se obnovy vlastnického práva domáhaly formou vydání podílů na nemovitostech; v obou případech šlo o obnovu vlastnického práva k podílům na nemovitostech prostřednictvím žaloby ve smyslu §9 odst. 2 restitučního zákona, ať již původně cestou „určení\" práva či následně stanovením povinnosti „k plnění\". O žalobě na vydání podílů na sporných nemovitostech, tedy o žalobě „na obnovu vlastnického práva\" k těmto podílům - po připuštění změny „žalobního petitu\" soudem prvního stupně - pak soudy obou stupňů svými rozhodnutími rozhodly. Žaloba na obnovu vlastnického práva podaná u soudu dne 29. října 1991, byť tehdy formou žaloby na určení, byla podána ve lhůtě stanovené v §9 odst. 2 restitučního zákona a proto právo žalobkyň nemohlo být prekludováno. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak v tomto ohledu nebyl uplatněn důvodně.
Opodstatněně nebyl dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatněn ani ve vztahu k právnímu závěru, že E. K. mladší byl odvozenou oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona pouze k vydání jedné ideální čtvrtiny nemovitostí. Uvedený právní závěr totiž odvolací soud přijal skutečně s odkazem na „ustálenou judikaturu\" a je nerozhodné, že rozsudek ze dne 29. září 1995, sp. zn. 4 Cdo 111/94, pokládal nesprávně za rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, byť správně šlo o rozsudek Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud v Praze v citovaném rozsudku dovodil, že „pokud vůle zůstavitele (původního vlastníka věcí, na něž se vztahuje povinnost vydání) směřuje k tomu, aby určitá osoba po ní nabyla veškerý majetek, resp. ideální podíl na veškerém majetku, pak pro účely restituční z ní vyplývá, že osoba takto povolaná závětí k dědění je oprávněnou osobou (rozuměj podle §3 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona) k vydání věcí podle rest. zákona, resp. k vydání ideálního podílu na těchto věcech, přičemž výše tohoto podílu je dána výší jeho podílu na dědictví uvedenou v závěti. Tím spíše je oprávněnou osobou podle citovaného ustanovení osoba povolaná podle výslovného projevu vůle původního vlastníka věcí, k dědění právě těchto věcí (rozuměj věcí, jež jsou předmětem restituce) ...\". Ke stejným právním závěrům dospěl ve svých rozsudcích z 25. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/96, 22. dubna 1997, sp. zn. 3 Cdon 452/96 a 11. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 600/96, rovněž Nejvyšší soud České republiky a ani v této věci nemá důvodu se od uvedených právních závěrů odchýlit. Otázka dědice ze závěti jako oprávněné osoby, byť ve smyslu §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, byla stejným způsobem řešena rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 1997, sp. zn. 3 Cdon 330/96, uveřejněném pod č. 15 přílohy sešitu č. 8 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, podle něhož jestliže zůstavitel odkáže dědici v závěti věc (svůj spoluvlastnický podíl na ní), není tento dědic osobou oprávněnou podle §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k uplatnění nároku na vydání jiných věcí ze zůstavitelova majetku. Navíc podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 1994, sp. zn. 3 Cdo 326/93, uveřejněného pod č. 30 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze a v sešitě č. 9 z roku 1994 časopisu Právní rozhledy, dědickým podílem ve smyslu §3 odst. 2 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. (po novele provedené zákonem č. 116/1994 Sb. jde o §3 odst. 4 písm. b/ citovaného zákona) je nutno rozumět ideální podíl na zůstavitelově majetku vyjádřený v závěti.
Za správný lze pokládat rovněž právní závěr, že E. K. mladší a žalobkyně byli odvozenými oprávněnými osobami podle §3 odst. 1 písm. b/ restitučního zákona k druhé ideální čtvrtině nemovitostí. Podle citovaného ustanovení jsou totiž (odvozenými) oprávněnými osobami děti vlastníka a jeho manžel, který žije ke dni účinnosti tohoto zákona; není - li některé z dětí vlastníka v den účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a není - li naživu některé z nich, jeho potomci. Byl - li E. K. starší vlastníkem jedné ideální poloviny sporných nemovitostí a podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění žil z jeho dětí v den účinnosti restitučního zákona pouze E. K. mladší (L. K. zemřela dne 21. listopadu 1985), muselo se mu jako dítěti vlastníka a odvozené oprávněné osobě ve smyslu §3 odst. 1 písm. b/ restitučního zákona dostat z jedné ideální čtvrtiny nemovitostí podílu ve výši 1/8 (tj. 2/16, resp. 3/24) z celku a žalobkyním jako dětem zemřelé L. K. a rovněž odvozeným oprávněným osobám podle §3 odst. 1 písm. b/ restitučního zákona připadá stejný podíl. Každé z nich se pak musí dostat podíl ve výši 1/24 z celku (nikoliv 1/16 z celku), jak správně namítli žalovaní v dovolání. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tedy v tomto ohledu uplatněn důvodně.
V napadeném měnícím výroku je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodů podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace ve smyslu §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. správný, bylo - li rozhodnuto o vydání podílu na nemovitostech ve výši 1/24 k celku u každé z žalobkyň. Dovolací soud proto dovolání v této části podle téhož ustanovení zamítl.
Jelikož ohledně vydání podílu ve výši další 1/48 z celku každé z žalobkyň nelze z hlediska obsahové konkretizace uplatněného dovolacího důvodu pokládat rozsudek odvolacího soudu v jeho napadeném měnícím výroku za správný, dovolací soud jej v tomto ohledu - včetně navazujících nákladových výroků - zrušil (§243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2000
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková